Vysvětlím proč z toho máme takovou radost... Když jsem doma, tak u mne leží na střídačku oba psi. Tristan u nohou a Bes se doslova nacpe za mou hlavu. Nebo naopak... Myslím, že se Tristan cítí v bezpečí když u toho jsem i já, co kdyby náhodou Besinku napadlo, že už nemá ležet vedle ní. Jistota je jistota, jistota je panička :o)

Takže když mi Tomáš dokázal, že Bes i Tristan leželi na jedné posteli, měla jsem radost. Sice neleželi těsně vedle sebe, ale považuji za úspěch i to, že jsou na jedné lodi :o).

Dnes ráno si Tristan běžel hrát s kámoškou setřicí (irský setr) a ta se asi špatně vyspala, protože se místo do hry pustila do Tristana. Nic mu neudělala jen ho válcovala pod sebou. Besinka neváhala ani okamžik, byla jako střela, než jsem ji stihla odlapit už byla u psů a chránila Tristana vlastním tělem.

Akorát, že se nepustila do setra, ale do blížšího kříženého retrívra. Pustila rovná se řádně mu vynadala... štěkala, chňapala, štípala a snažila se dostat hafíka z dosahu Tristana. Ten se mezitím válel pod setrem a vzdával se. Je mrštnej, tak to byla chvilinka a utekl.

Zachránkyni jsem chytila a ... věděla jsem, že ji musím pokárat, ale na druhou stranu jsem měla radost, že Tristana hlídá. Nechci dopustit aby měla pocit, že ona musí hlídat i bez povelu, tak jsem to vyřešila tak, že jsem ji řekla DOST a NESMÍŠ. A odvedla jsem ji pryč.

Tristan už čekal celý nedočkavý, až mu hodím balonek. Toho hraní s pejsky má pro dnešek dost a dost :o). Žádné trauma, strach... okamžitě zapomene, že se něco špatného stalo a hurá hrne se do něčeho jiného.