Dávno tomu, co malinké štěňátko po ránu pospíchalo na čůračku. Pak následovalo období, kdy mne dorostenka pronásledovala bytem a netrpělivě sledovala moji hygienu a přípravu na vycházku.

Dneska si čtyřapůlletá slečna Bony dává na čas. Když my vstaneme, ledva budík zavřeští, pesinka se rozvalí v naší teplé posteli a vyčkává, zda-li si to nerozmyslíme, loupe po nás okem a povaluje se. Ona nikam nepospíchá.

První, co udělám, je výměna vody ve zvířecích miskách. To už je vážné a kocour opouští vyhřátý pelíšek buď na topení nebo rovněž na naší posteli a čubizna chápe, že FAKT budeme vstávat. To se pak za mohutného protahování a zívání dovalí do společnosti, překontroluje páníčkovu snídani a vylíže pixlu od jogurtu. Pak je ochotná se dostavit do předsíně, kdežto obvykle už chrastím vodítkem. Je na ní vidět, že se ven začíná těšit.

A hned první citýrování psa - přestali jsme jí trpět bezhlavé pádění se schodů. Čubizna musí počkat a když se zapomene, tak si holt ty schody občas proběhne nahoru-dolů párkrát za sebou, než se ustálí u nohy nebo než laskavě počká na odpočívadle.

Vycházka začíná na dlouhém vodítku, protože kousek od nás se vyskytuje kočka, a já nemám chuť honit štěkající čubiznu, která náhle ohluchne a považuje zahnání kočky na nejbližší strom za prima začátek nového dne. Obávám se, že spící občanstvo by mělo jiný názor...

Pak máme trasu "na volno", kde se pozdravíme s obvyklými ranními spěchači a zase kousek s vodítkem, protože kočky se touto dobou rojí v nebývalé míře. Čubizna si čte pesemesky a já si užívám svítání a cítím, jak mi čerstvý vzduch plní plicní sklípky. Ptáci řvou, stromy a keře voní vlhkostí a pěkně nám to šlape.

Čubizna má ve zvyku bobkovat na jednom z nejlépe upravených trávníčků, tak holt musím nosit bobkovací pytlíčky - ještě že nejsou uklizené popelnice a mám to kam vyhodit, protože koše na psí bobky a příslušné pytlíky nějak pozvolna zmizely. Proč si někdo musí dokazovat svou zdatnost tím, že urve a rozšlape odpadkový koš, to fakt nechápu. No když na víc nemá...

První z kámošů je "vlčák" s roznáškou novin, to je velmi přátelské stvoření, kterému musím zabránit v tom, aby mi dal packy na ramena a olízl bradu. On je to jakýsi kříženec vlčáka s velkým dobrmanem a způsoby mazlivé kočičky - otírá se o vás celým tělem a vyžaduje podrbání pod bradou a vůbec nebere zřetel na to, že čubizna zle zahlíží, když si mne takto usurpuje.A navíc leze do kapsy s mlsky, darebák! Pak první trysk a honička.

Na trase pak čeká nový kámoš Brit, takto borderkoliák v úžasném bílo-rezavém provedení. Jakmile nás z dálky pozná, zamává oháňkou a zalehne. Sleduje nás a teprve když se čubizna přiblíží, vystartuje jak odpálený. Nejdřív se s Bony pozdraví a pak si najde mně a vrazí nos k mé kapse, kde jsou mlsky. Další honička a psi se spolu valí v jednom chumlu. Za sídlištěm u pastvin máme kámošku nejmilejší, drsnosrstou jezevčici Matyldu.

Když jsme ve třech, tak se psi honí a přeskakují a pošťuchují, až bahno lítá kolem. Když jsme jen ve dvou, tak se holky pozdraví, Matylda se mi přiběhne opřít o koleno a vyžebrat mlsek, pak společně začnou vizitýrovat myší díry a prozkoumávat remízky. My si s paničkou užíváme pohledů na čerstvý den. Kopce a lesy kolem, pod námi v údolí rybník, kolem dlouhé pláně přerušované remízky, slunce vycházejí na obzoru a oblaka nad námi...

V okolních vesnicích se rozsvěcují okna, po kroutících se silnicích zasvítí reflektory aut a nikde, vůbec nikde žádný šílenec na čtyřkolce nebo motorce. Klid, ticho a my. Pravidelně konstatujeme, že jít do práce se nám ani jedné nechce a výlet do lesů nebo na další pláně by byl v tuhle domu to nejlepší, co by nás mohlo potkat.

Šlapeme obvyklou trasou, v trávě už máme vyšlapané stezky a celá idylka je rušena jen tím, že nastřídačku přivoláváme své čubizny, když se zapomenou u některé z myších děr a začnou její obyvatele příliš intenzivně vyhrabávat. Ani já, ani Matyldina panička jim nemíníme dopřát čerstvou stravu ke snídani. A přetahovat se o mrskající se myš, uvízlou mezi psími zuby - to si fakt odpustím.

Psí dámy občas najdou zbytky z nočních hodů některých predátorů a pak se zásoba bobkovacích pytlíků náramně hodí a domů si neseme odebraný hnus. Tu kus zajíčka, tu srnčí spár nebo kus páteře... Naše čubizna se už naučila vyměnit nalezenou zvěřinu za mlsek z kapsy, ale Matylda je v tomhle směru velmi tvrdohlavá a věří na to, že co rychle sežere, to jí nikdo nevezme.

Čas je neúprosný, míříme zpět do civilizace, cesta se zužuje a před sebou máme dva poskakující psí zadky, dvě mrskající se oháňky a idylka končí. Tak zas ráno, čau zítra!