Dne 1/9 2024 nad ránem mi doma zemřel můj pejsek, westík, Quicksík. Pokud by byl človíčkem, mohla bych napsat: po krátké, těžké nemoci.

Zpětně, jak se probírám vzpomínkami a hledám vysvětlení, vybavují se mi možné náznaky, že něco nebylo v pořádku možná o něco déle, než jsem si byla ochotná připustit. Ale i tak si nemyslím, že by řešení problému o pár týdnů dříve vedlo k uzdravení a ne jen k oddálení konce.

Článek jsem se rozhodla napsat pro informaci ostatním, že i tohle může postihnout naše pejsky. Zároveň je to pro mne i jakási terapie, vyrovnání s tou bolestí, kterou zná každý, kdo o nějakého čtyřnohého parťáka přišel. Pomáhá pláč – ten mi bohužel chybí. V prosinci roku 2020 jsem mohla strávit poslední hodinu a půl života mé maminky u jejího lůžka – odešla klidně. Nevím proč, ale od té doby nemohu brečet. Pomáhá čas, smutek nezmizí, ale otupí.

Dřív než já si změn u Quickse všimlo okolí, a to dokonce cizí lidé. Doteď ho všichni považovali za mladého psa. Také se tak choval. A najednou na vycházce za sebou slyším větu: „… to je ale starej pejsek…“ Tohle konstatování neznámého člověka se mne docela dotklo; já to tak neviděla.

A pak, tak od počátku prázdnin (možná i o trochu dříve), jsem tu změnu chování začala vnímat i já – občasné zastávky na procházce; tázavý pohled pod pár schody do domu – jestli opravdu myslím vážně, že by měl ty schody vyjít sám? Neměl takovou chuť k jídlu, i když dobrůtky, sušená masíčka, těmi nepohrdl ani teď. Únavu, nechuť k nějakému menšímu fyzickému výkonu – vše jsem spíše přičítala úmorným letním vedrům, která nedělala dobře snad nikomu.

Postupně se občas i vytrácela radost při zavolání, že jdeme ven; venku raději polehával; někdy ho nechávali klidným i kolemjdoucí známí pejsci a jejich lidé; zdálo se mi také, že hubne, viditelné to bylo v oblasti pánve. A tak jsem nás objednala k našemu panu veterináři, po jeho návratu z dovolené, na 3/9.

Kolem 22/8 jsem se rozhodla nečekat a vzít Q na veterinu dřív. Při vážení se jen potvrdilo, že opravdu zhubl cca ¾ kg oproti své běžné váze 10,5 kg. Byly mu udělány odběry krve – výsledky ihned v ordinaci: naměřené hodnoty víceméně v normě, neukazující na žádný závažný problém, a sono – jen nepatrné změny na játrech. Během vyšetření viditelně bolestivě zareagoval na prohmatání v oblasti páteře. Podány injekce – nevím přesně, jak je to lékařsky, pro mne takový ten „nabourávák“ pro povzbuzení organismu a proti bolesti. Na kontrolu další den s ním šla moje dcera. Odběr krve – tentokrát na laboratorní vyšetření zasílané mimo kliniku, poskytující více informací.

Při další kontrole další úbytek o cca 200 g. Podrobným laboratorním vyšetřením zjištěna v těle přítomnost zánětu, nasazena atb, opět injekce na povzbuzení. V místě vpichu se vytvořil hematom, ošetření heparoidem. Třetí den se mu krevní výron rozlil i v podbřišku – takže heparoidem jsem natírala i tam. Zdál se viditelně unavenejší, začal čůrat jako holčička. V pátek 30/8 se podlitina rozšířila až do levého podpaží přední tlapky. Opětovná návštěva vet, nové sono pro vyloučení přítomnosti krve v břišní dutině; nová krevní laboratoř – výsledky ukázaly skoro žádné červené krvinky, minimum krevních destiček, špatnou krevní srážlivost; aplikovány kortikoidy, pokračovat v podávání atb, kontrola v neděli.

Zdálo se, že se mu udělalo lépe, začal i o trochu lépe žrát, dokonce se vítat s lidmi u laviček za naším domem. Večer v sobotu chvíli ležel v ložnici u postele a povídali jsme si – nechtěla jsem ho zvednat na postel pro případ, že by chtěl v noci na zem a nevzbudil mne, tak aby z ní neskákal sám a neublížil si tak ještě víc. I tak po chvilce odešel ležet do obýváku. V neděli ráno, krátce po osmé, jsem vstala, abychom se vypravili na veterinu – a našla jsem ho ležet na zemi v obýváku hlavičkou k otevřeným dveřím ložnice, už mrtvého.

Podle vyjádření vet, se kterou jsem jeho stav během léčby nezávisle konzultovala, šlo o autoimunitní onemocnění s postižením červených krvinek a krevních destiček.

Říkám si, že možný signál, že se děje něco špatného, mohlo být třeba i to, že v posledních měsících přestával skákat ke mně do postele (u autoimunitního onemocnění bývá možným příznakem bolestivost páteře), někdy si pobyt v posteli „vybafal“ – prostě poštěkával, až jsem ho na postel zdvihla; později ale nedělal už ani to.

Vlastně Quicks nikdy opravdu nemarodil, na veterinu jsme dosud chodili na pravidelné očkování, s nějakou tou osinou v tlapce, s průjmem po nesednoucím jídle, maximálně psincovým kašlem.

Odešel jen o týden později po své mamce Gili Happy Naux; a stejně tak i po mém prvním westíkovi, Scottym, který zemřel 26/8/2012.

Odvezla jsem ho do běchovického krematoria, dostal kremační kámen, jeden z několika položených u mě na stole – ten slouží pro naprosto jistou identifikaci – s číslem 33226: poslední trojčíslí je datum mého narození. Nezapomenu…