Abych to trochu objasnila (Lucce jsem to psala do "konkurzu"), jsem člověk veskrze psí. Vyrostla jsem se slovenskou čuvačkou Aidou, pubertou mě provázela ovčanda Zara a následovala boxerka Cecilka. Všechny psí holky byly mimořádné osobnosti a moje každodenní štěstí. Když boxerka umřela velmi mladá na vrozenou vadu střev, zařekla jsem se, že už nikdy...
Jenže pár měsíců nato chtěli policajti odvézt do útulku starou fenku amerického kokra, kterou nějaký lump vyhodil z auta zřejmě kvůli velikému nádoru na mléčné žláze. Psí babča dostala jméno Andulka a prožily jsme spolu několik hezkých let.
V době, kdy odešla za duhový most Andulka, jsem přichromla. Plotýnky, kyčel - bylo z toho dlouhodobé marodění s velmi omezeným pohybem a na dalšího pejska jsem mohla zapomenout. Jenže doma zavládla děsivá prázdnota. A zrodil se nápad. Vždyť ty kočky nakonec nejsou k zahození :-) a nemusí se venčit.
A tak se u nás jednoho dne objevili sourozenci - nerozlučná dvojka Čenda a Fany. Těžko hledat rozdílnější dvojici - mohutný klidný mourek Čenda a drobná trojbarevná plašanka Fany - a těžko najít sehranější duo. Díky nim jsem se mohla sžívat s kočičím světem a přiznávám, že jsem ho nedocenila hned. Jsou tak jiní. Přerod byl pozvolný a nenápadný a až zpětně jsem s údivem zjistila, jak moc si mě získali a přeladili k obrazu svému a jakým jsou obohacením.
A tak mi došlo, co každý kočičí člověk dávno ví. Že jsou to krásné osobité bytosti, kterým je hodně křivděno všelijakými pověrami. A jelikož má CD smysl pro humor a akci, nadělila nám třetí kůtě. Jak se to zubožené zablešené nic objevilo za našimi dveřmi, nevím. Nicméně vběhlo dovnitř a počínalo si naprosto suverénně ve stylu "co je, vždyť já tu přece odjakživa bydlím" - k veliké nelibosti domácího dua. A tak přibyl černobílý rabiát Vincek.
Rok se s rokem sešel, mizerná součástka v těle vyměněna a opět se dostavila prudce rostoucí touha po pejskovi. Ráda bych poskytla azyl nějakého útulkovému starouškovi, ale bojím se o kočeny. Rozhlížení po blízkých útulcích a vytažené antény. A věřte nebo ne, při nedávné Zvířetníkovské diskuzi o výhodách a nevýhodách čistokrevného psa se vylučovací metodou zrodil nápad, že pokud by mi do cesty nepřišel nějaký voříšek (pardon, mětaj či vetaj), ideální by byl francouzský buldoček.
Proč? Mám slabost pro velké psy a zároveň dost soudnosti, abych věděla, že jim nemůžu dopřát vše, co potřebují ke šťastnému životu - hlavně dost pohybu. Mám slabost pro spláclé držtičky. A když o buldočkově povaze psali: velký pes v malém těle, byla volba celkem jasná.
Prohlídla jsem stránky chovných stanic v okolí, ale zrovna štěnata neměli. Rozhodla jsem se nechat věcem volný průběh a neshánět štěně křečovitě. V této chvíli přišlo Lucčino hlásání. No uznejte, dalo se odolat?
Příště už don Pedro el Murciélago osobně.
Foto: Lucka Veselá