Za celou dobu manželství jsme nikdy psa neměli a tak převzetí domácího zvířete předcházely velké přípravy. S kamarádkou naší dcery Markétou, velkou milovnicí zvířat a chovatelkou dvou fenek Jack Russell teriéra, jsme pořídili štěněčí výbavičku - schránku na cestování v autě, tašku na cestování ve veřejné dopravě, měkkou podložku na spaní, buvolí i nylonové žvýkací kosti, přetahovací provaz a další vymoženosti na hraní malého štěněčího tvora. A taky samozřejmě granule, misky na jídlo a vodu, kleštičky na vytahování klíšťat a drobné mlsoty jako odměnu za dobré chování. 

Mimi jsme znali od jejích čtyř týdnů, vybrali jsme si ji ze tří fenek jako jedinou trikolorně vybarvenou u chovatelky ve Velkých Popovicích. Za sebe můžu říct, že jsem se na ni těšila, ale zároveň jsem se jejího příchodu do naší rodiny obávala. Zprávy jak od milovníků psů, tak i od jejich odpůrců mluvily jasnou řečí. Prvních několik nocí bude štěně vydávat tesklivé zvuky, bude štěkat, kvílet a výt. Rozhrabe celou zahradu, vydoluje kytky a keře ze země. Než ho naučíme čistotnosti v bytě, bude všude dělat loužičky a hromádky. Nebude chtít zůstat samo doma, budeme ho na to muset pracně zvykat. Při první příležitosti se bude snažit utéct. Všechno roztrhá. A další a další horory jsme slyšeli vyprávět o štěněčích způsobech.

V rámci přípravy na příchod nového člena domácnosti jsem si znovu přečetla Čapkovu Dášenku, čili život štěněte. A nemohu říct, že by mě ta četba nějak uklidnila. Naopak, ubezpečila mě, že se musíme připravit na nejhorší. No a pak přišlo ono červnové pondělí a s ním okamžik pravdy. S drátěnou schránkou a s miskou na vodu jsme s manželem dorazili do Popovic, předali jsme chovatelce domluvený finanční obnos, Mimi jsme zavřeli na zadním sedadle auta do schránky, já jsme zaujala místo vedle ní a naše štěně opustilo navždy svoji dosavadní paničku, psí mámu Jackii, dosud nepředanou sestřičku Puntičku, dalšího psa v rodině, hrdého foxteriéra Roniho i obrovského siamského kocoura Bubyho.

A jak to probíhalo dál? Šťastně jsme dorazili do naší chalupy na Vysočině, kde jsem s Mimi měla strávit celé léto. Cestou jsme zastavili na odpočívadle, aby se Mimi osvěžila vodou a odpočinula si. A tady sklidila první úspěchy a obdiv od přítomných motoristů. Všem se líbila a není divu; malá Mimi je nejen krásná se svým bílo, černo, béžovým vybarvením, ale taky ohromně společenská. Její nadšení nad každou bytostí ochotnou si s ní hrát, neznalo mezí.

Po příjezdu na chalupu si všechno zvědavě prohlédla, najedla se, vlezla si do schránky na měkkou podušku a spokojeně usnula. To ale nic neznamená, říkala jsem si. V noci to teprve začne. Mimi zjistí, že není ve svém původním bydlišti a bude vyvádět. Dlouho jsem se převalovala na posteli a poslouchala každé šustnutí z nedaleko stojící schránky. A ono nic, naprosté ticho. Šla jsem se potichu podívat drátěnými tyčkami do schránky. Mimi ležela na jejím zadním konci stočená do klubíčka a spala. A tak to trvalo celou noc. Den nato jsem ji venčila každou hodinu na zahradě. Vevnitř loužička ani hromádka žádná. V dalších dnech se intervaly venčení prodlužovaly a za celé léto neudělala vevnitř žádnou nečistotu.

Postupně došlo k odstranění dveří od schránky, nebylo už nutné Mimi do ní zavírat. Když jsem na Mimi neměla čas, zavřela jsem ji do některé z místností, dala jsem jí tam tašku vystlanou polštářkem, ona si do ní vlezla a po dobu mé nepřítomnosti si v ní zdřímla. Žádné zvykání na samotu! Prostě je sama, když je to potřeba. Neříkám, že samotu vyhledává, ale zvládá ji dobře. Samozřejmě kouše bačkory a boty, pokud se jí dostanou do tlamičky. Přála bych vám vidět, jak s botou zachází - jako s kořistí! Hází ji do vzduchu, prudce s ní mává, skáče na ni, noří dovnitř čumáček a zakusuje ji.

Naštěstí zatím takhle zakousla jen moji starou bačkoru. Ostatní boty si raději uklízíme. Záhonky zůstaly zatím nezničené, ale trávník Mimi láká. Cítí v něm zřejmě myši, krtky a jinou havěť a hrabe a vrčí do vyhrabaného dolíku v loveckém zápalu. Ještě před nedávnem jsem si myslela, že něco takového bych prostě na naší s láskou budované zahradě nesnesla a ejhle! Dnes mi zápal našeho štěněte pro lov připadá docela legrační. Stejně náš trávník není žádné golfové hřiště, je to jen trávník u vesnické chalupy, tak co!

Vědomi si potřeby socializace nového člena naší domácnosti, jak ji stále propagují zvěrolékaři, vozili jsme Mimi od počátku na výlety autem. Schránku už na cesty nepotřebujeme, Mimi mi sedí na klíně na předním sedadle a vyhlíží z okénka. Do auta se už hrne sama. Chůze na vodítku se jí zpočátku moc nelíbila, ale zvykla si. Moc rád ji na něm vodí náš pětiletý vnuk Adam, který si s Mimi nejen rád hraje, ale dokonce ji nakreslil, jak na něj skáče. Ten obrázek mi Adam věnoval a já si ho moc považuji.

Z mého dosavadního líčení to vypadá, jako kdyby naše zvíře mělo zcela výjimečné vlastnosti a veškeré jeho snažení bylo směrováno k jedinému cíli - udělat nám radost. Není tomu ovšem tak. Zdá se, že její snažení je napřeno zcela jiným směrem a to dostat se ven ze zahrady mezi vesnické psy, kočky, ježky, myši a ostatní havěť. Svému cíli se věnuje neúnavně a na tak malé štěně vynalézavě.

Hned druhý den svého pobytu u nás využila malé škvírky v plotě, která unikla naší pozornosti, protože byla zakryta hustým keřem a utekla. Jelikož jsem ji v ty první dny pečlivě hlídala, okamžitě jsem její úprk ze zahrady zaznamenala. Mimi na mé volání naprosto nereagovala, ačkoliv v zahradě se na zavolání okamžitě dostaví radostně vrtíc ocáskem. Teď se tedy nedostavila a oddávala se opojení z pachů, které jí volná příroda nabídla. Musela jsem po ní chňapnout a násilím ji odnést do zahrady.

Povolali jsme tedy místního truhláře, který přišel a všechna jen trochu větší místa mezi plaňkami plotu vyspravil. Tak, Mimi, a máš utrum, byla moje hlavní myšlenka. Další dny jsem si libovala, jak naše štěňátko je hodné a účinlivé. Mimo zahradu jsem ho vodila na vodítku, v zahradě si pobíhalo volně a kdykoliv jsem na něj zavolala, ihned přiběhlo plno radosti a dobré vůle.

A pak se to stalo. Jednou večer Mimi zmizela ze zahrady, neznámo kudy. Již za tmy jsem kropila zahradu, Mimi pobíhala kolem a snažila se proskočit proudem vody. V rozkurážení štěkala na vodu, kterou nemohla chytit a podle svého přání zakousnout.. Najednou jsem slyšela radostné kviknutí a Mimi byla pryč. Volala jsem na ni, proběhla jsem zahradu, dům, potom okolí zahrady a zase zpět, jestli se třeba už nevrátila. Ale Mimi nikde. Všichni ji tady obdivují, určitě ji někdo ukradl, napadlo mě.

Nechala jsem otevřená vrátka i dveře do domu, aby se mohla vrátit a vydala jsem se za stálého volání dál do liduprázdné vesnice. "Jedu ti pomoct" ozval se hlas ze tmy. "Slyšel jsem tě volat, tak jsem popadl kolo a budu ti ji nadhánět. Určitě před tebou utíká a bere to jako hru". Soused Franta z domu nad námi. Proslídili jsme celou vesnici, Franta na kole, já pěšky. Znovu jsem se vrátila do domu a celý ho prošla, Mimi nikde. V pátek se má přijet kamarádka z Pelhřimova s dětmi na Mimi podívat, musím jí zavolat, aby nejezdila, že Mimi už nemáme, napadlo mě. Bylo jasné, že další pátrání nemá naději na úspěch. Poděkovala jsem obětavému Frantovi a smutně jsem se vrátila domů.

Na kanapi na verandě, do klubíčka stočená, spala jako neviňátko Mimi. Věděla, že na to kanape nesmí a doposud to respektovala. Teď už asi byla hodně unavená, po své pouti kdoví kde, a tak zalehla na první místo, které měla při návratu domů na ráně. Pohladila jsem ji, přistrčila jí ještě polštářek, aby to měla pohodlnější a zavolala jsem manželovi do Prahy, že Mimi se našla. Kde byla celý večer, to netuším. Jak se dostala ven, to také ne. Ale už po tak krátké době u nás, trefila domů. A to je hlavní, pochválila jsem ji v duchu.

Od té doby se Mimi zase drží na zahradě a přiběhne nadšeně při každém mém zavolání. Jak dlouho jí to vydrží? To nikdo neví, vždyť je to teriér, vyšlechtěný k lovu na lišku, který musí v liščí noře spoléhat sám na sebe a na své vlastní rozhodnutí. Proto je to, alespoň tak praví knihy, plemeno samostatné, které potřebuje důslednou výchovu. Ale mám přece pět učebnic o výchově štěňat, tak snad zvládnu vychovat jednu malou Jack Russell teriéří slečnu! Alespoň doufám.

Vždyť chytrá kniha praví: "Zda se z Vašeho Jack Russell teriéra stane roztomilý, radostný, nekomplikovaný, sportovní pes, kterého vám kdekdo bude závidět, nebo zda z něj vyroste terorizující pes, je na vás". Tak mi, prosím, držte palce.