Od doby, co máme Trixie, si začínám více uvědomovat, jak hodně či málo který pes štěká.

Když jsme koupili dům, náš tehdejší soused měl psa rasy basenji (jako měl Vítr). Byla to pro mne úplně neznámá rasa a také první setkání se psem, který nikdy neštěkal. Já nejprve netušila, že na vedlejší zahradě vůbec nějaký pes je. Pak jsem jednou pracovala u drátěného plotu, když se mi na jeho druhé straně zjevil u hlavy pes a dost mě vylekal. Stál tam jako přízrak a tak klidně, že jsem ho ani neslyšela dýchat. Byl moc milý a rychle jsme se zkamarádili. Od souseda jsem se pak dozvěděla, o jakou rasu se jedná. A také že tihle psi byli vyšlechtěni tak, aby neštěkali.

Trixie, 7 let a 9 měsíců

Trixie samozřejmě stěkat umí. Když se do toho dá, jsou to mohutné decibely. Jen svoje hlasivky používá málo, podle vlastního rozhodnutí. Hlasitě štěkat ji slyšíme vlastně jen ve třech případech. První je její večerní rituálek. Kolem jedenácté večer odvádím Trixie od nás zpět do její garáže. Jde poslušně, dokonce si myslím, že se na čerstvý vzduch už zase těší. Ještě se ani nestačím vrátit a slyším ji štěkat. Sice hlasitě, ale krátce, jen několik silných bafnutí. Jako by upozorňovala své okolí, že je už zase tady, ať ji nikdo neruší a nechá klidně spát. Pak se z její zahrady celou noc už neozve ani hlásek. Jen výjimečně krátce reaguje na štěkot psů ve vedlejších nebo vzdálenějších zahradách. 

Druhým pádným důvodem ke štěkotu je naše garážová kočka Indy. Jakmile ji Trixie zahlédne, štěká přímo zuřivě, možná ji dráždí bílá kočičí barva. Protože na naše 3 kočky štěká až tehdy, když přijdou provokativně čmuchat těsně k jejímu plotu, což dělá hlavně Lucky. Když Trixie vidí na zahradě nás, bezhlesně na sebe upozorňuje škrábáním na vrátka, většinou ale ani to ne. Asi ví, že její čas přijde, a trpělivě čeká. Třetí, ale nejhlasitější štěkot je slyšet ze zahrady v noci, když její klid náhodou naruší noční zvíře – pásovec nebo vačice. Pak žádné okřiknutí nepomůže, musím pro ni jít a zbytek noci dospí na naší verandě. A já pak následující večer nastražím klec a případného vězně přestěhujeme do lesa.

Když u nás někdo zazvoní, Trixie se zvedne a jde mi v patách ke dveřím. V tomto případě ani štěkat nepotřebuje, stačí, když na příchozího zpoza mé nohy vykoukne její hlava. Náš milý pošťák už Trixie viděl mockrát, ujistili jsme ho, že by mu neublížila, ale on nám raději dále předává balíčky s nataženou rukou a s co největším odstupem od dveří. Trixie určitě vycítí, zda ve dveřích stojí přítel nebo padouch, a zatím se ke každému, kdo do našeho domu vstoupil, chovala velice přátelsky (a ani jednou neštěkla).

Pro Trixie chodím na vedlejší zahradu dvakrát denně, abych ji převedla k nám. Ona mě vždy nadšeně vítá celým tělem, ale v úplné tichosti, jako by byla němá. Večer pro ni chodím kolem osmé a i v době, kdy už je tma, nenosím baterku. Cestu znám po slepu a raději sleduji večerní oblohu, která je hlavně v zimě nádherná. Nebojím se, že bych zakopla, ale musím si dávat pozor, abych se nepřerazila o psa. Trixie má v hlavě hodiny, přesně ví, kdy se blíží její doba, a už na mne čeká. 

Bohužel si někdy lehne k plotu blízko branky mezi zahradami. Leží tam zcela nehybně a její černá barva není ve tmě vidět. Navíc se kolikrát zvedne, až když na ni promluvím nebo se jí dotknu –  to vše v naprosté tichosti. Když tam ležela poprvé, nejenže mě vylekala, ale málem ode mne dostala nechtěný kopanec do čenichu. Teď už jsem na ni připravená, chodím opatrně, a že tam leží pes, poznám podle zvuku jejího ocasu – mlátí jím natěšeně o zem a čeká, až k ní dojdu. 

Když neleží u vrátek, vynoří se z garáže. Najednou ve dveřích nehybně stojí tmavý obrys psa. Jakmile na ni promluvím, radostně vyrazí ke mně. Je to zvláštní pocit, nevím, proč to dělá, jako by si nebyla jistá, jestli jdu opravdu pro ni. A nebo není její noční vidění tak ostré, jak bych si myslela, i když mě určitě musí cítit.

Zálibně si představuji překvapení, kterého by se dočkal nevítaný noční návštěvník, který by o přítomnosti Trixie nevěděl. Jednou večer, už za tmy, jsem musela na její zahradu vstoupit z předního trávníku (tedy ne skrze zadní, spojovací branku). Trixie nejprve nikde, asi spala v garáži. Ale v momentě, kdy jsem za sebou zavírala dřevěná vrata, zaslechla jsem za zády dusot a funění, které u mne skončilo radostným psím napadením. Předpokládám, že cizí člověk by se podobného uvítání nedočkal a překvapení by mělo jiné zakončení.

Manžel nosí Trixie ráno snídani do garáže a zůstane tam další asi půl hodinku, protože si protahuje záda a posiluje s činkami. Trixie ho už čeká u branky a radostným poskakováním vpřed – zcela v tichosti – mu ukazuje, kam má s miskou jít. Slupne příděl granulí a jde se s manželem mazlit. Zkusila jsem s ním jednou jít, abych si to nafilmovala. Jenže jsem tím Trixie vyvedla z míry a nabourala její rutinu. Podle manželových slov jsem tak natočila jen zlomek jejich mazlení, ale i tak se na to hezky dívalo. 

Mazlení si Trixie užívá ještě večer, před odchodem z našeho domu. Je s námi až do jedenácti, kdy v obývacím pokoji spokojeně spí na svém polštáři. Když přijde čas jít zpět, manžel si k Trixie lehne a zase se spolu chvilku mazlí. Trixie totiž nadevše miluje, když si k ní lehneme nebo se s ní přímo muchláme. Její blaho je dovršeno, když jí při tom něco láskyplně šeptáme do ouška. Vydržela by tak držet donekonečna a nevydá při tom ani hlásku.

Trixie je nejen tichá, ale není ani „lízalka“. Když jsou naše tváře přímo u jejího nosu, olízne nás, ale aby nás jazykem umyla, to ne. Spokojí se s jemným šťoucháním mokrého čumáku do našich tváří nebo jen teplým ofuněním.

Když odjedeme na několik hodin nebo třeba na celý den z domu, Trixie je na naší verandě s otevřenými dveřmi na zahradu. Po návratu je třeba se pár minut věnovat kočkám, které měly volno v domě. Pak je zavřu do ložnice a vpustím do domu Trixie. Ta nás samozřejmě celou dobu z verandy pozoruje skrze skleněné dveře. Ale stojí tam v tichosti, čumák nalepený na sklo, ocasem dělá kolečka, ale nevydá ani štěk. Když ji konečně vpustíme, radostí vrtí celým tělem jako natažená na kličku.

Tak jak je Trixie tichá, tak je bílá fenka Sadie (od bývalé sousedky) hlasitá. Ta by se okamžitého vpuštění do domu dožadovala na plné plíce. Protože Sadie je velice hlasitý pes a navíc je pro ni olizování lidských tváří projevem té největší přízně. 

Teď už žije jinde, ale pět let bydlela vedle nás. Už jako mladá štěkávala na kolemjdoucí a samozřejmě poctivě oznamovala příchod cizí osoby. Ovšem nejhlasitěji byla slyšet, když se něčeho dožadovala. Jakmile její panička (Kris) zajela před garáž, Sadie na zahradě netrpělivě štěkala na domovní dveře, ať si s jejich otevřením pospíší. Stejně tak, když se sousedčini kluci vraceli ze školy. Na nás štěkala, když jsme ji vyzvedávali na procházku. Také měla v hlavě hodiny a čekala na straně zahrady sousedící s naší. Pak stačilo jen prstem naznačit „utíkej“ a Sadie za mohutnoého štěkotu vyrazila na druhou stranu k brance.

Sousedka se sice přestěhovala, ale manžel pro Sadie stále jezdí. Zná kód od garážových dveří, aby ji mohl vyzvednout zevnitř domu, když zrovna není na zahradě. Sadie už zdálky pozná zvuk našeho auta a jejího štěkot burácí domem dříve, než manžel stačí otevřít. Někdy jedu s ním a jsem tak svědkem, jak Sadie choti nedočkavě přímo „nadává“, že mu její vyzvenutí trvá moc dlouho. Ovšem, sotva skočí do auta, štěkot se změní v mohutné radostné lízání, které opakuje i několikrát během jízdy, jakoby manželovi děkovala, že pro ni zase přijel.

A jací jsou vaši psi ? Hlasití, nebo tiší?

Přiložená videa jsou z Trixiny garáže, z našeho obýváku a při vyzvedávání Sadie. A ještě jsem přidala několik videí z bavlníkových polí. Ta jsou vlastně stejná, jen pole jsou v různém stadiu dozrávání bavlny. Už jednou jsem psala, že Trixie miluje hledání hozených (a mnou poplivaných) bavlníkových tobolek. Tobolku najde vždycky (tedy pokud sleduje směr, kam letí) a pak si ji s chutí dokonale rozcupuje. Trixie je také velmi ráda za svoje výkony chválena, přímo se naparuje. Právě na videích z polí uslyšíte, jak my její výkony nikdy, ale vůbec nikdy pochvalně nekomentujeme :))) . 

A tady je odkaz na mé fotoalbum. Jako poslední jsem přidala video, které už řadu let koluje po internetu. Podobných, novějších youtube o „mluvících psech“ je víc, ale mně se nejvíce líbí právě tohle staré.