19.9.2020 | Svátek má Zita


PSI: Případ ztracené fenky a chudých lhářů

14.3.2006 20:43

I. Neposlouchám svůj rozum…

Byla neděle a já se těšila, že si konečně trochu odpočinu po náročném týdnu a naberu síly pro týden další. Místo toho jsem celá vyděšená od rána žhavila telefon a snažila se sehnat odvoz k veterináři. Pokud vím, akutní problémy vyžadující rychlý zásah veterináře, se objevují obvykle v pátek večer, případně v neděli ráno… Největší starost mi teď dělala stará bílá kočička, kterou její majitel přinesl před deseti dny k veterináři na utracení. Začala mít nečekané problémy, přestala jíst a pít, okolo jednoho ze zubů se vytvořila hluboká hnisavá ložiska. Radost z postupného zotavování krásného a milého zvířete, které před deseti dny absolvovalo odoperování uhnilého ucha a vytržení několika zubů, vystřídala naprostá panika a hrozný strach, že všechna ta snaha byla zbytečná, že jsme neoprávněně fušovali osudu do jeho řemesla, že kočička nakonec stejně umře… Vendy1

Není vůbec snadné, přesvědčit někoho, aby se v neděli odpoledne všeho nechal, naložil si auto kočkami a cestoval sem a tam. Když jsem vytáčela poslední číslo, měla jsem skoro na krajíčku. Nakonec se ale podařilo.

Laskavá paní mě se 3 mňoukajícími přepravkami doprovodila do čekárny ve chvíli, kdy tam právě dorazil docela zvláštní chlapík. Na novém koženém vodítku držel veselou černou fenečku, která se evidentně radovala z pěkného výletu i ze života. Na tom by nebylo nic divného. Jenže ten chlapík najednou začal tak nějak nepřirozeně vykřikovat.

"Tady tu fenku jsem teďka našel na Karláku, nevíte co s ní mám dělat????"

V čekárně seděli ještě starší a klidní manželé. Pán namítl, že by se mělo zkontrolovat, zda má fenka čip nebo tetování. A ten chlapík zase začal hulákat.

"No jó, ale co když nemá, co potom, já bych si jí teda nechal, ale nemůžu, já mám doma štěně, co se narodilo šestýho ledna / tedy 7-týdenní - pozn. autora/, no to teda fakt nemůžu."

Dívala jsem se na chlapa a pak na fenku. Tvářila se, že se jí to vůbec netýká. Mám se tvářit taky tak? Co mám dělat? "Nepleť se do toho, nebo už vážně zkolabuješ!", nařídil mi nekompromisně ROZUM. Asi má pravdu, sotva se dneska držím na nohou, zoufalý nedostatek času i sil. Aspoň si jí pohladím. "Neblbni, vůbec k ní nechoď, úpí ROZUM." Nedokážu to. Už sedím u fenky a hledíme si do očí. Hladím jí po hlavě. Kolik jí tak je… dívám se na zuby, stařenka to ještě není.

Chlápek zbystřil. "Pani, chcete jí? Já vám jí dám!" Couvám.

"Já ale nemůžu, mám už fenky dvě, k tomu 33 nalezených koček, jsem na to sama, to bych nezvládla………"

"No to asi né, to teda máte pravdu", zahlaholil chlap a protože na něj právě došla řada, vpochodoval do ordinace.

Zůstala jsem v čekárně sama. Dveře do ordinace jsou tak slabé, že ke mně doléhá jasně každé slovo. Chlápek opakuje svou historku s nálezem na Karlově náměstí a dožaduje se přečtení čipu. Čip není, tetování také ne.

"Tak co teda mám dělat?" huláká chlap.

Doktorka je naprosto klidná. "Zavolejte do útulku…"

Chlápek se dožaduje čísla. Hledají číslo do útulku městské policie. Co mám sakra dělat? Kdybych alespoň nevěděla, co udělá s psí psychikou pobyt v útulku. 

Moje obě fenky útulkem prošly. Tu první - bearded collii Julču - přivedl do Děčínského útulku prý nálezce (=pravděpodobně původní majitel…). Kdo zná plemeno bearded collie, nedovede si určitě představit, že by dokázalo zůstat déle než několik minut v klidu a potichu. Julča byla v krásném Děčínském útulku pouhé 2 měsíce, ošetřovatelé byli laskaví, boxy čisté, misky plné. Přesto byla Julča celý půl rok poté, co jsem si ji vzala, naprosto vystresovaná. Půl roku byla němá, půl roku si nedokázala hrát, půl roku trávila většinu času zalezlá pod stolem.

Tuhle fenku teď čeká totéž, naprosto zbytečně, vždyť se určitě jen někomu zaběhla, již zítra ji začne hledat... Tohle všechno a spousta dalších věcí mi letělo hlavou, zatímco se z ordinace ozývalo, že číslo tu nikde není a že si má tedy pán zavolat tady na to číslo na informace.

"No ale to je drahý, já nemám kredit, tak já chtěl udělat dobrej skutek, no to jí teda můžu zase klidně pustit……" Dveře se otvírají, chlápek jde ven, fenka cupitá radostně za ním. Jsem na řadě.

Zvedám se a ptám se ho. "Co budete dělat?"

"No co by, dám jí do útulku." Ten člověk se mi nelíbí, je na něm vážně něco divného.

"Hm, tak mi jí dejte", povídám mu. Ochotně a pohotově mi předává vodítko.

"Pani, že vy jste věřící, že jo?" Bezděky couvám před jeho upřeným pohledem.

"…..No, dejme tomu že jsem."odpovídám opatrně.

"No vidíte, já taky! To je ale skvělé!" Ano, to je fakt skvělé, říkám si v duchu, ale to už je chlápek v trapu.

Tak a je to. Asi jsem zase udělala nějakou pitomost. Vleču do ordinace tři přepravky a fenku. Ta je stále spokojená, docela jí závidím.

Po asi hodině strávené prací s mými kočičími pacienty se z místnosti za ordinací ozývá drzé chrápání. Fenka spí rozložená na křesle, kde si z přehozeného oblečení udělala prima pelíšek.

Kamarádka, která mě má vézt s kočkami zpět již stojí v čekárně. Napřed vynáším přepravky a pak opatrně dodávám: "Ještě povezeme pejska…"

Nu, co se mnou může dělat, pojede se tedy domů. Napřed ale navrhuji, že s fenkou oběhnu parčíky na Karlově náměstí, co když ji někdo z pejskařů pozná. Je konec února, tedy pěkný mráz, navíc už je skoro tma. Parčík na náměstí je pustý, támhle za keřem si dva podezřelí chlapíci cosi předávají, nikde nikdo. Zdáli se ozývá poštěkávání, tak běžíme přes celý parčík tím směrem. Konečně dva pejskaři. "Neznáte prosím Vás tuhle fenku?" Odpověď záporná, nikdy jí tu neviděli. Totéž dalších asi deset lidí s pejsky. Nikdo jí nezná. Takže doopravdy, jede se domů.

* * *

II. Lhář č.1 Vendy2

Ještě že moje psí holky jsou tak přátelské. Ještě že i tahle fenka je docela společenská. Ještě že ji nezajímají kočky, naprosto je ignoruje. Mám víc štěstí než rozumu...

Ještě večer hlásím nález do útulku a ptám se, zda ji někdo nehledá. Bohužel, nikdo. Mezitím už jsem si od pár přátel vyslechla kratší úvahu o mé naivitě - proč si vlastně myslím, že ten chlap mluvil pravdu….?

Další den ráno mě čeká počůraná chodba, sem tam nějaké to hovínko, všude krev. Fenka se nám hárá… Snažím se ji nafotit a vytvořit letáky. Kamarádka slíbila, že je vylepí na Karlově náměstí. Ještě posílám fotku do útulku. Ozval se někdo? Ne nikdo.

Další den chodba v podobném stavu, krve ještě víc, ale fenka se tváří celkem spokojeně. Na vylepení plakátů nebyl čas. Tak mě napadá - třeba to má smysl, třeba je zbytečné, je tam vylepovat….? Přesto vysílám maminku na procházku po parčíku. Trocha čerstvého smogu jí snad neuškodí… Maminka psy miluje a ochotně obíhá přítomné pejskaře. Výsledek nula, stejně tak další den. Fenku nikdo nezná.

Něco tady nehraje. Naštěstí jsme rodina "čarodějnic", a tak mi večer máma volá : "Podívej, já mám dojem, že to na tom Karláku není… měla jsem takový pocit, že se toho chlapa máš na něco zeptat, akorát jsem teď zapomněla na co."

Snažím se zklidnit a soustředit se na věc. "Myslela jsi vodítko?"

"Jo, to přesně jsem myslela, jak jsi říkala, že vypadá to vodítko?"

Začíná mi svítat. "To vodítko je úplně nové, úplně čisté…a řemínek taky. Zrovna jako z obchodu." No a jsme doma. Ten chlápek tvrdil, že jí našel s vodítkem. 5-letá fenka pobíhala po zabláceném parčíku a za sebou vláčela kožené vodítko. A to zůstalo úplně čisté, ještě voní novotou. Naštěstí si od něj doktorka vzala jméno a telefon a tak mu budu moci zítra zavolat.

Další den ráno vytáčím jeho číslo, modlím se, aby bylo pravé. Naštěstí je. Musím jednat opatrně a klidně.

"Dobrý den, pane K., ráda bych se ještě jednou zeptala, kde jste našel tu fenečku…?"

"Na Karláku."

"Hm, dobře, vy jste ji tedy našel pobíhat i s vodítkem v parku na Karláku, je to tak?"

"Jo, přesně tak to je."

"Dobře, pane K., víte, já mám plno starostí. Mám připravené letáčky, že se našla fenka. Jet do Prahy a vyvěsit je je pro mě spousta práce navíc. Potřebuji, aby jste mi řekl pravdu, kde se fenka našla. Měla úplně nové a čisté vodítko. Kdyby s ním běhala po parku, vypadalo by jinak…." Chvíli ticho. Snad to nezavěsí.

"No tak dobře, tak se teda našla na Proseku."

"Dobře, tedy na Proseku, ale kde přesně?"

"To nevim, našli ji ňáký lidi………"

"Máte na ně kontakt?"

"Jo, jsou odněkud z Harfy…někde to mám…"

"A můžete mi ten kontakt dát?" Zase ticho.

"No já ho vlastně nemám, vyhodil jsem ho."

Snažím se to nevzdat. "Takže si to zopakujeme. Někdo našel na Proseku fenku. Kdy jí našel?"

"Někdy před vánoci."

"No a jak se tedy dostala k vám? Předpokládám, že jste se jí ujal a pak jste zjistil, že to nezvládáte…?"

"Jo, přesně tak to bylo."

Mám pocit, že v tuto chvíli z něj víc nevyždímu. "Tak vám děkuji, pane K., nashledanou."

No a co teď. Zase volám do útulku a vysvětluji situaci. Jsou ochotní, hledají pro mě v ohlášených ztrátách pejsků skoro půl roku zpátky. Jen jediná fenka je podobná té "mojí". Zkouším volat na číslo, které mi dali, bohužel, není to ona. Mám pocit, že dál se nedostanu. Musí se napsat inzeráty, hledat nový majitel. Jsem se silami v koncích.

Nakonec jsem se rozhodla, že to ještě jednou zkusím. Zase vytáčím číslo pana K. Vytrvale se snažím dovolat celý večer. Nakonec to vzal.

"Pane K., prosím vás, jen jsem se chtěla zeptat, jak jste té fence vlastně říkal, jak se u vás jmenovala…" Modlím se, aby to zabralo.

Chytil se. "Pojmenoval jsem ji Elizabeth, pěkný jméno, že jo?"

"No ano, to je krásné jméno……..a mohl by jste mi ještě říci, na jaké krmení byla zvyklá, ona mi totiž nechce moc jíst……."

"No to já nevim, já jí měl jen jeden den."

"Aha, no víte, mě je jedno, kdo byl majitel, jde mi o to zda má vůbec smysl jej hledat, třeba jí už nechce… já bych jí pak hledala nového… řekněte mi prosím, jak jste k ní přišel vy?" "Heleďte, já už nemám čas… v novinách byl inzerát, že se našla fenka, tak jsem jí vzal... já už ale fakt nemám čas."

Tají se mi dech. "Dobře, děkuji, prosím ještě, jaké to byly noviny?"

"Annonce. Ale už musim končit. Nashle." Cvak. To stačí. Snad to teď půjde.

(Tenhle člověk má u sebe ještě malinké, 7-týdenní štěně. Kdo mu ho asi dal a jak to štěně asi dopadne? Kolikrát se tenhle člověk ještě pokusí o podobnou akci? Chtěla jsem, aby si jeho jméno a telefon alespoň poznamenali v útulku. Nechtěli, do adresáře "problémových lidí" se prý musí zadat celá adresa a tu já nemám….)

* * *

Lhář č. II Vendy3

Letím k počítači a otevírám Anonci a hledám inzeráty z konce února. Po chvíli hledání málem volám HEURÉKA! Přede mnou je pár řádků napsaných před pár dny:

" 22.prosince 2005 se našla černá fenka křížence, střední vzrůst, na Praze 9. Telefon:…"

Je už pozdě večer (nebo ráno?), touhle dobou tam volat nebudu, ale už se nemohu dočkat dalšího dne.

Hned ráno vytáčím číslo z inzerátu. Mám přesnou představu, jak se věci seběhly a tak začínám neutrálně.

"Dobrý den, volám na inzerát v Annonci, píšete tam, že jste na Praze 9 nalezl fenku…..?" Odpověď je přesně dle mého očekávání.

"Ano, ale o fenku se již přihlásil majitel a tuto neděli si ji odvedl." Ach jo, další duše čistá, naivní…

"Hm, víte, problém je v tom, že to nebyl její majitel. Fenka je teď u mě, ten člověk ji přivedl na veterinu s tím, že ji našel na Karlově náměstí a že ji nechce. Také tuto neděli…."

Pán na druhém telefonu nevěří svým uším, když mu dopodrobna vyprávím celou historku. "Ježíš já jsem si hned myslel, že je nějakej divnej. Byl docela mráz, on přišel v kraťasech, stále plakal a volal na fenku Eli, Elizabeth, Eli, vypadal, jakoby měl upito. Víte, já jsem si na ni za ty dva měsíce děsně zvyknul. Byl bych si jí i nechal. Pak mi bylo líto, když si ji odvedl. Ona byla taková hodná, pořád se jen se mnou chtěla mazlit… sakra ten chlap je ale děsnej h…."

"Ano, ten člověk asi není úplně normální. Ale to teď není důležité. Můžete mi prosím říci, jak jste k fence přišel vy? Kde přesně jste jí našel?"

"Našla jí moje dcera na Proseku před Billou, bylo to 22. prosince, akorát jsem měl narozeniny…"

"Hm, tak jste měl pěkný dárek… a zkoušeli jste hledat majitele?"

"Samozřejmě, chodili jsme s ní po Proseku, hledali jsme nějaké letáčky, dával jsem inzeráty…nikdo se ale nenašel."

"No a chtěl by jste jí tedy nazpátek, víte, já jí jinak budu nabízet v inzerci, hledat jí nové majitele…."

"Ne, ne, to já si pro ní určitě přijedu, mě se po ní moc stýská, pojmenoval jsem ji Vendy, ona je fakt moc hodná, tuhle mi třeba snědla večeři, a jak jí to panečku chutnalo, má u mě svoje křesílko na spaní…."

Je čtvrtek, domluvili jsme se, že pro fenku přijede o víkendu, kdy mi na sto procent ještě předem zavolá. A mě v tu chvíli spadnul ze srdce pořádný kus balvanu. Krásný happy end……

Měla jsem radost, že se konečně po dlouhé době objevil hodný a soucitný člověk, kterému není lhostejný osud "obyčejného" zvířete. Dohodly jsme se s kamarádkou - veterinářkou, že fence o víkendu rovnou dáme čip. Ostatně - konzultace s doktorem byla tak jako tak nutná - objevila jsem, že fenka má na mléčné žláze podezřelou zatvrdlinu, která nevypadala jen na zatvrdlé mléko. A měla jí tam již v době nálezu, jak mi její nálezce potvrdil. Bude třeba mu vysvětlit, že je nutné okamžitě navštívit veterináře.

Uběhla sobota, nikdo nevolal. Divné, říkala jsem si, ale fenka vesele běhala po dvoře, já měla plno práce okolo koček, tak jsem si řekla, že se vlastně nic neděje, alespoň si holka ještě užije psí společnosti. Obě mé fenky společnost milují, tak ani jim to nemůže uškodit.

V neděli dopoledne stále nic. Moje psí holky si hrají na dvoře, ale Vendy se mi nějak nezdá. Leží na pelíšku doma celá schoulená do sebe. Sehnula jsem se k ní, připadala mi najednou hrozně smutná. Probleskl mi hlavou nepříjemný pocit, jako by mi najednou někdo vlepil facku. Pane bože, ten chlap jí nechce, rozmyslel si to a ona to ví, napadlo mě. Hned jsem šla vytáčet jeho číslo. Nikdo se nehlásil. Dovolat se mi podařilo až v poledne.

"Právě jsem Vám chtěl volat", ozvalo se místo pozdravu na druhém konci drátu.

"Tak kdy přijedete?", ptám se trochu nejistě.

"No já jsem teďka byl v práci, ale odpoledne bych k vám zajel, v kolik hodin se vám to hodí?" Trochu se mi ulevilo.

"Tak víte co, navrhla bych vám, že bych se rovnou domluvila s paní doktorkou, která mě zná, a fenku by vám za nějakou rozumnou cenu očipovala, stejně je to teď v Praze povinné, tak vám tím ušetříme trochu starostí a peněz. Jestli tedy chcete…?"

"To jste moc hodná, tak dobře…."

Přemýšlím jestli mu rovnou říci i to o tom nádoru. Asi bych měla.

"Víte, je tady ještě jedna věc. Jak má fenka tu zatvrdlinu na mléčné žláze, říkal jste, že ji měla již u vás………asi byla trochu chyba, že se s tím nic neudělalo dřív. Mohl by to být nádor. Bude nutné, aby jste s ní co nejdříve navštívil veterináře. Kdyby se to zanedbalo, fenka vám může umřít na rakovinu…"

"No to je jasné, určitě bych nechtěl nic zanedbat!"

"Tak to jste hodný, domluvím se na přesném čase u mě s doktorkou a napíšu vám, v kolik hodin se tu sejdem."

"Ano, děkuji vám…….." A rozloučili jsme se. S kamarádkou jsme se dohodly na třetí hodinu odpoledne, hned jsem odeslala zprávu. Přijela chvíli před třetí. Trochu času jsme strávily obhlídkou kočičích lazarů. Dumáme nad bílou kočičkou, která musela minulou neděli podstoupit další narkózu a trhání zubů. Je stále smutná, zapadlé oči, tolik se o ni bojím. Probíráme situaci s fenkou. Vypadá to opravdu na nádor. Operace a případná léčba může přijít na několik tisíc. Těch několik tisíc ale teď zmizelo z peněženky po poslední návštěvě veteriny a po nákupu steliva….Začala mě ze všeho bolet hlava a ve čtyři hodiny se vrátil opět onen nejasný pocit, že ten člověk si pro fenku nepřijede. Znovu a znovu jsem marně vytáčela jeho číslo. Nezvedal to. Na druhém konci klidný vyzváněcí tón, ale telefon nikdo nebere. Ani ve čtyři, ani v pět, ani v deset večer, ani druhý den ráno.

* * *

IV. Kdo vlastně mluví pravdu…?

I když cítím, že to již nemá smysl, zkouším ještě hledat další kontakt. Je malinká naděje - třeba ztratil mobilní telefon… Jméno ani adresu bohužel nevím. Ale v inzerátu, který jsem si opsala z Annonce je ještě e-mail. Podle e-mailu se tedy snažím najít člověka. Moc to nejde, ale koncovka e-mailu patří jedné pražské firmě. Na osobním oddělení jsou velmi vstřícní, kontaktní údaje mi však dát nemohou. Nechávám tam tedy alespoň svůj kontakt, nicméně moc si od toho neslibuji. Pak mě napadá poslední šance. V té firmě kdysi dělal můj kamarád, neviděli jsme se pěkných pár let. Zkouším mu zavolat. Naštěstí to není žádný fluktuant, dělá tam stále a má i stále stejnou trpělivost jako před lety - nechá si vysvětlit celý zamotaný příběh. Takže za chvíli si píšu jméno a telefon nějaké paní a za další chvíli vytáčím její číslo. Mám štěstí, právě přišla do práce.

"Dobrý den, volám vám ohledně nalezené fenky, v inzerátu byl uveden váš e-mail…"

"No ano, ale jak jste sehnala moje číslo?"

"To je teď vedlejší, prostě jsem to potřebovala…….prosím vás, ráda bych věděla kontakt na pána, co tu fenku našel. V inzerátu byl na něj uveden mobilní telefon. Měl si pro ni přijet v neděli, ale od té doby telefon nebere a já jiný kontakt nemám."

"To je ale nějaké divné, vždyť on mi volal, že si tu fenku nechává nějaká paní, nebo snad její sestra, nebo tak něco…a tu fenku nenašel, tu dostal od nás…"

"O tom nevím, fenka je u mě, vzala jsem jí k sobě od člověka, který tvrdil, že ji nalezl na Karlově náměstí. Pak jsem našla ten inzerát a toho pána, co mi tvrdil, že ji nalezla na Proseku jeho dcera. Říkal, že ji chce zpátky." Mám pocit, že celý svět dostal lhavou nemoc.

Paní mým telefonátem moc nadšená není. "Tak tomu teda už vůbec nerozumím. O tom chlapovi, co tvrdil, že je majitel, mi přítel říkal. I o tom, že ji pak odvedl na veterinu a nějaká pani ji vzala k sobě. Ale že by ji chtěl zpátky…. Říkal, že si ji nechává ta pani z Průhonic, nebo snad její sestra…?"

"Hm, z Průhonic jsem, sestru bohužel nemám a že si chci fenku nechat jsem nikdy neřekla. Spíše jsem se s ním snažila dohodnout, zda by ji nechtěl zpět, jinak že se jí musí hledat nový majitel, případně by musela jít do útulku. Můžete mi prosím ještě říci, co všechno vy o té fence víte?"

" Fenku našla moje dcera 22.12. na Proseku před Billou. My už jednu fenku máme, tak jsme nevěděli co s ní. Tak jsem jí dala přítelovi….tedy….kamarád si ji od nás vzal…"

"Aha, takže tu fenku nenašla jeho dcera, jak mi tvrdil, ale vaše dcera. Hledali jste majitele, dávali inzeráty……..a když se nikdo neozýval, tak jste mu jí dala?" "Ne, nikoho jsme nehledali a on taky ne. Kamarád si ji prostě od nás vzal. On ale nemá vůbec žádné peníze a hlavně není nikdy doma. Ta fenka tam byla věčně sama. Bylo mi jí líto, dohodli jsme se a já teď (po 2 měsících - pozn. Autora) podala ten inzerát."

"Takže si myslíte, že on ji zpátky nechce…"

"No to asi ne, on vážně nemá peníze ani čas."

"Ale mě řekl, že si pro ni v neděli ve tři přijede. Souhlasil i s tím, že mu fenku očipujem a on to zaplatí. To jsme udělali, čekali jsme na něj…a on pak nepřijel. Paní R., prosím vás, máte na něj nějaký kontakt? Víte, ani já nemám peníze. Jsem sama, starám se právě o tři desítky nalezených koček, mám dvě fenky z útulku. A tahle fenka bude nejspíš potřebovat operaci, to bude plno peněz, které nemám kde vzít…….."

"….no na nějakou operaci on by stejně peníze neměl. To je ale vážně divné…. jak jste teda sehnala ten můj telefon?"

"Sehnala jsem váš telefon, i vaši adresu, jak je vidět, bylo to ale naprosto zbytečné. Přesto bych vás o jedno ráda poprosila. Až budete mluvit s vaším přítelem… nebo kamarádem, vyřiďte mu prosím, ať mi zavolá a laskavě se alespoň omluví. Fenku si brát nemusí, nějak se o ni postarám, i když teď vůbec nevím jak."

"To on vám ale asi nezavolá, on nemá nikdy kredit…"

"Aha, tak vám děkuji. Nashledanou."

"Nashledanou…..ale jak jste našla to moje číslo, to fakt nechápu."

Tak to je asi všechno. Najednou mám v hlavě úplně prázdno. Co teď s fenkou….nakonec, možná je jí i víc, než těch 5 let. Kdo si jí vezme, možná má rakovinu…. Zatím je ale veselá, zatím se raduje ze života. Teď jí do útulku dát nemůžu. Nebo ano? Jestli to je skutečně nádor… snad jsem jí přece jen měla nechat být? V útulku by třeba měli peníze na operaci.. Byla by v kotci, ale třeba by jí pomohli…. A zatím co mám hlavu plnou těchto úvah, malá černá fenka spí stočená do klubíčka ve svém novém pelíšku, kdo ví, o čem se jí zdá.

* * *

Pátrání skončilo, nemá už cenu zjišťovat kdo lhal a kdo udělal chyby. Další den mi na veterině potvrdili to, čeho jsem se obávala. Vendy má na mléčné žláze zhoubný nádor. 3. dubna jsme objednáni na operaci. Až ten den se dozvíme, zda má vůbec smysl operovat (…teprve po vyhodnocení rentgenu a zjištění, zda již nejsou metastázy na plicích…).

Tohle měl být původně příběh se šťastným koncem. A také trochu varování všem důvěřivým lidem, kteří někomu svěřují do péče své zvířecí nalezence. A nejen jim. Prostě je to příběh velmi poučný pro všechny důvěřivé lidi. I pro mě… Začala jsem jej psát ve chvíli, kdy se podařilo najít pana X., který tvrdil, že nálezcem fenky je jeho dcera a dušoval se, že si pro fenku co nejdříve přijede, že ji bere zpět, že se mu po ní stýská…. Teď je z něj ale příběh bez konce, nebo alespoň s koncem otevřeným.

Nyní je tu moje prosba k těm, kteří příběh dočetli až do konce.

POMOZTE MI PROSÍM S HLEDÁNÍM PŮVODNÍHO MAJITELE FENKY, KTERÉ JSEM PONECHALA JMÉNO VENDY. KDO MÁTE MOŽNOST A ČAS ZADAT INZERCI NEBO JEŠTĚ LÉPE VYVĚSIT NA PROSEKU U BILLY LETÁKY O NÁLEZU FENKY, PROSÍM OZVĚTE SE MI, LETÁKY MOHU ZASLAT E-MAILEM.

POKUD SE PŮVODNÍ MAJITEL NENAJDE - COŽ JE DOCELA PRAVDĚPODOBNÉ - OZVĚTE SE PROSÍM, POKUD SE VÁM VENDY LÍBÍ A RÁDI BY JSTE JÍ POSKYTLI DOMOV - BYŤ BY TO MĚLO BÝT JEN NA POSLEDNÍCH PÁR LET JEJÍHO ŽIVOTA.

U MĚ - V KOČIČÍM DOMKU - VENDY BOHUŽEL DLOUHODOBĚ ZŮSTAT NEMŮŽE. S MÝMI OBĚMA FENKAMI SICE ZATÍM VYCHÁZÍ DOBŘE, ALE AČ ZPOČÁTKU SE VŠE ZDÁLO BÝT V POŘÁDKU, NYNÍ ZAČALA ZLE VYJÍŽDĚT NA KOČKY.

A NAKONEC, NENÍ JEŠTĚ ÚPLNĚ JASNÉ, JAKÝM ZPŮSOBEM SE BUDE LÉČBA VENDY FINANCOVAT.

I KDYŽ SE PO UVEŘEJNĚNÍ ČLÁNKU S.O.S. NA PODZIM ROKU 2005 SEŠLO PLNO HODNÝCH LIDÍ, KTEŘÍ KOČIČÍMU DOMKU OPRAVDU VELMI POMOHLI, I KDYŽ SE VĚTŠINU LOŇSKÝCH NALEZENÝCH KOŤAT PODAŘILO UMÍSTIT /VIZ. WWW.KOTATKA.UNAS.CZ / , PŘESTO JE PRO TY ZBÝVAJÍCÍ A TÉŽ PRO PŘÍPADNÉ BUDOUCÍ NALEZENCE, VELMI DŮLEŽITÁ TRVALÁ PŘÍZEŇ LIDÍ, KTEŘÍ CHTĚJÍ NĚJAK POMOCI.

JAKÝM ZPŮSOBEM JE TO MOŽNÉ A TAKÉ NĚCO VÍC O MÝCH CHLUPATÝCH SVĚŘENCÍCH SE DOZVÍTE NA MÝCH WEBOVÝCH STRÁNKÁCH:

WWW.KOTATKA.UNAS.CZ

Tomuto příběhu měla původně předcházet jakási "výroční zpráva" o dění v kočičím domku. Příběh Vendy jsem však pokládala za mnohem aktuálnější, prosím tedy všechny příznivce Kočičího domku o strpení…nové či umístěné kočičky stačím postupně přidávat na své stránky, jejich příběhy jsou rozepsané … tak, jak jde život.

V Průhonicích, dne 10. 3. 2006

Martina Janoušková

bennu@volny.cz
www.kotatka.unas.cz
tel. 736 706 934

Martina Janoušková