Předchozí díl je zde.

Jeden weekend přijeli na návštěvu Alfréd s Agátou a pětiletým synem Ričínkem. Teda on se jmenuje Richard, ale pro Agátu to vždycky je Ričínek. Alfréd je německý Švýcar, Agáta je z Košic, Ričínek se narodil v Sydney a je tedy švýcarsko slovenskej Australan. Míla mu byla za kmotru. Z milého Ričínka úspěšně vyrůstal malý sígr, díky maminčině výchově.

Po nedělním obědě jsme se všichni, a to znamená také Waldemar, vydali na vycházku do okolního buše. Jaksi hned od začátku nešli Ričínek a Walda dohromady. Ričínek ho pokoušel a Walda se nedal, protože nebyl žádnej blbec. To se ovšem rozmazlenému chlapečkovi nelíbilo, jak si nějakej pes dovolí JEHO ignorovat. Díky uražené ješitnosti začal v jeho dětské mysli dozrávat plán odplaty. Zatím co my dospělí jsme se bavili a pozorovali cvrkot v buši, Ričínek se jal svůj ďábelský plán uskutečňovat. Dospěláci pochopitelně nic neregistrovali, jak v takových situacích bývá zvykem.

Walda začal z čista jasna strašně naříkat a běhat do kolečka. Asi po 3 kolech zmlkl, spadl a naprosto zcepeněl. Tuhej jako špalek, jen u huby pěna. Vypadal, že nedejchá. Po počátečním vzrůšu jsme si začali ujasňovat, co se vlastně stalo. Milej Ričínek sebral na cestě šutr zvíci půl cihly a ve vhodný okamžik jim švihl Waldu po hlavě. Myslel jsem, že toho kluka přetrhnu jak hada, ale maminka mu jen řekla: „Ale to se přece Ričínku nedělá’'. Taky výchova. Nevěděl jsem jestli sundat Waldovi obojek a zahrabat ho na místě a nebo ho odnést těch pár km domů a dát ho pod rybíz, aby líp rostl. (Ten rybíz.)

Zatím co jsme zvažovali, co a jak, Walda začal trhaně dýchat a škubat se. Z tlamy mu tekla pěna a bylo jasné, že ho poneseme domů. Neveřili byste, jak se takovej jozefčík pronese. Cestou nabyl vědomí, ale jít nemohl, jak jsme ho postavili, tak hned spadl. Doma jsme okamžitě volali Ivovi, Waldemarovu osobnímu lékaři, a milého Waldu odvezli k němu domů. Na doga se Ivo podíval, píchl mu kortizon proti opuchání mozku a prohlásil: „Je to těžkej otřes mozku a jestli vevnitř nekrvácí, tak by to měl přežít.“ Diagnóza byla spot on. Walda přežil, i když to trvalo týden, než začal chodit, a stejně pak pár týdnů chodil furt šejdrem. Jako praštěnej se choval ještě asi 9 měsíců a já se mu nedivil, neboť praštěnej byl a to notně.

George Švehla 12/9/1996 napsáno bez diakritiky; 7/10/2002 diakritika přidána