PSÍ ROZCESTNÍK: Yoda a Expedice Frandorra - část třetí

Předchozí díl najdete zde.

Devátý den dovolené měl být dnem katarských hradů. V plánu jsme měli tři. Montségur, Foix a Carcassonne. S ohledem na vedro jsme se rozhodli dobytí toho nejslavnějšího a největšího a hlavně nejvzdálenějšího přesunout o dva dny, a navštívit ho až cestou z hor.

Ještě že jsme program upravili. Neb i ten zkrácený plán začal brzy mít časové trhliny. Nejprve to bylo něco, na co jsme již dávno zapomněli. Fronty na hranicích. Neb Andorra není v EU, není v Schengenu a má oproti sousedním státům nízké daně a tudíž levné zboží.

Montségur

A tak jsme stáli a pomaličku popojížděli kolem pastvin s kravkami, kolem kvetoucích vstavačů, střapatých odkvetlých konikleců, skal, vodopádů… a bylo úplné jasno a teplota rychle stoupala. Zdržení na 40 minut jsme vyplnili i povídáním o tom, kdo byli Kataři.

No a nastal i další problém – stoupat hladoví na vrchol Montséguru by nebyl úplně dobrý nápad. A tak tedy ještě rychlý oběd pro nás i pro Yodu. A tak se stalo, že jsme na parkovišti pod hradem zastavili v pravé poledne.

Montségur

Všude jsou cedule, že se cestou platí vstupné, ale že ani u pokladny, ani nikde jinde není možné koupit nic k jídlu ani pití a že zřícenina je zcela pustá. A že máme mít dobré boty a hodně vody. Jasně – chvíli se jde lesem, ale pak se stoupá holou strání bez kousku stínu.

Překvapila nás pokladna. Uprostřed stoupání zastíněná posledním lesním úsekem byla malá dřevěná boudička a v ní prodavač vstupenek. Minout ji nelze, jinudy se už na strmý vrchol dostat nedá. Pana prodavač se omlouval, že česky vytištěného průvodce nemá.

Vyhlídka z Montségur

A stoupali jsme a stoupali jsme… a kupodivu jsme tam nebyli sami. Ne, davy to nebyly, ale bláznů, kteří se pomalu sunuli vzhůru, bylo docela dost. Přiznám se, že se mi nešlo vůbec dobře – děti i pes i Pepa to zvládli podstatně svižněji. A na hradě byl konečně STÍN.

Průzkum hradu zabral docela dost času. Krásné výhledy, krkavci, kvetoucí skalničky v hradních zdech, ještěrky. A sluníčko… Cesta dolů byla podstatně rychlejší. Popoháněla nás vidina stinného lesa. K autu jsme došli solidně uvaření.

A usoudili jsme, že není nutné se zničit víc, než jsme už byli, a návštěvu Foix jsme pojali jako vyhlídkovou jízdu. „Před sebou vidíte katarský hrad Foix, má tři věže, každou jinou…“ A zastávka se ve městě konala jen jedna – v Lidlu jsme dokoupili chybějící zásoby na další den.

Do hotelu jsme dorazili pozdě odpoledne a až do pozdně večerní procházky podle místní říčky jsme ven nevystrčili ani nos. Dohodli jsme se, že druhý den musíme do hor hned ráno a že se pokusíme stihnout první lanovku.

Plán byl docela velký. Nejprve jsme všichni měli vyjet kabinkovou lanovkou na Coma d’Arc (je tam sice parkoviště – ale v hlavní sezóně je tam vjezd zakázán a musí se lanovkou (nebo pěšky)); pak beze mě a Yody sedačkovou lanovkou na vyhlídku Mirador Solar de Tristaina a po návratu všichni výlet k jezerům Estany del Mig a Estany Primer.

K lanovce jsme to měli jen asi deset minut autem – takže ani to vstávání nebylo tak strašné. Lanovky jezdí od půl deváté, ale paní pokladní ten počátek pracovní doby moc vážně nebrala. A tak první kabinky jezdily prázdné.

Krávy se drbou o auta

Otázkou bylo, jak Yodu naložíme do stále se pohybující kabinky. Dostal kšíry pro snadnější manipulaci, ale moje představa, že ho chytneme za kšandy každý z jedné strany a naložíme, realizovat nešla. Protože dveře do kabinky jsou velmi úzké.

Pes neměl problém dojít až ke vstupu, jen se mu nechtělo vstoupit na ujíždějící plochu. Nacpali jsme ho tam za použití mírného násilí, obsluha hned za námi zaklapla dveře (jinak se automaticky uzavřou až na konci nástupiště) a bylo.

V lanovce na Coma d’Arc

Yoda se v lanovce hned uklidnil – v pohodě sledoval ujíždějící svět pod sebou, Nakonec sebou plácnul na chladnou podlahu, že se bude dívat vleže. Vystoupil s námi, jako by lanovkou jezdil každý den.

Odjezd části expedice k vyhlídce jsme si okořenili hrou „ulov si babičku, má tvoji jízdenku“ – neb jsme si s Vilémem zaměnili jízdenky a moje mu nahoru neplatila. A já už s Yodou vyrazila na průzkum okolí. Ale o nic nešlo, zatím se po horském středisku pohybovalo podstatně více kusů dobytka než lidí a na lanovku fronta nebyla.

Yoda v andorrských velehorách

Věděla jsem, že budu mít určitě přes hodinu času. A tak jsem po krátké procházce kolem potoků plánovala zasednout někde do stínu a relaxovat před horským výletem. Ale Yoda byl proti. Tolik kravinců, bahýnka u potůčků, telátek, kravinců, cyklistů, lidí, kravinců, psů… ne, relaxovat se nebude, bude se průzkumničit (a žrát kravince).

Mirador Solar de Tristaina

Z vyhlídky se vrátili nadšení. Obří sluneční hodiny, průhledný ochoz vysoko nad údolím, výhledy do všech stran (je to hraniční hora vysoká 2701 m n. m.). Rozhodně zajímavá moderní stavba (otevřená loni), která stojí za návštěvu.

Jezera Estany del Mig a Estany Primer

Výlet k horským jezerům nebyl dlouhý. Bylo teplo, ale stoupání bylo snesitelné a u jezera jsme se pak příjemně ochladili (polití ledovou vodou nabranou do psí misky přišlo vhod). I celou cestu zpátky jsme koukali po kytičkách a motýlech a svištích a šlo se dobře.

Osvěžení, voda byla studená a čistá.

Předpokládali jsme, že podruhé to s lanovkou a Yodou bude složitější. Neb už bude tušit, co ho čeká. Nezklamal, odhad byl správný. Zalehnul hned u vstupu na nástupiště a že on rozhodně dál nepůjde. Vlisoval se do podlahy, a že ne a ne a k lanovce nepůjde.

Překvapila mě mile reakce obsluhy. Ihned odstranili sloupky s řetízky, abychom získali větší manipulační prostor a s úsměvem sledovali, jak vláčíme nebohého psíčka směr kabinka. Já za přední, Pepa za zadní… a hup… už byl uvnitř. Opět za námi hned zaklapli vstup a sledovali, jak psisko v klidu usedá a odjíždí.

Vstavače kvetly všude.

Zbytek horkého dne byl odpočinkový. A také jsem začala opět balit. Protože dovolená se blížila ke konci, zbývaly dva víceméně jen přesouvací dny.

V pondělí ráno jsme předali paní domácí apartmán, nakoupili čerstvé pečivo, nabrali levný benzín a vyrazili směr Francie. Tentokrát jsme hranice zdolali bez dlouhého čekání a docela svižně dojeli do Carcassonnu.

Carcassone

Davy, davy a zase davy. A komerce na každém kroku. Plastová brnění, luky, meče, stánky, hospůdky, slunečníky, koně, poníci, hluk, shon. Byli jsme tam kdysi (ještě s Xerdou) a pamatuji si opevněné město klidnější a působivější, než bylo dnes. Ale hrad je to velkolepý, katedrála skvostná, crepy s čokoládou horké… zastávka splnila svůj cíl.

Carcassone

Poslední ubytování jsme měli jen na jednu noc v malé vesnici kousek od města Dole. Yoda byl nadšen – veliká zahrada a psí kamarádka (i když si s ním moc hrát nechtěla), se kterou mohl lítat i na volno. A také slepičky za plůtkem, na které se chodil dívat. V klidu na ně hleděl jako na zajímavý přírodovědný film.

Carcassone

Kvalitu ubytování ještě umocnila výborná snídaně v ceně. Obří teplé lívance, domácí jogurty, ovocný salát, džus, káva, čaj, čokoláda, tousty… luxusně prostřeno jen pro nás na zahradě. A vůbec nám nevadilo, že paní domácí nemluví jinak než francouzsky.

No a pak už jen nudná dálniční cesta až domů, do Liberce. Ale zvládli jsme dlouhý horký přesun jako profíci – my, děti i pes. A ukončili tak dvanáctidenní expedici Frandorra. Ujeli jsme 5 500 kilometrů. Čtyři dny byly hodně cestovní, osm dní bylo prázdninových.

Děti si užily moře i velehory. Přírodu i kulturu. Historii od Kromaňonců až po moderní umění. Yoda byl na první velké cestě. Byl pohodový – skvěle jedl i spal, přesuny ani program neřešil. Rozhodně můžu expedici zhodnotit jako zcela bezproblémovou. A už začínáme pomaličku přemýšlet, co na rok 2023…

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!