Cílem naší cesty byla chovná stanice Od Smutné říčky, kde krasavec Aron toho času pobýval. Na Gerdu ale vůbec kladně nezapůsobil. Ocásek přitáhla co nejpevněji k zadnici a jen se šklebila, lehce hystericky kníkala a cvakala zubama sotva jí projevil sebemenší náklonnost. Do toho ošklivě pršelo, byla zima a byli jsme utahaní po dlouhé cestě. Páneček úpěl, že jsme prošvihli termín, velmi zkušený pan chovatel se vyptal, kdy začalo hárání a jak se fenka doma projevovala.

Poté suše odhadnul, že ke krytí dojde v pondělí. Gerda se nakonec ten první večer nechala Aronem očichat a zkusmo se spolu proběhli po louce. Druhý den se do radostné honičky pustili téměř bez řečí a třetího dne už Gerda vyhlížela, kdy vyjde Aron z vrat a oba se svorně bok po boku rozletěli tryskem jarní travičkou. Sluníčko svítilo, vítr rozfoukal mračna do kadeřavých beránků na azurové obloze a psi byli očividně šťastní. Naše dámička si prostě vynutila dokonalé zásnuby.

Čtvrtý den bylo slunné pondělí a Gerda s Aronem, ochotně a samostatně, založili novou generaci auvergnéských ohařů. Lidi jim naplánovali ještě opakované krytí za dva dny, pro jistotu. Opět pár nebyl proti. A potom už zárodky budoucího pokladu putovaly i s Gerdičkou zpět na sever.

A nastalo čekání. Nejdříve jestli něco bude, potom kolik toho bude. Že se něco děje bylo jasné do dvou týdnů, další dva týdny jsme odhadovali, jestli je březost pravá nebo falešná a potom už bylo jasné, že Gerda nosí v bříšku-břiše-břišisku nové životy. Její štíhlá, hbitá postava se změnila ve valící se těleso. Počet štěňat jsme odhadovali od osmi do deseti. Fenka byla po celou dobu březosti v pořádku, nic zvláštního se nedělo, tak páneček upustil od návštěvy pana doktora a sona. Přišlo nám zbytečné stresovat ji vyšetřením, když u početnějších vrhů stejně není jistý zjištěný počet štěňat a že půjde o početnější vrh bylo jasné od pohledu.

Termín porodu jsme počítali ode dne prvního krytí. Že se něco bude dít, začala nastávající matka hlásit předvečer šedesátého dne březosti. Večer to byl přímo romanticky ukázkový, zapadající slunce, příjemné teplo, zpěv ptáků se mísil s pokřikováním racků nad vodou. A do toho nervózní fenka s obludným břichem kroužila mezi nachystanou porodnicí, kde spokojeně sama trávila předešlý týden, a "psincem" který obývají ostatní členové smečky. Tvrdošíjně odmítala zůstat v porodnici. Zato se nacpala do nejmenší boudičky v "psinci" a říkala, že tam by to šlo. Dýchala a funěla jak splašená parní lokomotiva.

Čas pokročil, ostatní psi se dožadovali večerního proběhnutí a večeře. Gerdin neklid vzrůstal a pánečkův taky. Řekla bych, že začínal trpět momentální mentální méněcenností, nervy napjaté očekáváním věcí příštích. Zavřela jsem se s těhulí v porodnici a vyslala pánečka obstarat smečku. Kupodivu poslechl bez reptání, jen projevil mírný údiv, že jsem ochotná fenku pohlídat. No, kdo by s ní asi tak měl být, když jsme tam byli sami dva a péče o smečku je jeho záležitost! Jen jsem mu kladla na srdce, aby dal pozor na mého maďařího mladíka, který mě tam večer přitáhnul na kole a zanechala jsem ho ve psí společnosti, než zas pojedem domů. Při krmení by ho některý z domácích mohl taky sežrat. 

Gerda protestovala, že jí páneček zavřel dveře před nosem, ale ukecala jsem ji, aby se vrátila zpět do porodní bedny. Seděla jsem vedle ní, držela ji za tlapku a povídala pohádku pro psí maminy a chválila ji, jaká je statečná a šikovná holka. Nadále dýchala jak po maratónu v pravé letní poledne. Sotva se páneček vrátil z krmení hladovců za zdí, pospíchala mu naproti a říkala, že nutně, ale nutně potřebuje do té malé boudičky v psinci. Nebyla vyslyšena.

Domluvila jsem se s pánečkem, že odjedu domů s mým rezatcem a pak se sama vrátím. I s cigárkama, které mu došly v tu nejnevhodnější chvíli. Zanechala jsem je spolu v porodnici, Gedru udýchanou a pánečka v podivném rozpoložení. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem se dostala za nima zpátky. Než jsem nakrmila hladového rezavého, nakrmila kočičinu, vyvenčila bíglího dědu a slíbila mu, že se určitě v noci vrátím a zajela pro cigára, byla obloha definitivně noční. Krásně noční, temně modrá, se zářícím srpkem měsíce a posetá spoustou hvězd. Cesty i město už byly tiché a od vody se zvedala mlha.

V porodnici se nic nezměnilo. Páneček povečeřel a hlásil, že mu Gerdička ujídala salámek. Dýchala příšerně, jazyk jí visel z tlamky bokem a v nočním tichu se její chroptění obzvlášť dobře neslo. Jinak se nedělo nic zvláštního. Minuty ubíhaly, pánečkovi se začaly klížit oči, tak jsem ho ujistila, že maminu pohlídám, ať se trochu prospí, jestli se mu za těch zvuků povede usnout.

Povedlo a docela rychle. Já jsem se, pokud možno pohodlně, usadila na deku vedle porodní bedny a začala jsem Gerdičce opět povídat pohádky a hladit ji. Svou bednu konečně přijala jako vhodné místo. Ležela v ní na boku, obrovské břicho vystrčené a říkala, že hlazení po nalitých cecíkách jí dělá moc dobře. Chvílemi unaveně zavírala oči, jako že si ještě zdřímne než to přijde, ale dech se jí neuklidnil ani trošičku. Srdíčko jí bilo jak na poplach, přišlo mi, že už to trvá dost dlouho a jakou dobu to ještě drobná fenka může vydržet. Měla jsem už tu čest asistovat při pár psích porodech a moc se mi to, co předváděla Gerda nelíbilo. Na druhou stranu jsem se uklidňovala, že ji jsem rodit ještě neviděla a protože ona jde do všeho s obrovským nasazením, je snad všechno v pořádku. 

Začalo to půl hodiny po půlnoci. Několik silných stahů a pauza. Vzbudila jsem pánečka, že už se něco děje. Po dvaceti minutách přišla další vlna stahů a z fenky vyšplouchla plodová voda, jinak nic. Gerda kolem sebe rychle a pečlivě uklidila jazykem. A pak zase nic, pauza. Pak přišly další stahy, vždycky několik silných záběrů a pak oddech. A nic, žádné štěně na cestě. Po půlhodině jsme se po sobě s pánečkem po každém Gerdiném marném snažení nejistě podívali. Vůbec se mi to nelíbilo, ale nechtěla jsem být zas za plašana. Jemu se to taky nezdálo. Vydrželi jsme to přesně půl hodiny od odchodu vody. Potom páneček probudil našeho šikovného pana doktora s prosbou o radu. Hlásil mu už večer, že se něco začíná dít a byli domluveni, že se ozve, kdyby něco nebylo v pořádku.

Doktor si ho vyslechl a ujistil ho, že se zatím nic zlého neděje, že to fence může trvat až čtyři hodiny, než vytlačí první štěně. Jestli se do té doby nic nenarodí, máme ji naložit a dovézt do ordinace.Tak dlouhá doba mě docela udivila. Doktor se ještě ptal, jestli jsme zkoušeli polohu štěněte, prstem. Nezkoušeli. Pokusili jsme se po hovoru obrnit trpělivostí, ale Gerda začínala tlačit s menší intenzitou. Tak jsem si umyla pořádně ruku a jala jsem se opatrně, s pánečkovým souhlasem, zkoumat prstíkem, co tak asi uvnitř je. Chvilku mi trvalo, než jsem v teplém, vlhkém otvůrku našla tu správnou cestu dovnitř. Gerda asi ještě nebyla úplně otevřená.

Narazila jsem na jakýsi vazivový kroužek a za ním už bylo cosi. Nejspíš štěně. Snažila jsem se být maximálně jemná a opatrná. Každopádně moje nesmělé tápání mělo za následek vyvolání mohutného Gerdina tlačení. Vždycky jsem počkala, až to přejde a pak zas pomalinku vklouzla hloub. Štěně uvnitř se po každé vlně dostalo blíž. Nevím, jestli mělo napřed nějak podloženou hlavičku, ale najednou jsem místo něčeho pevného cítila pod prstem něco, co muselo být čumáčkem. Potom už bylo i zvenčí vidět, jak se mimino posouvá ven. Ale pořád si nějak nemohlo prorazit cestu oním "kroužkem".

Tak jsem mu opět šla na pomoc a kroužením kolem toho čumáčku jsem mu pomáhala protlačit cestu na svět. Potom se venku objevila široká tlamka s jazýčkem a nosík, na chviličku, než zas povolily stahy. Štěňátko nebylo v obale, nejspíš se z něho vylouplo, jak bylo tlačeno úzkou cestou ven. Páneček propadl panice, že to bude udušené a trošku zmatkoval, ale v tu chvíli se nedalo udělat nic jiného, než počkat. Gerdička naštěstí už na nic nečekala a s obrovským úsilím se vzchopila k poslednímu zatlačení. Bylo 25. 5, hodiny ukazovaly 2:08 a bílý uzlíček s černou hlavou a růžovýma tlapinkama byl venku.

Mamina se okamžitě pustila do jeho opečovávání. Překousla pupeční šňůru, slupla obal a pečlivě vylízala všechny tekutiny a masírovala malinké tělíčko s pečlivostí a náruživostí sobě vlastní. Jak jsem ji viděla drsně okusovat prťatý pupík, vypustila jsem svou oblíbenou hlášku, že tomu štěněti prokouše bříško. Páneček ji hájil, že neprokouše, ale stejně se pro jistotu kouknul. Měli jsme prvního psího chlapečka. Ani trošku nebyl přidušený, jen měl trochu pokrčený čumáček, jak se těžce tlačil ven. Oddechli jsme si všichni tři.

Gerdě se téměř okamžitě začal zklidňovat dech i srdíčko a malinký se hned po očistě přisál k jednomu z cecíků. No, úplně nejdřív se přisál k mému malíčku. Půjčila jsem si ho, když Gerdička čistila sebe. Koukla jsem mu na to vylízané bříško, jestli se nedělá kýla a do tlamky, jestli je v ní všechno v pořádku a on mi hned popadl malíček a začal cucat. Měl se opravdu čile k světu. Ještě nás nepřešla euforie z prvního miminka a druhé už bylo na cestě. Proti prvnímu to bylo šup, šup. Pár silných stahů a už něco vykukovalo. Štěňátko bylo pěkně spořádaně v obalu a vycestovalo zadečkem napřed. Druhý pejsek, čas 2:35.

Gerda se opět bez pobízení pustila do jeho očisty a sotva se kluk jak buk vyloupnul z obalu, udělal něco jako haf haf. Ještě že první nešel on. Byl proti bráškovi výrazně větší. Potom si Gerdička dala pauzu. Spokojeně kojila své dva bobánky a chvilkama, jako by si na půl oka zdřímla. Udýchaná nebyla už vůbec. Čekala jsem u ní skoro do půl čtvrté ranní, potom mi nějak přišlo, že už bude všechno v pořádku, tak že můžu klidně odjet. Musela jsem ráno do práce a chtěla jsem se trošku prospat. Páneček slíbil, že bude informovat o vývoji. Samozřejmě že další štěňátko přišlo na svět, sotva jsem odjela. SMS hlásila první holku ve 3:35, snadno.

Bíglík měl děsnou radost, že jsem se mu vrátila. Svítalo, kosi vyřvávali svou píseň a já usnula jak dřevo, sotva jsem vtáhla nohy pod peřinu. Docela se divím, že mě protivný budík po necelých dvou hodinách probudil.

Další stav štěňat jsem zjišťovala až z práce. V sedm hodin jich bylo osm a ještě nebylo jisté, jestli to je všechno. 4:20 přišel kluk, 4:39 holka, 5:10 kluk a 6:10 a 6:55 další dvě holky. Gerda už byla v závěru hodně unavená a pletlo se jí, které štěně má už čisté a které se právě narodilo. Páneček jí musel pomáhat vybalovat z obalů a jednoho bobečka musel dokonce trochu proplesknout, aby začal dýchat. Utahaná mamina porodila a tak trochu na něho zapomněla zrovna když si páneček odskočil.

Stav 4:4 už zůstal konečný. Ráno volal pan doktor, jak to dopadlo a že s nima máme přijet kolem poledne na kontrolu. Asi to byla cena za noční probuzení. Skončila jsem dřív v práci a jela pánečkovi pomoct s transportem. Páneček mě nechtěl vpustit do porodnice, po nočním vypětí svorně všichni spali jak šípkové růženky.

Gerdička nebyla vůbec ráda, že se někam cestuje. Ostražitě sledovala, co budeme s jejíma maličkýma dělat a pořád nám strkala nos do krabice, ve které jsme je převáželi. Pan doktor všem zkontroloval bříška a tlamičky a prohlásil je za zdravý a krásný vrh. Potom ještě poslechl a prohmatal maminu, jestli ještě něco není uvnitř a taky ji prohlásil za dobrou. Ještě jsme z něho vytahali pár rozumů pro jistotu, jako co se může stát a co dělat kdyby a jelo se domů.

První dva dny se šťastná a pečlivá matka od svých miminek nechtěla skoro hnout. Krmení chtěla do bedny a venčila se téměř v poklusu. V neděli už byla natolik v klidu, že jsme si dovolili konečně malinké zvážit. Teď mají štěňátka týden a půl. Jsou krásně rozpoznatelné díky černým flekům, každé má svůj vlastní tvar a umístění a označení podle něho. Každým dnem pěkně přibývají na váze, největší pejsek i fenka už mají kilo. Hlavičky už mají psí tvar, ouška se rozlepují. Čekáme, kdy se ukáže první oko.Taky se jim začínají na bílé srsti ukazovat černé puntíky, jako má mamina. Jsou fantastická.

Gerdička má vemena jak kozička. Dva největší cecíky mezi zadníma nohama jí chudině překážejí při chůzi, ta tam je její štíhlá, pružná postava. Je veselá, ochotně už opouští bednu s malýma a ráda se chodí venčit. Žere dobře, ale vyžaduje do granulek kuřecí polívku s masíčkem, jinak to prý není ono. O malé pečuje vzorně, jen mám dojem, že trošku žárlí, když se s nima příliš mazlím a jí si nevšímám. Při posledním vážení seděla s důležitým výrazem na gauči, cecíky vystrčené do prostoru a když jsem se příliš rozplývala nad flekatýma tlapinkama jednoho z jejich dětí vydala jakýsi znechucený zvuk. Tak jí šel páneček taky podrbat. Však to je jeho - Gejša.

Pánečka teď čeká ještě důležitý úkol a to pojmenovat to osmihlavé černobílé nadělení. Jména prý musí být od A, protože v chovatelské stanici Z Bohumínské mokřiny je to první vrh auvergnéských ohařů. Už se na to těším. Návrhů je dost. Myslím, že Azorek už je jistý teď, když předloni v prvním vrhu maďarských ohařů byl Alíček.

A nejtěžší bude najít pro minismečku nové milující a zodpovědné majitele, kteří jim dopřejí, co toto aktivní plemeno potřebuje. Ale na to je ještě chvíli čas.