Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Gretka

Ahoj. Vies, velke papagaje si na ludi zvykaju aj niekolko mesiacov. A clovek, ktoreho nepoznaju, je pre nich stres. Rozpravaju, kedy sa im zachce. Hlavne rano  a vecer. Zato Astor sa bude na teba tesit vzdy.

Teším sa až ku vám prídem! "zase"

Velmi sa mi to páčilo, ale škoda bola, že keď sme u vás boli papagáje nerozprávali. Chcela by som počuť ich škrekľavé hlásky. Trochu ma šoklo keď papagáj rozkazoval Astorovi ku mne, k nohe.... atď.  Dobre, že ho Astor nepočúval lebo by to nem-dopadlo dobre . :-D

STARá MAMA

mala jednu susedu ktorá mala hovoriacu andulku. Tú naučila privítať svojho muža slovali: "Starý, už si zase opitý!" :-D :-D :-D.

Re: Teším sa až ku vám prídem! "zase"

Ahoj, Gretka.Vies ,velke papagaje si na ludi zvykaju cele mesiace a  kazdy koho nepoznaju, ich

stresuje. A rozpravaju len ked sa im chce, vacsinou rano a vecer. Zato Astor aj ked nevie hovo-

rit,sa na teba bude vzdy tesit.

To je moc pekny povidani

Kdyz doslo na to jak papouch veli Astorovi, tak jsem byla smichy k neudrzeni. A taky moc pekne napsane.

Jo a ta rozmarně něžná vroucí láskyplná causerie, paní autorko -

to je klasa. Vřelé (téměř na opaření) uznání! Stejně jako to, co ráno navrhla Yva...

Vyprávění

o májovém Astorovi je kouzelné! Milá Maťo, doufám, že ještě budeš pokračovat, protože krásné slovenštiny nikdy není dost, půvabných příběhů také ne!

Dotaz

Budu 3.- 4. 12. služebně v Praze. Teoreticky bych měl mít 3. program tak do 15 hodin. Neměl by potom někdo z pražských chvilku na kafe nebo něco jiného?

Upozorňuju, že budu na Skalce a Prahu (kromě metra) neznám. Ještě tak Vojenské muzeum na Žižkově a Kbely (ty jsou ale v zimě zavřené). Dejte mi když tak echo na mailíka.

Re: Dotaz

Ach Boze, proc  ja nejsem z Prahy !

R O Z V E R N Í Č E K .

Evička dostala nářez od tatínka, protože neposlouchala. Celá uplakaná běžela k mamince."Tatínek je strašný člověk," vzlykala, "to tě, mami, nikdo jiný nechtěl?"Klidný večer a hezké sny.

No asi né -

ale taky jí to nemusela říkat tak brutálně, ty šropáli sou hrozný, pani...

ZPRÁVA O JIŘINĚ GB

Pro všechny, kdo se mě ptali, i pro ty, co si netroufli:

léčení Jiřiny stále pokračuje, byla dlouho v nemocnici, teď je na chvilku doma, ale ještě se vrátí příští týden na dokončení této nepříjemné kůry. Potom bude doma přes Vánoce a po novém roce se vrátí do nemocnice na další etapu léčby.

Prosím, držme i nadále naší milé Jiřině palce, modleme se za ni, zapalujme pro ni svíčky, potřebuje to a pomáhá jí to.

Teď mě napadá, pošlu jí odkaz na Brnění! To by měla být doma!

Re: ZPRÁVA O JIŘINĚ GB

Jiřino,

Vodní psi

Znala jsem jezevčíka, který skákal do jezů. Nikdo ho to neučil, skočil, vyplaval, zpátky na jez a znova. Taky se svými pány absolvoval Lužnici tak, že plaval vedle kánoe. Fakt to byl jezevčík a ne vydra

To mi připadá neskutečné.

Jezefčíci, co jsem znal, by ani do rovné vody neskočili!

Pozdravím a poděkuju

za lahodnou slovenštinu, kterou vždy ráda čtu. Měli jsme chvíli koreláčka, uprchlíka, našli jsme ho v zimě - asi už měl toho počasu plný brejle, tak se nechal celkem odevzdaně chytit. Logicky dostal cestovatel jméno Ulysses, čili Ulíček. Majitel se neozval a koreláček děsně ječel, což když jsou samy, korely dělávají. Čili jsme přes den pouštěli rádio a tak se i naučil časové znamení (pí-pí-pi-dý-pí), ovšem tak dokonale, že opakovaně skorotchán vstal do práce o hodinu dřív.

Měli jsme ho asi dva roky a pak jsme usoudili, že se přeci jen u nás moc nebaví a našli jsme mu flek u korelačky ve vísce pár kilometrů dál. Nečekanou shodou okolností se jednalo o rodinu, k níž jsme občas jezdívali kupovat med. To bylo pěkné. Ulík si s holkou padli do noty a prý už nikdy nezakřičel, jelikož se zaobíral tokáním. Mláďata nevyvedli, pokud vím, ale rozhodně tam byl mnohem šťastnější, to vím pro změnu jistě.

Jenže mně pak doma mezi akvárii chyběl ptáček a klec a proso byly nakoupený, tak přišel anduláček vypadlý hnízda (kamarád choval ptačítka cíleně), s tím, že nepřežije. I přežil, přežil - první dny jsem krmila z párátka do zobáčku, ale upiplala jsem. Robert, čili Robíček, uměl vyslovit jen své jméno, běžně jsem ho pouštěla po pokoji, trajdal po stolku, otíral se o sklenice, vrkal na láhve, civěl do akvárií a furt něco mudroval a remcal, občas si poplaval v akváriu nebo jsem mu napustila umyvadlo vlažnou vodou - to ho fakt bavilo! Cucal mi ret a klobal do uší, pokud jsem měla náušnice. Lítal fakt špatně, nikdy mu ta křidélka nedorostla do správné velikosti a síly, byl to halt kamikadze - když se rozletěl, bylo jasný, že skončí v zácloně a dole ho chytneme do dlaně. Ale byl sladkej a komunikativní, žili jsme spolu plno let (asi šest?), i se s náma vesele přestěhoval, bohužel na vesnici, a tam pobíhalo plno neobstaraných koček, které nikdo nekrmil, tak jsem je začala brát domů a...

... a jednou manžel

pustil kočky a nepodíval se dřív po bytě. A Robík zrovna trajdal, takže - dotrajdal. :-(

Nepřejte si vidět toho hysteráka, jakýho jsem předvedla. Muž druhý den přivezl nového andulku, který z nás byl nešťastný, protože i my jsme byli nešťastní a nikdo se mu nevěnoval, dva dny prostál v chodbě na skříni a plakal, protože se mu nikdo nevěnoval, takže jsme ho raději rozumně vrátili.

Ale pořád vzpomínám na Robíka, takovejch historek!, a tak neuvěřitelné, že v tak mrňavoučkém mozečku bylo tolik příchylnosti k lidu, i když před ním nemával hroznem prosa. Chodil se muckat jen tak. Fakt chodil víc, než létal, páč asi seznal, že létat zbytečné, když mu to navíc ani moc nende. Měla jsem chodicího papoucha. :-)

Čili také prosím o zvláštní zprávu o papouchách.