Když je člověku nejhůř, hledá záchytný ostrůvek v moři života. Když je nejhůř pejskaři, vzpomene si na Zvířetník.

Svého času byly na stránkách Zvířetníku uveřejňovány povídky o našem jorkšírovi Rambovi. Nejdřív vycházely jeho příběhy z pohledu štěněte a pak „líčil“ poněkud lechtivější zážitky se svou psí nevěstou. Minulou neděli jsme, bohužel, o Rambíka přišli. Bylo mu 7,5 roku.

Rambo

V nestřeženém okamžiku, kdy jsme nosili věci do auta, vyběhnul z branky na ulici a chystal se vše označkovat a pak se zase vrátit zpátky. Sudička mu ale upředla vlnu osudu jinak. Ulicí šel zrovna „podivný pán s podivným psem“, kterému se každý pejskař-starousedlík vyhýbá. Tento podivín má snědou pleť, potetovanou kůži a je ověšen zlatými řetězy (v tomto popisu není žádné skryté poselství, takto dotyčný opravdu vypadá). Chodí venčit velice sebevědomě. Všichni místní pejskaři ho registrují a všichni si na něj dávají pozor, protože jeho psa naštve úplně všechno a pán má potíž udržet ho na vodítku, když míjí nějakého psa. Doslova vlaje na vodítku a vší silou drží psa, který vrčí na kolemjdoucí.

Rambík zahlédnul blížícího se psa a bohužel se k němu důvěřivě rozeběhnul, což se mu stalo osudným, protože pes ho v mžiku doslova zlomil vejpůl. Pitbul (snad, rasu nevím, ale vypadá podobně) byl na vodítku a asi se cítil v ohrožení dvoukilovým psem, tak ho radši zakousnul. Jeho majitel se tomu snažil zabránit, ale vlastní pes mu pokousal ruce. Pak nadával, že všechny lidi zabije a odešel. Byl udiven, když jsme mu přinesli ukázat mrtvého Rambouška v bedýnce, nevěřil tomu, tvrdil, že náš pes útok přežil. Je možné, že si spletl Ramba s jeho nevěstou Julčou, která se před brankou vyskytovala také a která vypadá na chlup stejně.

V první chvíli jsme chtěli zavolat policii, ale rozmysleli jsme si to, protože to my jsme vlastně měli nezajištěného psa, což je právě ta krutá a bolavá pravda. Na pánovi, který tvrdil, že je mu našeho psa líto (což jsem mu i věřila) a který se kasal, jak svého psa potom doma ještě dokopal (ano, to je vypovídající -lidská agrese probouzí psí agresi), si nic nevezmeme. Psa nám už nikdo nevrátí. Potíž je v tom, že Rambo byl zvyklý běhat s velkými psy a nějak mu nedošlo, že by se měl bát. A pak už bylo pozdě.

A tak mé dceři odešel pes, kterého dostala v devíti letech, teď je jí šestnáct a jeho smrt přijala adekvátně věku – hystericky. Synovi je šest a měl v Rambíkovi parťáka. Vstávali spolu, hráli si spolu, prostě měl čtyřnohého bráchu. Rambíkův odchod pojal po dětském způsobu, takže hned vymýšlel, jak si Rambík koupí jízdenku do psího vláčku do nebe a obsadí si svoji hvězdu. Nám dospělákům náš malý smetáček také moc chybí.

Vidíme ho, slýcháme ho a vnímáme úplně všude a nemůžeme si zvyknout, že už nás nesledují žádné hnědé korálky a že nevidíme střapatý praporek (ocas), kterým dával najevo svou radost. Budeme potřebovat hodně času, abychom se se ztrátou člena rodiny vyrovnali. Rambík byl jorkšír s milou, přátelskou povahou, za což jsme průběžně děkovali psímu Bohu, protože se opravdu co do povahy povedl. Mrzí mě těch pár minut, co jsem nad ním ztratila kontrolu (to si budu asi do smrti vyčítat), mrzí mě, že odešel tímto způsobem, mrzí mě, že odešel VELKÝ malý pes.

Rambo o Vánocích