Dnes to bude o jedné bernské honičce a jedné porcelánce, ovšem než začnu s historií – devět let v psím životě už přece je kus historie – dovolte mi malou odbočku...

Před pár dny mělo naše plemeno na Moravě klubovou výstavu. Přišel ke mně majitel mladého pejska a vyřizoval mi srdečný pozdrav od své sousedky ze sídliště ve Frýdku-Místku. Neví sice, jak se paní jmenuje, ale zaujalo ho, že na rozdíl od všech, kdož se podivovali, co že si to pořídil za psa, tahle paní věděla, že jde o švýcarského honiče; čte prý totiž moje příspěvky ve Zvířetníku. Tak děkuji paní z Frýdku-Místku za pozdrav a za to, že ji čtení Zvířetníku těší; pozdrav s radostí opětuji!

Cookie

No a zpátky k Cookie, která se u nás narodila před devíti lety. Její maminkou je naše hodně svérázná fena Kalinka. Kalinka je rozená velitelka, nesnáší, když není po jejím, ale pozor, striktně dodržuje rodinnou hierarchii a daná pravidla. Ještě ve dvanácti a půl letech si dobrovolně bere všechno na starost. Když se ukáže, že náhodou na něco nestačí, přiběhne mi to nahlásit, třeba že nám sedí na střeše čáp a ona s tím rozhodně nesouhlasí, či jiný problém podobně zásadní.

Kalinka měla před porodem, byla to první štěňátka v naší chovatelské stanici. Společnými silami jsme to s psí maminkou zvládly až nečekaně hladce. První se narodil kluk, pak fenka. Z nějakého zvláštního důvodu jsem očekávala, že to tak střídavě půjde dál, ale nešlo. Pak už se rodili samí kluci. Cookie byla jediná holčička a hned bylo jasné, že bude naprosto výjimečná. Vyrostla v dokonalou kopii své matky.

Zájem o ni projevil mladý pár, Cookie měla být dárkem za státnice. Tedy ne že by mi úspěšné zakončení vysoké školy připadalo jako ten pravý důvod k pořízení loveckého psa do Prahy, ale tomuhle páru nešlo absolutně nic vytknout. Byli tak milí a sympatičtí, všechno je zajímalo a chtěli se o Cookie starat správně. Ostatně dohodli jsme se, že Cookie u nás zůstane déle, protože její majitele ještě čekala cesta za oceán, tak nebyl důvod se hned znepokojovat, ono se nakonec uvidí, jak to všechno dopadne.

Ještě než odcestovala do nového domova, Cookie u nás začínala šéfovat. Její matka Kalinka byla jediná, kdo se Cookie dokázal postavit, taťka Abax a tetička Hispánka si někde v ústraní mysleli své. Když Kalina seřvala dcerku na tři doby, ta jen obrátila oči v sloup a odběhla za brášky. Kluci byli z Cookie celí pryč, všichni dělali, co ona vymyslela. Žádná honička se bez ní neobešla, byla chytrá jako opice. Když se někde zapomněla, chlapci rázem nevěděli, jak se zabavit.

Nastal čas odjezdu. Byli jsme zvědaví, jak si Cookie povede. Tady celé dny řádila s brášky, doma bude jedináček a majitelé chodí do zaměstnání. Byli jsme v kontaktu, ostatně tak je tomu dosud, stejně jako s většinou majitelů našich štěňat jsou z nás přátelé a navštěvujeme se.

Z Prahy kupodivu nepřicházely žádné znepokojivé informace, Cookie si na nové prostředí zvykla. Když k nám přijela prvně na návštěvu, hned navázala tam, kde před odjezdem skončila. Honičky a schovávaná, běhání s trofejí. Pamatovala si své oblíbené místečko, ráda se sourozencům schovávala za křesly u stěny, a kroutila hlavou nad tím, že už se tam nevměstná. Cookie se stala miláčkem svých majitelů a rychle pochopila, že je středem jejich vesmíru. Její láska k majitelce je bezbřehá.

Aby Cookince nebylo smutno, dostala časem „sestřičku“ porcelánku – porcelaine je také honič, ovšem francouzský. Aby duo bylo dokonalé, porcelánka dostala jméno Muffin.

Období zvykání - Muffin na gauči

Kdo by čekal u Cookie nadšení, ten by se přepočítal. Milá Cookie předvedla celou škálu protestů a triků, některé byly až týráním paní majitelky. Naprosto odmítala Muffin vzít na vědomí, nebavila se nejen s ní, ale ani s majiteli. Neposlouchala, byla celou svou bytostí uražená a nic nenasvědčovalo tomu, že by se na tom mohlo v budoucnu něco změnit. Ale trpělivost štěňátka Muffinky a láska majitelů růže přinesly a z holek se nakonec staly nerozlučné parťačky.

Cookie a Muffin laškují

Majitelé hodně cestovali a Cookie s Muffin často brávali s sebou. Vzpomínám si, jak jim v hotelu ve Vídni při rezervaci pokoje objednávali polštáře navíc. Párkrát jsme vyjeli společně na výstavu do zahraničí a byl to pokaždé tak báječný čas! Vždycky bylo co zajímavého vyprávět. Jako dnes řada loveckých psů ani Cookie a Muffin nebyly vedeny lovecky, nýbrž sportovně. Obě vynikaly v agility a Cookie dokonce jednou vyhrála soutěž v poslušnosti a napsali to o ní v časopise!

Toto není foto z agility, ale ze zahrady - Muffin nerada sedí na trávě

Když majitelé začali stavět dům, měli podmínku: holky musejí mít svůj vlastní pokoj. Původní nudle, kterou za tím účelem projektant v plánech vyčlenil, je ovšem pohoršovala, to se muselo samosebou změnit! Holky dostaly plnohodnotný pokoj s prosklenou stěnou s výhledem do zahrady.

Za nějakou dobu se mladé rodině narodilo miminko. Cookie a Muffin pochopily svou důležitost. Jak jsem předpokládala, staly se z nich skvělé chůvy. Malý chlapeček říká všem ušatým pejskům (vlastně možná všem pejskům, tohle nevím přesně) Cookinky.

Chůvy a jejich svěřenec, ležící, spící

Zcela nedávno nás jedna příhoda s Cookie zase dostala. Bytová architektka dohodla rodině návštěvu fotografa z časopisu věnovaného bydlení. Bylo dohodnuto, že fotograf se svým štábem focení zvládne bez přítomnosti majitelů. Pro pana fotografa byla původně problémem přítomnost psů – prý se jich bojí, už byl pokousán...

Muffin a Cookie u stolu

Ovšem po skončení práce bylo všechno jinak! Cookie se stala důležitou členkou týmu, pan fotograf nešetřil nadšením: „Ten pes je dokonalý, zůstane, kde má, ani se nehne!“ Řeč byla o ležení na gauči. Tak se teď moc těšíme, až na podzim vyjde to správné číslo časopisu a my se potěšíme s tou „naší“ modelkou.

Psáno v červenci 2016. Foto: archiv autorky. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!