Program na přežití smečky není nic "třetihorního": tak, jak se po staletí rozvíjí intelekt vlků, tak se po staletí průběžně "inovují" i jednotlivé prvky programu. Bylo vypozorováno, že v každé vlčí smečce je dvojí, na sobě nezávislá podřízenost: jedna pro vlky, druhá pro vlčice. V čele smečky stojí buď jeden rodičovský pár, nebo nejrespektovanější vlk-samec. "Osobnostmi" nikdy nejsou ti nejsilnější, nejdravější a nejbezohlednější, ale ti nejinteligentnější a proti stresům nejodolnější jedinci.

Ochránkyní pořádku ve smečce je alfa-vlčice. Vládne vlčímu fraucimóru a v mnoha aspektech požívá mnohem větší autority nežli alfa-vlk. Je to dáno tím, že tato vlčice má tak silně vyvinutý pud sebezáchovy, instinkty a "zdravý vlčí rozum", že ji respektují i fyzicky mnohem zdatnější samci.

Co respektují, oni se jí, militantní feministky, bojí jak čert kříže! Navíc moudrá příroda nic neponechala náhodě: samci, obrazně řečeno, zamontovala do mozku "pojistku" zabraňující agresi vůči samicím a štěňatům. Proto vlk na vlčici nikdy nezaútočí, byť by ho jakkoli "prudila". Nekousne ji ani v sebeobraně.

Blokace agrese funguje i ve vztahu psa k fence. Aura se na Mona upřeně zahleděla a on nejenže přestal dělat to, co dle psího zákona dělat neměl, ale začal si to u ní žehlit: dobromyslně zafrflal, poskočil jak kozlíček, provedl vyzývací štěněčí gesto - Pojď si se mnou hrát! - to vše s odvráceným pohledem.

Pokaždé jsem si vzpomněla, jak Mon bez sebemenší námahy knokautoval volně pobíhající německé ovčouny, které do blízkosti jeho obrovské tlamy přilákala Auřina vůně, na jeho strašlivý výpad proti rotvajlerovi, kterého přilákala moje svačina, a proti novofundlanďanovi, kterého přilákal kocourek Váňa, nosívaný jako pejsek v kabele, a měla jsem co dělat, abych udržela vážnou tvář.

"Nezabiju tě, protože šetřím energii," řekla mu ležící Aura a smířlivě zamrkala. Pes o dvacet kilo těžší než fenka si úlevně odfrkl. Jakmile však překročil meze, Aura vystartovala. V tu chvíli mi připomínala rozzlobenou manželku s válečkem na nudle v ruce: Monovi ječivě vynadala a několikrát ho štípla do krčního laloku. Během desetiletého soužití mu dvakrát prokousla pysk.

Na odplatu pes nikdy ani nepomyslil, pouze s kňučením uskakoval. Nevrhejte se mezi fenku a psa, když si ujasňují rodinné vztahy. Vězte, že oni vaši "manželskou poradnu" nepotřebují.

Dominantní vlčice vykonává jak funkci kontrolora, policajta a soudce, tak také hospodáře a manažera. Stejné role plní alfa-fenka i v psí smečce, a neobávám se říci, že i ve smečce zvané rodina.

Kdo si myslíte, že měl v naší smečce (já, muž, pes Mon a sibiřští kocouři) vůdčí roli? No přece fenka Aura! Veškeré naše jednání a konání bylo de facto podřízeno fyzickým potřebám a psychické pohodě té, která nám dovolila, abychom ji milovali.

Po jejím odchodu jsme byli dočista vykolejení. Jako by náš život ztratil svůj systém a řád. Mon získanou "svobodu" neunesl. Uběhlo deset dní a pes se zas za fenkou rozběhl, aby mu tam, kam lidské oko nedohlédne, opět přikazovala, co může a co ne. Až sebezničující je také věrnost a vzájemná pomoc mezi vlčími dvojicemi.

Alfa-vlčice získá a udržuje si své postavení velmi razantně: překročí-li podřízená fenka své "pravomoci", je ruče ztrestána. Takovéto chování alfa-feny však nesleduje sobecké osobní zájmy, nýbrž prospěch celé smečky.

Smečka je tedy skupina různě nadaných zvířat, která se spojují do společenství, jehož společnou prací je lovit vysokou zvěř a bránit teritorium. Hierarchie ve smečce neslouží k ničemu jinému, než aby se udržel žádoucí loajální základní vztah zvířat. Vlky tedy charakterizuje nejen schopnost loajality, nýbrž i potřeba loajality. To také funguje ve vztahu člověk-pes a je to rovněž úhelným kamenem náklonnosti člověka ke psu.

Vzájemná nesnášenlivost a rivalita fen má tedy historické kořeny. Při vzájemných střetech nezná nadřízená fena vůči podřízenému zvířeti žádné slitování, což může mít i fatální důsledky.

Zejména v době hárání se mohou fenky, které spolu jinak dobře vycházely, krvavě servat i kvůli úplné prkotině - vlastnictví papíru od nanuku -, či kvůli psovi. Pokud nezakročíme, vyvine se mezi fenkami nepřátelství, které už nelze beze zbytku napravit.

Představte si, co se stalo jedné mé známé! Radost jí dělala smečka tří pastevců, kterou tvořila kavkazanda, středoasijka a středoasijec. Psi spolu vyrůstali od štěněte. Hierarchii si prý "mládež" vyjasnila v cukuletu, takže hodnostní pořadí bylo: středoasijka - kavkazanda -tentroubapes.

Dominantní děvčata si za hrozivého řevu sem tam vyměnila názory na to, mohou-li žít homosexuálové v registrovaném partnerství, má-li být Turecko členem EU či nikoli a kolik vepřových nožiček z počtu tří kusů té které náleží, ale nikdy si neublížily: kavkazanda vždy vteřinu před dvanáctou ustoupila. Přátelská pošťuchování, chytračinky, idylka - dokud fenky nezačaly hárat.

Představte si rodinu, kde je dcera v pubertě, matka v přechodu a otec málo vydělává! Ano, tak strašné to bylo! Fenky na sebe vrčely, upíraly na sebe kosé pohledy z pod obočí (středoasijka) a malá, rudě žhnoucí očka (kavkazanda), očividně si šly na nervy. Jednoho dne udělala panička velkou chybu: odjela nakoupit, aniž by jednu z fenek zavřela do kotce.

"Vůbec jsem si neuvědomila, že by se něco mohlo semlít, psy zavírám do kotce, jen když nám vezou uhlí a tak," líčila mi. Když se vrátila, fenky byly tak dobité, že kavkazanda měla málem smrt na jazyku.

Pes nikde. Volala, pískala, pes nikde. Brečela, naříkala, pes nikde. Našla ho zalezlého v dřevníku. Když se feny rvaly, udělal to nejlepší, co mohl: schoval se jak partyzán. "Je to zbabělec!" vzlykala jeho paninka. "Jako chlap tomu měl zabránit!" "Je geniální!" opravila jsem ji. "Neriskoval, že si ho v zápalu boje fenky všimnou - a vrhnou se na něj. On má zakázáno fenku napadnout, hárající fenku ani náhodou, a tak by ho ty dvě fúrie roztrhaly na kusy." Fenky se vylízaly z fyzických ran, panička a pes z ran duševních. Jakmile se kolektivně zberkali, nastalo další hárání...

Smečka bývá často zobrazována jako model určitého druhu teroru: alfa-zvíře je prý obklopeno úzkou skupinou podřízených, loajálních zvířat, asi tak, jako je dominanta obklopena skupinou nul. Není to pravda.

Kdyby se rozmnožovali a přežívali pouze nejagresívnější jedinci, chovným cílem by se nakonec stala agresivita, sociální chování by zaniklo a s ním i smečka. Bez spolupráce by smečkově žijící zvířata vyhynula. Co tedy smečku stmeluje, když ne strach jednoho z druhého? Stmeluje je sociální vazba! Sociální vazba mezi dvěma nebo několika jedinci vzniká tehdy, jsou-li v souladu jejich individuální zájmy.

Zájmy lidí i vlků jsou v podstatě stejné: potrava, teritorium, rozmnožování, odchov mladých...

Jestliže někdo namítne, že srovnávám nesrovnatelné, že člověk má na rozdíl od vlka rozum, fantazii, vzdělání, víru, tak tomu Aura vzkazuje: jestliže člověk využívá těchto hodnot k tomu, aby zabíjel, bylo by lepší, kdyby mu byly tyto vymoženosti odebrány. Vždyť rodina dirigovaná panovačnou matkou a ovládaná tyranským otcem je ta skutečná "al kajda" ve vzájemných vztazích. Alfa-vlk má zvláštní postavení jen v určitých situacích, například dává signál k lovu, k obraně teritoria...

Členové rodiny si povídají, vlci a psi vyjí. Vytí slouží i ke sdělování pocitů společenství: "Jsme jedné krve, ty a já!" Vytí a štěkot je stejný fenomén sociálního života psovitých šelem, jako "řeči" u rodinného stolu. Jen neznalý nebo necitelný člověk za štěkání a vytí psa trestá. Můj muž bezpečně zastavil Auřino vytí tím, že také zavyl. Táhle a procítěně. Aura se nejprve zhrozila, a pak se jen řehnila...

Spolupracujme stejně pozitivně jak vlci, komunikujme se stejnou vášnivostí jak vlci, starejme se o své choré a staré členy rodiny se stejnými ohledy jak vlci, vychovávejme děti jak k poslušnosti, tak i k soběstačnosti jak vlci...

Jo a nad svými psy se nevyvyšujeme, že jsme homo sapiens. Každý arogant je skutečně, ale skutečně... pouhý homík sapík, říkávala Aura.

Pozn. red.: Ukázka z knihy Ireny Sehnerové "Pes, děti, rodina"