Najednou jsou tu zase staré dobré kurty a pod nimi svah s křovisky a pod svahem potok. To je velmi důležitá okolnost. Do křoví a do potoka se totiž důstojným členům tenisového klubu nechce, a přesto tam odvážně odpalují liftované i obyčejné backhandy a forhandy, neřkuli loby, které si v hale moc neužili.

My chodíme po louce za potokem a máme žně. Tedy hlavně Golda má žně. Ben se tváří velmi důstojně, jak se na třináctiletého zlatého retrívra sluší, a dělá, že se ho tenis netýká. Golda šustí v rozkvetlých křovinách, není ji vidět, ale umím si ji představit, jak dychtivě vrtí zadkem a čuchá v loňském listí. Pak se ozve šplouchnutí, jak jí nevyšel skok přes strouhu, a už se pyšně nese na naší straně, celá od bahna, s žlutě panenským míčkem v tlamě. Chvilku si užívá vítězství a pak už mě zapojuje do hry.

Pokládá opatrně tenisák do trávy metr přede mne a mně nezbývá, než plnit svou povinnost. Házím, až mě bolí v rameni. Golda je neúnavné stvoření. Jakmile se dostaneme na cestu, přejdeme na kopanou. Golda by byla skvělá brankářka, vždycky vystihne, kam mířím, a vrhá se do rány. Miluje, když míč odskočí, aby ho mohla lapat z voleje, a viditelně se jí líbí i povedený dlouhý pas napříč cestou. To se pak po míči vrhá celým tělem, a když ho má opět v moci, zvedá vítězně tlamu k nebi.

Ben pokojně ťape vedle mne a dělá jakoby nic. Zkušenost mi ale říká, že Goldiny výkony sleduje docela pozorně. Taky že ano: najednou ňafne, a tenisák je jeho. Golda, která si ho jen na vteřinku odložila, aby přičapla na trávě, má po legraci. Beník, náš potměšilý stařík, kráčí důstojně svou cestou, a balónek nevydá a nevydá, dokud je o něj zájem. Nezbývá, než se zase vydat na lov.

Občas se mi takhle stává, že mám po chvíli kapsy plné míčků, krásných, nedotčených, se vznešenou značkou, i těch umolousaných. To pak jdeme k dětskému tréninkovému hřišti, co sousedí s dospěláckými kurty, a ty hezčí a méně oslintané míčky tam namrskáme přes plot.

Nakonec nám většinou zbude na zpáteční cestu ten první - a poslední. Golda už trochu ztrácí elán, začíná se zajímat o myší díry a jiné pozoruhodnosti, ale míček pořád ještě vede v patrnosti. Už se blížíme k autu, když najednou běží vedle mne s prázdnou hubou. "Kde máš balónek?" ptám se přísně.

Kouká na mě, jako by čekala, že ho s gestem salonního kouzelníka vylovím z kapsy. Vracíme se kus cesty, Golda hledá, čenichá, ale má smůlu. Do auta naskakuje s výrazem, jako že byla zrazena a ošizena.

Ještě že je tenisová sezóna v plném proudu a zítra je taky den. Když pak Golda spí v pelíšku a vidím, jak jejíma nohama probíhá jemné cukání, tuším, o čem se jí zdá.