Doporučuje se dát pejskovi určitou, předem vypočítanou dávku pro něho vhodného krmení, některé prameny uvádějí, že má dostat svou dávku jednou denně, jiné že dvakrát, pokud pes předloženou krmi nesní (některé prameny užívají neuctivý termín nesežere), má se mu ten zbytek dát druhý den, jen jej doplnit novou stravou do výše stanovené dávky.

Návod je to určitě správný, a není vinou pejska, že já sice jsem schopen účelnost návodu pochopit, nejsem ale schopen se podle něj chovat. A tak fenka, kterou máme doma, během let a zvláště poslední dobou poněkud ztloustla, a hlavně stala se velice mlsnou. Paní dává za tu fenčí mlsnost vinu mně, a určitě má velký kus pravdy.

Jenže věci jsou poněkud složitější. Naše fenka Monička, kterou máme již pět let, je z útulku. Prý ji kdysi našli v polích, hladovou, zuboženou a skoro bez srsti. Ve venkovském útulku, který patří jedné starší paní, byli na fenku hodní, hladem tu určitě netrpěla, měla tam i nutnou veterinární péči, ale byl to přece jenom pejsčí sirotčinec, z kterého ji jednoho zimního dne dovezla má paní. Jsem rád, já sám bych šel do psího útulku velice nerad: člověk si může vzít jen jednoho pejska a mně by bylo strašně líto všech těch ostatních. Měl bych pocit, že mne provázejí zklamaným, smutným pohledem.

Fenka byla zpočátku dost ustrašená, venku se bála jít kolem sebemenšího shluku lidí, zvláště když to byli muži; asi jí nějaký mužský kdysi ubližoval, a podvědomí pejsky tu vzpomínku uchovalo. Byla také v prvních dnech u nás velice skromná a s vděčnou samozřejmostí snědla všechno, co dostala. Jenže kde ty loňské sněhy jsou..

Mojí omluvou by mohl být již léta zastávaný názor, že každý člověk je nějak, svým vlastním způsobem, "blbej". Příkladů na to najdeme bezpočet a německý termín pro specialisty jednoho oboru "Fachidioten", což by se dalo přeložit asi jako odborní omezenci, tento názor jenom podporuje. Znal jsem paní, která podle stylu symfonické hudby, kterou slyšela v rozhlase, určila skoro okamžitě skladatele, ale v autě nepoznala podle zvuku motoru, kdy má přeřadit.

Znám hospodyni, a ne nějakou začátečnici, která má sice vysokoškolské vzdělání, ale neumí nastavit účelně a hospodárně plynový hořák na sporáku, což by měla znát ze základní školy. Znám docenta, kterému dělalo potíže naprogramovat nahrávání na videu. Slyšel jsem o básníkovi, zahnaném za totáče do dělnického zaměstnání, který nechápal, jak funguje baterie. Nikdo z nás totiž není vzorem dokonalosti, dokonce ani ti, kdo si to o sobě myslí...

Já si myslím, že si to o sobě nemyslím: mám mnoho chyb a nedostatků, jen si asi jejich rozsah zcela neuvědomuji. Vím ale jistě, že jedním z těch mých nedostatků, spojený nepřímo s mlsností naší fenky, je přílišná snaha vcítit se do duše zvířete. Měl bych přece vědět, že ani ta zvířátka, která s lidmi žijí odedávna, nejsou človíčkové, kteří jen neumí mluvit naší, lidskou řečí.

A tak se občas chovám podivně, nebo jak říkají naši milovaní poslanci "nestandardně" a kdyby měl někdo, třeba nějaký zatoulaný ufonek, možnost nějakou dobu mne sledovat, došel by nejspíš zcela logicky k závěru, že jsem cvok. Ostatně já k tomu závěru občas docházím také... Má snaha vcítit se do duše zvířátka se netýká jen naší fenky Moničky. Omluvte mne, prosím, když na sebe pár maličkostí prozradím.

Bývám někdy, zvláště odpoledne, velice unaven. Tak, že si musím na dvacet nebo třicet minut lehnout. Většinou na pohovku, ne ale vždy. Pokud se na té pohovce slastně provaluje náš kocourek, nechám ho a neruším ho. Vždyť část jeho kočičího života je posunuta do nočních hodin, potřebuje se tedy ve dne vyspat! Kromě toho přišel na svět v době, kdy já jsem měl už velký úsek života za sebou, a nelze vyloučit, i když bych si to nepřál, že opustí náš svět dříve, než já. Tohle vím, a kocourka šetřím. Proto se občas odpoledne stává, že kocourek leží na pohovce a já si rovnám záda na koberci, položeném na podlaze. Myslím, že kocourek je spokojen.

Před fenkou Moničkou jsme měli jinou fenku, která byla plodem hříšné lásky psí dámy našich příbuzných a svůdníka, schopného přelézat drátěný plot. Dvakrát do roka, přibližně tři týdny, je fenka pro pejsky zajímavá. Chodíval jsem s ní v té době po cestách, kde bylo skoro nepravděpodobné, že by se setkala s jiným pejskem. Nechtěl jsem, aby nějaký psí mladík začal psát milostnou poezii a pak třeba, zklamaný, prožíval světabol.

Přesto jsme se občas s nějakým psím pánem, doprovázeným majitelem, setkali. Majitelé psů jsou většinou slušní lidé, a tak se mně za chtivost svých čtyřnohých svěřenců omlouvali. "Nic se neděje, vašeho pejska chápu", říkával jsem jim, "nebyl jsem v mladších letech lepší". Jednou jsem ale s tímto utěšováním narazil: to když pejsek neměl pána, ale paničku. "A už vás to pustilo?" zeptala se mne s nádechem předstírané zvědavosti. Nějak jsem to tenkrát zamluvil, na otevřenou zápornou odpověď jsem si přece jen netroufal.

Sklon k mlsnosti je pejskům vlastní, a asi nejen jim, a ta mlsnost bývá rozličná. Znám pána, jehož pejska má ze všeho nejraději jablka, vím ale také o pitbulce, která jí i hroznové víno nevalné jakosti, uzrálé na plotě jeho pražské zahrady. A s velice netypickou psí chutí jsem se setkal jednou na stanici autobusu: koupil jsem si v blízkém obchodě bramborák, a protože autobus měl přijet až za deset minut, chtěl jsem se do bramboráku pustit. U mých nohou se ale objevila foxteriérka a žádostivě se na mne podívala.

"Vy asi máte bramborák," řekla mi paní, které zřejmě pejsčí slečna patřila, "ten má naše Dorinka moc ráda, zvláště když je v něm dost česneku." Jak to dopadlo? Nemusíte hádat, Dorinka byla spokojená.

Jednou jsem kupoval psí granule, a projevil jsem určité pochybnosti, zda je má fenuška bude jíst. Řekl jsem prodavačce, že kdyby fenička granule nechtěla, nevím, co bych dělal. Sám na ně nemám dost dobré zuby. "Ale to nevadí", řekla mi ta dobrá duše, "vždyť si je můžete namočit!" Potom se mi svěřila, že má také pejska a ten že je rovněž mlsný. "Když chcete, aby pes všechno jedl, musíte ho nechat vyhladovět," poradila mi s profesionální věcností. "A vy jste to dokázala?" zeptal jsem se. "Ale to víte, že ne, to není recept pro nás!"

Ne, to opravdu není recept pro nás. Nejednou jsem se dělil s pejskou třeba o housku se salámem. Jak? No přece já jsem si nechal tu housku...

Ovšemže není dobré, když pejsek váží o něco víc, než by měl, ale to je poučka jen v zájmu jeho zdraví. Když si vezmete pejska z útulku, změníte zásadně jeden pejsčí osud. Paní, o níž jsem již kdysi psal, říkala o naší Moničce krásnou větu: "Jak pejsek ku štěstí přišel." Nejsme jediní, kdo se pokusil, aby pejsek ke štěstí přišel. Setkáváme se na svých procházkách s přáteli, kteří jednali podobně.

Netoužíme po tom, mít drahého psa s rodokmenem a chodit s ním po výstavách, ostatně nepochybuji o tom, že po tom netouží ani ten pes. Nepotřebuji mít psa cvičeného a vzorně ukázněného, ať má raději kousek svobodomyslné neukázněnosti. Nevadí mi ani, že fenka mne skoro neposlouchá, poslouchá jenom paničku, tak jako já. Občas mne doma ruší hlasitým štěkotem, ale nemám jí to za zlé. Jsem dost dlouho ženatý, abych pochopil jak je to hrozné, když si jeden nemůže ani zaštěkat.

A to, že fenka má snahu si vybírat, co bude jíst, je sice špatné a každá odborná publikace vám to potvrdí, ale je mi to milejší, než kdybych ji měl vychovávat hladem. Pamatuji si, co je to hlad. Život mně to kdysi umožnil.

Výcvik a výchova naší fenky by musel začínat u mne. Já vím. Neberte si ze mne příklad, můj přístup k soužití se psem i s kocourem není dobrý ani následováníhodný, ale já se už asi nezměním. A to, že je život zvířátek mnohem kratší než náš, je pro mne jakousi výčitkou, na kterou reaguji po svém.

Buďte rozumní. Nenapodobujte mne. Nevím, co by si o mně myslel zatoulaný ufonek. Ale pokud by došel k názoru, že jsem opravdu cvok, měl by nejspíše pravdu.