Nějaké listy na stromech mě vůbec nezajímají. Stav trávy také není to nejdůležitější, i když i já si všimnu, že kočky už nemají na venčení takové soukromí jako dřív. Mě zajímá něco mnohem důležitějšího - na podzim se chodí na houby.

Mám naštěstí páníčky, kteří se houbaření pilně věnují a mě berou s sebou. Aby nedošlo k omylu: já houby nehledám (ani nejím), ale jde vždycky o dlouhou procházku. Mě vždycky stačí sledovat páníčky a občas je zkontrolovat, jinak běhám okolo, čtu a odpovídám na různé vzkazy. Po návratu většinou musím do sprchy, ale já si moc nestěžuji. Jsem proběhnutý a navíc za to dostanu velkého piškotka.

K podzimu navíc patří i mlhy. Ráno chodíme na procházku za tmy a ještě k tomu v mlze. Mně to nevadí, ale panička mě v té mlze nevidí a dokonce tvrdí, že malá černá kočička se hledá lépe než já. Ta drzost!

V poslední době s námi na ranní procházky chodí i Hugo. Hugo si ovšem plete procházku a průzkum, takže prozkoumává okolní zahrady a pak brečí, že jsme mu utekli. Vypadá to potom tak, že já jdu napřed, za mnou se courá panička a úplně vzadu zdržuje kotě. Panička neví, jestli má čekat na kocourka a nebo dohnat mě. Ale nakonec vždycky v pořádku dorazíme domů.

Někteří páníčci se na mě zle dívají, když přijdu zvenčí a jdu se přitulit k paničce do postele. Nevím proč. Ten písek jí tam stejně nosí kočky a tlapky na prostěradle nejsou jen moje. Venku je přece zima a fouká vítr, tak musíme do tepla.

Na podzim, bohužel, vzrůstá i aktivita ježků. Každou chvíli nějakého z nich načapám, jak se mi usadil v misce a na mě ukazuje jen bodliny. Ještě ke všemu se tváří, jako bych já měl jednu jedinou misku v okolí a tudíž musí chodit zrovna sem.

I my se připravujeme na zimu. Baštíme jak nezavření, protože největší šanci na přežití má ten, kdo byl na podzim mírně obézní. Tuk je přece nejlepší tepelná izolace. Taky si pořizujeme zimní kožíšky. Nejhezčí ho má Sisinka - je lesklý a drsně hedvábný.

Na vytvoření takového zimního teplého kožichu spotřebujeme hodně energie a tak nám panička dává ke svačině jogurt. Páníčci si sice stěžují, jak je těžké takový jogurt sehnat (my jíme jenom ty obyčejné, takový nízkotučný jogurt se přece nedá jíst), ale stejně ho nakonec vždycky dostaneme.

Felix kvůli zajištění zdárného růstu tukové vrstvy skoro nechodí ven. Většinu dní a nocí prospí na křesle a ke spokojenosti mu chybí jen plná miska hned u čumáčku. Teď musí chodit až do koupelny. Já bych bez dostatku pohybu nevydržel, musím se prostě denně (nejlépe několikrát) proběhnout.

Hugo se se strýčkem docela skamarádil, ale hrát si s ním Felix nechce. Zato by Felix chtěl mé vedoucí místo ve smečce, jenže nemá šanci.

Podzim je fajn, ale těším se i na zimu. Hlavně na to, jak bude Hugo kulit oči na první sníh, opatrně ho zkoušet tlapkou a poté se otřásat, protože studí. Když nad tím tak přemýšlím, uvědomuji si, že žádná kočka ještě nezažila pořádnou zimu (ta minulá přece nestála za řeč).