Původně psáno pro Klub čtenářů Arthura Ransoma.

Volné cípy bílé krycí plachty se najednou pohnuly, objevil se tlustý mopslík a se štěkáním pobíhal sem a tam po úzké postranní palubě. „To je přece Vilík!“ zvolala Dorotka. (Klub Lysek, kapitola II., autor Arthur Ransome (dále AR), překlad Zora Wolfová)

S mopsem Vilíkem (v originále William) se tedy setkáváme hned na začátku první ze dvou knížek AR, které se odehrávají v Norfolku. Po tomto stručném představení se Vilík aktivně zapojuje do děje a má významnou úlohu nejen v celém Klubu Lysek, ale zejména v druhé norfolské knize – ve Velké šestce, kde je dokonce „povýšen“ na policejního psa. Asi je zbytečné vypočítávat všechny jeho, pro vývoj vyprávění důležité, činy. Kdo knížky četl, určitě si je pamatuje a kdo ještě nečetl, určitě to brzy dožene a nebudu jej připravovat o potěšení z četby.

Na rozdíl od předchozích psů v knihách AR, kterými jsme se zabývali, zde odpadá hloubání, o jaké plemeno se jedná – to nám autor hned prozrazuje. Nicméně všichni čtenáři patrně nejsou „pejskaři“, takže snad neuškodí, když si o mopsech povíme trochu více.

Mops patří do kategorie společenských plemen. Už toto zařazení celkem jasně naznačuje, že si jej lidé pořizují pro potěšení ze psí společnosti a jiný užitek od něho vcelku neočekávají. Jde o starodávné plemeno, uvádí se, že vznikalo asi 1700 let před naším letopočtem v Číně. Mopsi byli oblíbenými společníky čínských císařů a na jejich dvoře si žili v luxusu. Z Číny se rozšířili i do Tibetu, kde je chovali buddhističtí mniši ve svých klášterech.

V Evropě se objevují nejprve v Holandsku, kam je dovezli v 16. století námořníci Východoindické společnosti. I zde se stávají oblíbenými společníky na šlechtických dvorech. Podle legendy mops Viléma Oranžského Pompey dokonce zachránil svého pána před atentátem. Při tažení proti Španělům se k panovníkovu stanu v táboře u francouzského města Hermigny kradli atentátníci. Pompey je zaslechl a začal štěkat a škrábat. Když to nestačilo, skočil svému pánovi na obličej, tím jej konečně probudil a atentát zmařil. Na náhrobku Viléma Oranžského v katedrále sv. Uršuly v Delftu leží u panovníkových nohou Pompey. Jeho sochařské ztvárnění moc mopse nepřipomíná, nicméně spory o tom, jakého plemene Pompey byl, přenechme historikům. Odkaz (A na dalším odkazu je Pompey vidět z jiného úhlu)

Model sochy na náhrobku Viléma Oranžského | foto: Rijksmuseum

Dalším slavným majitelem mopse byl anglický malíř William Hogarth (1697 – 1764). Na následujícím obrázku je jeho autoportrét s oblíbeným psem.

Anglický malíř William Hogarth (1697 – 1764) se svým oblíbeným mopsem

Indicií, že mopsům není cestování po vodě proti mysli je i obraz Jamese Tissota (1836 – 1902) z r. 1870.

Mops na obraze Jamese Tissota (1836 – 1902)

Vnímavý čtenář jistě zpozoroval, že historičtí mopsi vypadali trochu jinak, než jak je známe dnes. Měli menší hlavu, byli štíhlejší a měli delší nohy. Jak vypadali ještě na začátku 19. století, vidíme dobře na obrazu z roku 1802, na němž vymaloval anglický malíř a litograf Henry Bernard Chalon (1770 – 1849) svou oblíbenou fenku.

Anglický malíř a litograf Henry Bernard Chalon (1770 – 1849) vyobrazil svou oblíbenou fenku mopse

Současný vzhled je výsledkem šlechtění v druhé polovině 19. století a ve 20. století. Vzhledově tak plemeno získalo snad pro někoho na zajímavosti, ovšem současná podoba přináší i jistá zdravotní rizika.

Ačkoli to na první pohled není nápadné, patří mopsi mezi molossoidní psy, tedy méně odborně, do příbuzenstva mastifů, dog a jiných pořádných hafanů. Odborně se tato kategorie označuje jako „malí molossoidní psi“ a pravděpodobným předkem mopsů byla tibetská doga.

Mopsi dosahují výšky 10 – 13 palců (tedy 25 – 33 cm) a hmotnosti 14 – 18 liber (6,3 – 8,1 kg). Svalnaté tělo stavěné do čtverce. Barva plavá nebo černá, srst hladká, rovná, měkká.

Mops (pug) na výstavě v Birminghamu, 2003 | foto: sanne, zdroj wikimedia.commons

Přestože mopsi vypadají na pohled mrzutě, jde o živé a hravé psy. O aktivní pohyb je třeba se jim postarat, protože mívají sklon k přejídání a následně k obezitě. Krmení je jim třeba pečlivě odměřovat. S fyzickou zátěží to ovšem nesmíme přehánět, pro intenzivnější sportovní vyžití např. v agility se mopsi nehodí. Ačkoli byli mopsi historicky používaní i jako stopaři, je dnes takové použití poněkud sporné.

Jde o přátelské přítulné psy, kteří svého pána (případně celou rodinu) oddaně milují. Vyžadují častý (i fyzický) kontakt se svým člověkem. Proto by si je neměl pořizovat někdo, kdo by je musel ponechávat dlouhé hodiny osamotě.

Mops (pug) na výstavě v Birminghamu, 2003 | foto: sanne, zdroj wikimedia.commons

Musí se počítat i s pravidelnou péčí – mops rozhodně není „bezúdržbový“ pes. Zejména kožní záhyby na obličeji i těle je třeba čistit, jinak hrozí nebezpečí kožních zánětů. Záněty se mohou objevovat i na očích (rohovce), zejména pokud se pes pohybuje v prašném prostředí. Jako většina „krátkonosých“ plemen jsou mopsi citliví na přehřátí.

Vrátíme-li se po exkurzi o vlastnostech mopsů zpátky ke knihám AR, můžeme zaznamenat několik zajímavostí. Většina postav v sérii o VaA a jejich přátelích měla nějakou konkrétní předlohu ve skutečném životě. Nejinak tomu bylo i s Vilíkem (Williamem). Prototypem pro něj byl mops Ransomova přítele. Společně vyrazili rybařit po norfolských řekách na motorovém člunu.

Ačkoli čeští čtenáři znají psího hrdinu Klubu Lysek a Velké šestky jako Vilíka, AR jej důsledně (pokud jsem někde něco nepřehlédl) označuje jako Williama. Odhaduji, že se jedná o žert – malý pejsek a vážné, důstojné oslovení.

Mopsi přišli zkrátka v prvním českém překladu Klubu Lysek, který nakladatelství Hokr vydalo pod názvem Potopená loď. Zde se zcela nepochopitelně z mopse stal špic přejmenovaný z Williama na Robina! Co k této záměně překladatele Jaromíra Hořejše vedlo, už asi nezjistíme. Je to o to podivnější, že v meziválečné Československé republice byli mopsi rozšířenější a populárnější než po 2. světové válce. Jejich popularita začala stoupat až ke konci 20. století.

Pokračování příště.