Rosse jsem zahlédla v okamžiku, kdy hanebnost objevil. Tělo ztuhlo, uši se sklopily a na mne se obrátily pokořené, nevěřící psí oči. V zápětí se však v nich objevila naděje, kebulí se mihla myšlenka! Ted si kocour naběhl! Svého psa znám, tak si dovolím jeho monolog přeložit.

Paničko, ty to tak nenecháš, že ne? ŽE NE!

Oči jiskří, huba slintá, ocas prosebně kmitá. Myšlenka se rozvíjí.

Přece tady nemůžeme mít takovýho zrzavýho… já vím, já jsem taky zrzavej, ale ušlechtilej! A dva zrzavý v jednom baráku, todleto tu nemůžem potřebovat, to teda ne. A taky maj zrzavý kocouři velikánský stěhovací blechy, no to přece víš, ne?

Hlava je teď odvrácena, úporné přemýšlení skoro viditelné.

Já do toho pudu taky. Moh bych ho třeba překousnout vejpůl a ty bys ho pak vyhodila.

Ocas očekáváním přímo lítá.

Ne? Hmm.

Nový pokus.

Hele, dal bych ti jednoho plyšáka. Tohodle, ten není tak moc voslintanej! Hm, tak taky ne.

Ocas smutně visí. Nová naděje ho ale uvede znovu do pohybu.

A máš aspoň sušenku?

Monolog ušlechtilce jsem přerušila, přidělila sušenku, pohladila ustaranou retrívří hlavu, vynadala kocourovi, který s nadhledem situaci vyhodnocoval a šla vyprat pelech. Co jsem také mohla dělat jiného, že ano.