Před rokem jsem popisovala nerozumný pokus udělat s Elwoodem všestranné zkoušky. Nerozumný proto, že Elwood je sice náš odchov, od mala ho občas hlídáme a občas s ním cvičím. Ale všestranné zkoušky jsou psí univerzita, nejobtížnější zkoušky, kdy pes musí prokázat, že zvládne práci v lese, na poli i na vodě. Také absolvent těchto zkoušek dostane titul „U“ – univerzálně použitelný pes, což je jakýsi psí doktorát.

Zkoušky jsme tehdy udělali a myslela jsem si bláhově, že máme hotovo. Jenže čert nikdy nespí, a když mi organizátor zavolal, že odpadlo několik psů z kvalifikace a jestli chceme, můžeme nastoupit na MSR, podlomila se pode mnou kolena. Proč? Protože MSR (Mezinárodní soutěž retrívrů) je nejvyšší soutěž pro lovecké retrívry na úrovni mistrovství republiky. Chvíli jsem váhala a pak zavolala majiteli Elwooda, jestli do toho půjdem. Nakonec jsme se dohodli, že i účast je čest a taková šance se neodmítá.

I začali jsme trénovat. Elwoodův hlavní problém je, že nemá moc zkušeností ze zkoušek. V podstatě jsme spolu udělali jedny zkoušky z vodní práce úspěšně, z jedněch jsme vypadli, jedny podzimní zkoušky a pak šli rovnou na zmíněné „všestranky“. Proto jsme museli tréninkově udělat aspoň několik zkoušek, aby se Elísek zkouškově otrkal. Problém byl, že zatímco vloni jsem si vzala Elwooda proto, že moje vlastní fenka Derry pořádně nepracovala a já neměla s kým chodit, letos jsem potřebovala Derry protáhnout zkouškami. Tudíž jsem měla najednou dva nepříliš zkušené psy.

Jihočeské derby

Jihočeské derby máme za humny, tak to nebyl problém. Derry jsem půjčila dceři a vyrazila s Elwoodem. Po pár dnech cvičení to bylo trochu šílené, ale šlo jen o vodní práce a podzimní zkoušky, které už udělal a neměl by vše zapomenout. Šli jsme v klidu a pohodě, protože jsem to považovala za trénink. Tedy přesněji, já jsem byla v klidu, Elwood je pohodový a optimistický vždy. Fletů nastoupilo 6, tak jsem považovala za vyloučené, abychom se nějak výrazně umístili.

První den na podzimních zkouškách udělal pár chyb. Na poslušnosti jsme ztratili bodíky (přece jen není můj pes). Ale předběžné výsledky byly překvapivé. Skončil kolem 6 místa a z fletů ho porazil jen rodný bratr Blekýs, takže náš outsider získal titul reservní CACT. Zkušená Ginny byla hluboko za ním, protože pokazila jednu disciplinu.

Druhý den měl trojku hned z první disciplíně a já byla opět v klidu. Nemáme šanci na umístění. Jenže pak už šlapal bezchybně a i práci v rákosí, která byla velmi těžká, protože psi museli prohledávat neprostupné houští, ocenili rozhodčí známkou nejvyšší. Ještě jsme zažili chvíle napětí na klidu na stanovišti (Elwood neumí klidové discipliny) a nestačili jsme se divit.

Dělili jsme se s Ginny o 2. a 3. místo a museli jsme o ně bojovat v takzvaném rozstřelu. Ginny už byla pomalejší, takže Elwood skončil druhý nejen na zkouškách z vodní práce (s titulem CACT), ale i celkově v Jihočeském derby. Nevím, zda je to štěstí bláznů nebo zlomyslnost osudu, ale kvalifikoval se tím na finále Derby ČR. Vzhledem k tomu, že jsem už měla kvalifikovanou Derry, začínala se rýsovat zajímavá příští sezóna.

Kyselka u Karlových Varů

Druhý trénink byly všestranné zkoušky v Kyselce u Karlových Varů. Tam už si Bára odmítla Derry vzít, tak jsem vedla dva psy. Opět dva outsidery, protože za soupeře v plemeni jsme měli dvě šampionky práce.

Protože byly zkoušky v Kyselce poprvé, byla malá účast a byli jsme rozděleni jen na dvě skupiny. Když vede jeden člověk 2 psy, vylosuje si jedno startovní číslo a druhé je mu přiděleno tak, aby byl jeden pes mezi nimi a člověk stačil přepřáhnout. Elwood měl číslo 1, Derry číslo 3. Začínali jsme lesem a já před každou disciplinou čekala, kdy už přijde ten průšvih.

Střídala jsem psy, Bára mi dělala držák na psa, se kterým jsem zrovna nesoutěžila a držela nešťastnou Áju, která už jako veteránka nesoutěží. První discipliny šly zcela hladce. Následování jsem Elískovi zkazila sama. On chodí tak nalepený na noze, že jsem se bála, abych se ho nedotkla rukou (což je chyba). Tak jsem měla ruce chvíli za zády, chvíli před sebou, takže celkový dojem byl, že psovi dávám výrazné povely. U Derry jsme ještě týden před zkouškami nebyli schopni docílit plynulé chůze. Ale zapracovala jsem na ní a nakonec jsme na následování dostaly dokonce pochvalu.

Pak jsme šli na „barvy“ – stopy na které se kape krev. To je nejtěžší disciplina, navíc oba psi ji šli na zkouškách poprvé v životě. Rozhodčí nás nešetřili, nastupovali jsme na stopy skoro 4 hodiny staré. Elwood šel zmateně. Začal správně, pak sešel ze stopy tak, že se dostal na sousední. Rozhodčí to nezaregistrovali, protože bylo značení stop nepřesné a tak jsme došli na konec, kde žádný srnec nebyl. Vznikly zmatky, telefonování. Nakonec rozhodčí usoudili, že budou penalizovat jedno sejití a to, že došel jinou stopu, nám uznají. Druhá možnost byla opakovat stopu, ale z toho jsem se už fyzicky neviděla.

Derry šla sice relativně pomalu, ale velmi přesně a profesorsky si ověřovala každou křižující stopu, zvládla i přechod přes cestu a byla moc pochválená za precizní práci.

Dalšími disciplinami bylo odložení, které prošlo bez problémů. Vodění je zdánlivě jednoduché, ale Elwood po odložení nastoupil s elánem, že jsem byla nakonec ráda, že jsme dostali milosrdně trojku. Končilo se klidem na stanovišti, což je moje noční můra (i když je za bílého dne). Psi musí sedět u nohy, naprosto tiše, pokud možno bez pohybu (otáčet hlavy smí, poposednout nesmí).

Mezitím jdou lesem „honci“, kteří rámusí a vyhánějí zvěř (někdy doslova) a do toho se střílí. Tato disciplina se dělá s oběma psy současně. Elwooda jsem měla těsně u nohy, Derry vedle něj. Derry bývá klidná, Elwood ne. Co udělá směs obou, jsem netušila. Elís byl jak na jehlách, jednou si i tichounce zakňučel, naštěstí jen málo, tak dostal za 3, Derry byla naprosto klidná, jen pozorně sledovala dění.

Po prvním dni jsme s Derry šli na samé 4, Elwood měl pár trojek, ale zatím byl v 1. ceně. Obě soupeřky (Ginny a fletka ze spřátelené chovatelské stanice) si vedly výborně, každá měla jen jednu drobnou chybičku. Obě byly na poli a vodě ve skupině, se kterou jsme se druhý den střídali.

Druhý den jsme nastupovali na slídění s dohledávkou. Elwood slídil s velkorysostí sobě vlastní, takže opět měl trojku z poslušnosti, ale dohledal správně a vcelku rychle. Derry nasála pach pohozené zvěře brzy poté, co jsme vyšly. A pak začal souboj, aby mi neutekla. Nakonec jsme jakési divadlo předvedli a já se dostala k metě, odkud jsem ji mohla pustit. Bažanta, pohozeného ve vzdálenosti cca 50 m přinesla za 18 vteřin. Bylo jasné, že o něm celou dobu věděla a šla s jistotou. Celkově měla nejrychlejší dohledávku. Přesto nám ohodnotili jak malou ochotu ke slídění, tak i více povelů známkami 3 ze slídění i z poslušnosti. Ale pořád to bylo dobré.

Další disciplíny byly bez problémů a dostali jsme se na poslední čtvrtinu zkoušek, vodu. Tam si mě Derry konečně vychutnala. Jedna z disciplin je navádění na dvě kachny, rozhodčí určí pořadí, ve kterém je pes má přinést. Vlez do vody dobrý, hladina přehledná, obě kachny byly vidět. Nikdo s tím neměl problém. Derry jsem ukázala žádanou kachnu, nasměrovala ji, vyslala. Ona vyrazila správně. Asi 5 m od břehu se na mě otočila, musím říci, že se vysloveně ušklíbla a vyrazila pro tu špatnou. Mohla jsem se uřvat, Derry si prosadila svou. Takže další dvě trojky z discipliny a poslušnosti.

Zbývaly poslední dvě discipliny, dohledávka kachny v rákosí a paměť k aportu. Obě zrádné.

Na dohledávce si mě vychutnal Elwood. Rozhodl se, že kachna bude na vodě nebo u vody a dokonce si šel zaplavat. Posílala jsem ho z různých směrů, ale reagoval si po svém. Nakonec kachnu našel, a i když dostal známku 2, zůstal kupodivu v 1. ceně. Derry naopak předvedla skvělou ovladatelnost a měla jeden z nejrychlejších časů. Jakoby si řekla, že mě už vyšponovala dost.

Paměť k aportu jsme zvládli a nakonec jsem s oběma nezkušenými psy došla v první ceně. A to jsem se teprve dozvěděla, že obě favoritky měly zásadní potíže s pobarvenou stopou a skončily hůř. Takže Derry si ze svých prvních všestranek odnesla titul CACT a ještě cenu za nejlepší práci v lese. Elwood měl reservní CACT (titul pro druhého nejlepšího psa v plemeni). Tohle jsem nečekala ani v nejdivočejších snech.

Navíc vést dva psy byla nová zkušenost. Je to náročné fyzicky, ale hlavně psychicky – s každým se musí trochu jinak a člověk musí přepínat během pár minut. I když myslím, že psům to docela vyhovovalo. Občas jsem měla pocit, že se „hecovali“ kdo bude lepší.

Mezinárodní soutěž retrívrů

No a pak nastal velký den a my s Elwoodem nastupovali na MSR. Opět bez velkých nadějí, hlavní přání bylo dojít.

První den jsme si opět vylosovali les. Opět začal ve velkém stylu, sbíral jednu čtyřku za druhou. Dopoledne šla naše skupina bezchybně, odpoledne nás zase čekaly stopy – barvy. MSR se konalo v oblasti Píseckých hor a terény názvu vcelku odpovídaly. Kopce, Elwoodova rychlost a razance a moje nevalná kondice... když jsem si vše spočítala, bylo mým hlavním přáním disciplinu přežít. Fyzicky přežít.

Elwood vyrazil pro něj netypicky soustředěně. Když jsme procházeli vysokou trávou, pečlivě si ověřil cestu a šel jistě. Na lehčím podkladě začal pes táhnout a terén šel čím dál do většího kopce. V jednu chvíli jsem ho musela i na chvíli zastavit, abych chytla dech. Najednou zalomil trasu na lesní cestu. To mě velice překvapilo, to nebývá obvyklé. I Elwooda to překvapilo, na povely se šel podívat nad cestu, pod cestu, ale pak se vydal po cestě.

Zopakovala jsem si stopařskou mantru „věř svému psovi“ a šla. Ke konci už mi bylo všechno jedno, protože už jsem chytala zbytky dechu a jen čekala, kdy nám zatroubí, že jdeme špatně. Ale ne! Najednou jsem uviděla mezi větvičkami srnce! My jsme to došli! A bez chybičky! Mám vážné podezření, že Elwoodovi teprve na vrcholových zkouškách došlo, jak se správně chodí „barva“. Ovšem šel excelentně.

Zbývalo čekání na nejhorší disciplinu dne, klid na stanovišti. Vzhledem k tomu, že to byla vrcholová soutěž, ji dělali poctivě. Rámusili a stříleli jak o život, horší bylo, že rámus byl před psy, kdežto střelci za psy. Elwood byl jak na jehlách, a i když ani nepípl a jednou se lekl, až nadskočil, ale nezvedl se, byl neklidný. Tak jsme čekali na výrok rozhodčího. Trojka je ještě první cena, dvojka už druhá. Naštěstí to byla 3.

Druhý den jsme nastupovali na vodu. Navádění na dvě kachny bylo těžké, protože první kachnu měl pes zakrytou rákosím, druhou viděl. Zaměnit nesmí. Ale povedlo se mi Elwooda otočit správným směrem a šli jsme bez ztráty bodu. Dohledávka v rákosí byla jednoduchá, paměť k aportu byla velice přísně posuzovaná, ale před polem jsme kromě té trojky z klidu byli bez chyb.

A pak přišlo slídění s dohledávkou. Elwood má vynikající nos, rychlost a malou trpělivost. Špatně jsem odhadla dráhu, kudy ho vést a on se dostal na stopu, kudy rozhodčí nosili zvěř. Samozřejmě mi utekl, protože pro něj je cíl najít a donést zvěř, ne dělat obloučky a hledat tam, kde nic není. Takže jsme dostali dvojku z discipliny i sníženou známku z poslušnosti a skončili v druhé ceně.

Ale celkově se proti minulým zkouškám zlepšil a místo celé plejády chyb měl jen dvě discipliny, které mu nevyšly. Klid, který je jeho slabou stránkou a to nešťastné slídění. Jinak podal vynikající výkon. Na to, jak málo spolu cvičíme, je obdivuhodný.

No, a protože staří blázni si nedají pokoj, řeším, zda příští rok zkusím dvě nejvyšší zkoušky, Derby a MSR se dvěma psy. I když jsem jim nevěřila, oba, Derry i Elwood, se kvalifikovali na obě nejvyšší zkoušky. Název měl být vlastně v singuláru, starý blázen jsem jen já.

Derry je ještě mladá a Elwood se teprve dostává na vrchol výkonnosti. Na Derby asi s oběma nepůjdu, plánujeme od Derry štěňata, ale na MSR to asi zase zkusím s mojí dvojkou. Historie se neopakuje, že bychom zopakovali výsledek z Kyselky, pochybuji. Ale co kdyby? Blázni přece mívají štěstí.