Prej jsem důkaz místo slibůch, říká pánčička. Jsem prej důkaz toho, že pořekadlo „Starýho psa novým kouskům nenaučíš“ prostě neplatí. A nebooo nejsem stará (což mimochodem taky nejsem, páč jsem čupr fena, to kdyby byl někdo na pochybách). Neb když jsem byla domůpřišlík, neuměla jsem vůbec nic. A když nic, tak nic.

Schovka, autor Petra K.

Jen tak trochu na jméno jsem reagovala. A na šustění pytlíkem. Což pánčičku hned v počátcích velmi rozradostnilo, neb si spočetla, že přes žrádlo se krásně domluvíme. Nicméně, počítala s tím, že zvládneme asi tak nějak jen základní poslušnost a bez vodítka to moc nepůjde. Sssssst. Tak vodítko jsme si už vysvětlily, když jsem psala onehdy.

A že to půjde i s těmi ostatními věcmi, to zjistila pánčička hned za pár dní, co jsem domů přišla. Nechtěla na mě tlačit, když jsem u nich byla nově. Ale zároveň viděla, jak mi je líto, že zatímco Hošíček si často vysloužil nějakej ten kouzelnej pamlsek z kapsy jen tak nějakou blbinkou a já jsem jela jen furt v tom základním módu, kdy jo, bylo hodně pamlsků, za kontakt, za vnímání paničky, za příchod při zavolání a tak, ale....

Prostě taky jsem chtěla dělat něco jen tak pro radost, něco nevážnýho. A tak pánčička zkusila otočku! A joooooooooo! Chytla jsem se hned, hned. Děsně se mi to líbilo. Tak moc, že jsem byla ochotná dělat otočku místo toho, abych čůrala a konala. Měla jsem hroznou radost a pánčička taky. A od tý doby to jelo takovým samospádem. Asi by to chtělo vypsat, co všecko jsem se naučila.

Tak nejdřívějš ty základní věci: přivolání, to už jsme si říkali. To bylo jedno z prvních. Další bylo, že na vodítku se netahá. Vím to už. Takže ta koza, co táhne jako kráva, už s námi nechodí. Protože já chodím jako spořádaný pes pěkně u nohy, když mám, a dokonce se zpravidla i stihnu bez povelu posadit, když pánčička zastaví.

Taky sedni, lehni, umím. Vstaň, to musíme ještě dopilovat. Taky čekej umím, zastavím se hnedle a čekám. A na chodniku jsem se naučila chodit a zastavovat. A toho vraha, co v sobě mám, toho jsem zaklela a už není. Dokonce jsme si tuhle daly s pánčičkou pochod slepičím hejnem – NAVOLNO! Šla jsem pravda u nohy, ale vpravo slépky, co prchaly, vlevo slépky, co stály. A uprostřed já, s ÍPOpohledem na paničku vzorně propochodovala a bez vodítka. Byly jsme obě hrdobec.

Jako samozřejmost beru, že když se přijde zvenku, počkám za dveřma, než mi utřou tlapajzny. Už nevykrádám odpaďák! I igelitku na plast, s obaly od salámů, sýru, můžou nechat se mnou a já si jí ani nevšimnu. Venku už jsem se taky naučila, že co leží na zemi, by se nemělo žrát. Dokonce když něco najdu, hrdě to pánčičce ukážu, aby viděla, že nejsem prasnice, ale slušně vychovaná komtesa.

Pánčička sice říká, že ruku do ohně by za mne ještě nedala, tak jako dala za Hošíčka, ale! Je to velkej kus cesty, kterou jsem ušla. Taky jsem se naučila, že pod balkony se nechodí (i když se tam najde spousta potřebných věcí), a když si tam jdu náhodou začuchat, stačí tiché ne-e a hnedle jdu pryč. Vím, že k popelnicím se taky nechodí, to se sama zastavím a počkám, až se pánčička vrátí.

Vím, že když se jde ven, musím si nejdřív sednout za dveřma u bytu a čekat, až se pánčička obuje a pak, když seběhnu schody, že tam musím bez povelu počkat, až ona sejde dolů, že nesmím lítat po baráku. A taky nesmím vystřelit z vchodových dveří, když je otevřou, že se musím nejdřív na pánčičku podívat a až ona řekne, tak můžu teprve jít.

Miluju hru na čekanou! To mi pánčička před odchodem do práce něco položí v předsíni – zpravidla krabičku s dobrůtkou, nebo mi i na pelíšek před šňupák jen tak dobrůtku položí a já musím čekat, až mi řekne vezmi. Vždycky to udělá až mezi dveřma a já se hrozně těším, aby už vypadla, protože pak už si to můžu vzít.

Naučila jsem se hrát si na bombaře a stopaře. Bombař je pes – v mým případě fena –, kterýmu ukryjou po bytě bombu (v našem případě umělohmontou lékovku), a vypustí bombaře, aby ji našel. Mega hra, vám říkám. Měl ji rád Hošíček a já ji naprosto miluju. Neukryjou ji přede mnou nikde. Každou bombu najdu!

Šťastná psiska, autor Petra K.

A stopařinu už taky dělám. Pravda, je to zatím jen o krátkých úsecích a třech krabičkách, které hledám, ale pánčička je nadšená, jak krásně mi to jde a mě to děsně baví!! Jdu po stopě, kterou pánčička našourá, a po cestě ukreje tři krabičky a uvnitř je dobrůtka! Další mega hra, zkuste někdy, vřele doporučuju.

Krom tý otočky, která byla první z našich blbinek, jsem se naučila hafo dalších věcí. Umím pozdravit a jako slušně vychovaná fena podat tlapku. Pokud jsem vyzvána, podám i druhou. Umím uklízet ty kelímky do tašky. Umím zavírat dvířka od linky (někdy i přes tvrdou makovici paničky, která uvnitř něco štrachá). Někdy pomáhám pánčičce s prádlem. Ona je nešika, pohází vždycky prádlo po předsíni a pak mě vždycky poprosí, jestli jí to nepodám. Podám, co bych nepomohla, že jo.

Taky umím stoupat předníma nožičkama na takový terčík a teď se učím na něj stoupat i těma zadníma. To je ale fuška, to teda přiznám. My pejsci si totiž zadní nožky moc neuvědomujeme. A to je důvod, proč to se mnou pánčička cvičí, abych si jich byla vědoma. Taky umím dát čumák do dlaně, ať je ta dlaň kdekoliv. Procházet pánčičce mezi nohama umím.

Slalom mezi lavičkama taky umím. Oběhnout něco okolo jsem se naučila záhy. Páč vona pánčička je líná a trvala si na tom, že když musím být někdy na vodítku (třebas když hárám a nechtěj mi dopřát svarbu), tak pokud někam zalezu, musím být natolik inteligentní, abych se odtama sama dostala, páč ona za mnou nepoleze.

Taky umím cvik: Zaťukej na dveře! Ale to prej asi nebyl dobrej nápad zrovna mě učit, pravil pánik. Páč prej když von přijde domů a jde cvičit, tak já pak ťukám na ty dveře vod pokoje, kde von cvičí, páč chci bejt s nim. Myslím, že to není špatnej výčet toho co jsem se naučila, že jo?

Co jsem se naopak nemusela vůbec učit, je... ehm žebrání. To mi jde jaksi dosti excelentně. I proto mě naučili, že „Nech toho!“ Můžu tím pádem do hospody chodit. Hospody jsou moc fajn, vždycky tam dostanu suchýho rohlika, nebo chleba, nebo...

TATRANKŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!

Vždycky ji krásně způsobně ukusuju z obalu. Taky jsem nedávno objevila kouzlo nošení zahradní konve. Nemám to teda, pravda, jako Hošíček, coby vášeň, ale! Libí se mi to. Dostanu do kušny konev a běžím s ní k barelu (někdy i jinam :-D , ale většinou to trefím), tam jsem odměněná či pochválená, dojdu s pánčičkou k záhonu, počkám, až zaleje, a zase běžím k barelu. Je to dobrá hra. Jedna má aspoň úkol nějakej.

Taky jsem tak trochu kanystroterapeutickej pes. Teda fena zase. Protože pánčičky maminku mám moc ráda. A tak ji čas od času navštívím a obě si to pak moc užíváme. Třebas když jsem hárala, chodila jsem tam „do školky“ a bylo to moc fajn. Dělaly jsme si spolu takovej holčičí mejdánek. Pánčička mě tam vždycky ráno odvedla, my jsme si to užily spolu, hlavně takhle při vaření a obědvání a odpoledne si mě pánčička vyzvedla a šly jsme spolu dom.

No prostě, abych to shrnula – řekla bych, že nejsem-li dobrá, jsem dosti vynikající, že? Na to, že mi je dvanáct let, jsem se za rok naučila hodně, ale fakt hodně věcí. Jsem na sebe náležitě hrdobec a pánčička na mě taky. Vždycky mi šeptá to ušisek, že jsem naprosto, ale náááprosto výýýbornááá! A já jsem pak megašťastná a vrtím tím svým párečkem, co mám místo ocásku.

Krasavice Blanka, autor Petra K.

P.S. Jooooooooooo a to bych zapomněla! Takovou důležitost. Víte, co jsem se taky naučila? Plavat!! Jo, plavat. Fakt jsem to neuměla. Když jsem prvně vlezla za Hošíčkem do vody, málem jsem ho utopila, protože jsem mu lezla na záda. On byl ehm… na… no naštvanej, protože krom toho, že jsem mu lezla na nervy tím, že jsem k nám přišla, jsem mu tetkon lezla doslova i na ty záda. Byl v tý vodě kapek nepříčetnej :-D

No ale, objevila jsem kouzlo plavání a moc se mi to líbí. Dokonce se koupu klidně i osmadvacátýho října, zima nezima. A pak se řekne – starej pes, co?

Předchozí díl najdete zde.