A tak jsme obešli za krásného počasí Josefodolskou přehradu, v mlžném podzimním dni přehradu na Černé Nise, v hustém dešti jsme dobyli Blatný rybník i malou přehrádku v Bedřichově. Z velkých "vod" nám zbyly na letošek dvě. Vlastně jen jedna.
Byly totiž dvě přehrady, asi 3 kilometry od sebe - obě měly sypané zemní hráze. Obě byly zkolaudované v jeden den - 18. listopadu 1915. Jedna stála na Černé Desné - dneska se jí říká přehrada Souš, druhá stála na Bílé Desné - dneska se jí říká Protržená přehrada a žádná vodní plocha tam není.
Stalo se to 18. září 1916 odpoledne. Přehrada na Bílé Desné se protrhla a obrovská masa vody zaplavila obec Desná, přičemž 33 domů bylo zničeno úplně, 69 bylo silně poškozeno. Zahynulo 62 lidí. Už nikdy se v tom místě přehrada nestavěla. Zbyly jen trosky hráze s jednou opuštěnou věží (a starou štolou, kde je jedno z největších zimovišť netopýrů).
A tak tedy cíl tohoto výletu byl: dobýt přehradu-nepřehradu - Protrženku. Vybrali jsme si k výletu krásný den. První šedivák, jasně modré nebe - počasí vysloveně "kýčové". Do ruksaku jsem připravila termosku s kafem, čokoládu, jablíčka, pár piškotů pro Betu, hadr na tlamu. Ještě jsem se vracela pro foťák a moje polovička šla zatím nalodit Betku do auta.
A tam se asi stala ta chybka. Protože když jsme vystupovali z auta v Antonínově (část obce Josefův Důl), zjistili jsme, že Kosatka nemá ani obojek, ani kšandičky, ani vodítko... Já bych se vrátila domů, ale páník pravil, že to půjde.
Já, katastrofik, hned viděla spoustu potíží - myslivci, cyklisti, houbaři, turisti... a mezi tím vším Kosatka dravá na volno, bez možnosti přidržení za obojek, bez možnosti připnutí na vodítko. Zastřelí ji, přejedou ji, poslintá někoho, uteče za zvěří, srazí cyklistu, sežere houbaře, popere se se psy... A moje polovička se tomu všemu nahlas chechtá!!!
Ale ono to opravdu šlo - hlavně díky tomu, že civilizace je daleko, vyhledávaný turistický cíl to není, byla zima a hlavně bylo brzičko (asi půl osmé). Za celou dobu výletu jsme potkali 2 auta (Kosatku jsem jen přidržela), dva cyklisty (ti jí byli úplně ukradení) a to je vše. Jinak jsme měli hory sami pro sebe.
Přesto jsem vymyslela nouzové vodítko - z mojí mikiny. Pravda, byla mi děsná zima na ruce (tričko s krátkým rukávem a křupající přemrzlá tráva pod nohama moc nešly k sobě), ale byla jsem připravena na nejhorší. Na bundě jsem vedla Betku jen posledních 50 metrů k autu, neboť jsem se domnívala, že vesnice již bude v deset hodin vzhůru. Nebyla :o)
Jinak se výlet po všech stránkách vydařil. Betka zapadla do rašeliny až po pupík a najednou jsme měli dogu bez bílých punčošek (mimochodem, když zapadla, tak se tvářila chvilku i dost vyděšeně, kam že jí zmizely nožičky??). Musela ochutnat vodu každého potoka, rybníčku, bažinky. Lítala vysokou zlatou trávou po pasekách. Šplhala po balvanech, skákala přes kmeny padlých stromů. Byla k nezastavení, až jsem měla obavy, aby nohy vydržely i cestu zpátky.
U Protrženky jsme se na chvíli zastavili. Okamžitě se snažila šplhat po zbytcích zdiva, průzkumničila jak pominutá. Ale když zjistila, že přes Bílou Desnou vede jen úzká dřevěná lávka vysoko nad říčkou, tak najednou výrazně zpomalila. Na lávce se bála hodně, ale zvládla to.
Původně jsme chtěli jít zpátky přes vodopády na Jedlové, ale nějak jsme nenašli neznačenou cestu spojující dvě údolí, a tak jsme si vodopády schovali na jindy. Stejně je málo vody a tak by dojem nebyl takový, jako v období lijavců.
Abychom zpátky nešli po tvrdém (nevýhoda Jizerek - spousta cest je vyasfaltovaných, přitom toto byla turistická cesta se zákazem vjezdu), šli jsme souběžně se silničkou lesem. Byl to spíš prales - spousta popadaných větví, stromů, mezi tím podmáčené plochy s krásným mechem, různým kapradím, přesličkou... ale taky se dala najít nějaká ta houba.
My jsme našlapali asi 10 kilometrů, Betka výrazně víc, protože si opravdu celou dobu užívala svobodného lítání, které jí tentokrát panička nemohla pokazit :o)