Paní je Mexičanka a vaří tak výborně, že sednout si u nich ke stolu je na vlastní nebezpečí. Ta její skvělá jídla se doma ani nepokouším napodobit, nikdy to není ono a přestala jsem se namáhat. Když k nim jedeme, od poloviny cesty nám začne kručet v břiše, sbíhají se nám sliny a nemůžeme se dočkat. Vždycky se tam nadlábneme do zásoby.

Oba naši přátelé jsou milovníci zvířat a od začátku jejich manželství byl v domácnosti pes. Malou útulkovou pudlinku April jsem znala od štěněte, když jsme v té době byli v Německu sousedi. Potom se jejich syn rozvedl a oni se ujali i jeho většího černého Teddyho, také pudlík z útulku. Obě zvířata byla nadmíru milovaná.

Před čtyřmi roky ale pochovali patnáctiletou April a předloni i čtrnáctiletého dobráka Teddyho. Najednou bylo té bolesti na našeho přítele moc. Pochopitelně věděl, že se oba psi dožili dlouhého věku, přesto se hlavně se ztrátou April špatně vyrovnával. Také Teddy svoji psí kamarádku dlouho hledal, což našeho přítele ještě více rozesmutňovalo.

Nikomu z jeho rodiny ani přátelům se nedařilo ho z melancholie dostat a jeho žena si dělala starost. O velké oslavě jejich zlaté svatby, kterou synové plánovali, najednou nechtěl ani slyšet a nakonec se nechal přemluvit jen k malé sešlosti. Na ní jsme byli pozváni i my a měli jsme tak možnost vidět, že bývalá jiskra v oku našeho přítele vyhasla. Návrh na dalšího psa v domě samozřejmě padl hned ze začátku, ale byl také rázně zamítnut, že jich už pochoval dost a na dalšího psa je stejně moc starý.

Pak jsme někdy v lednu dostali od přítelkyně mail, že mají psa! Jmenuje se Charlie, ale víc že nám neřekne, ať se přijedeme sami podívat. Protože jsme začátkem února jeli do Atlanty někoho vyzvednout, slíbili jsme krátkou návštěvu. Sotva jsme u jejich domu zazvonili, ozval se štěkot, otevřely se dveře a pozdravit nás vyběhl knírač Charlie - plemeno, které tady zase tak moc vidět není, tedy alespoň pro mne byl první v Americe.

Po uvítání jsme se nemohli dočkat vyslechnout, jak že k němu přišli. A bylo to smutné povídání, jak už to u zvířat často bývá. Šlo o paní z Brazílie, kolegyni naší přítelkyně. Lékaři u ní objevili rakovinu, bohužel už v hodně pokročilém stádiu. Paní se tedy rozhodla vrátit do domoviny, kde jako poslední pokus chtěla vyzkoušet jakousi novou netradiční léčbu. A kdyby ta nezabrala, prostě chtěla zemřít doma. Svého devítiletého psa s sebou brát nechtěla a hledala mu nový domov.

Když naše přítelkyně přišla domů s návrhem, aby to byli právě oni, kdo si psa vezmou, nejprve narazila na odpor ze stejných důvodů, jako až dosud. Jenže když se její muž dozvěděl podrobnosti, nedokázal odmítnout. A jak nám sám řekl, stačil mu jediný den, aby se do Charlieho zamiloval. A sám Charlie se u nich musí cítit jako v ráji. Prý až dosud býval celý den zavřený v domě, protože jeho paní chodila do práce a nebyl nikdo jiný, kdo by se o něho staral.

Teď má kolem sebe pána i paničku od rána do večera, velký dům a kolem něj zalesněný pozemek. Jeho pán s ním chodí na procházky, které sice nejsou moc dlouhé (zdravotní stav to nedovoluje), ale Charliemu to stačí. Jinak když si zaštěká, páník ho pustí ven a Charlie vůbec nemá chuť utéci daleko i když pozemek není oplocený.

Proč by se o to také pokoušel, co kdyby se ztratil tyhle nádherné lidičky. A navíc je to pes také už trochu v letech, takže se se svým novým pánem krásně doplňují. Ku štěstí jim stačí spolu posedět v pohodlném křesle.

Přátelé nám psa vychvalovali, jaký je klidný, nenáročný, poslušný, nežebrá a cizích lidí se spíše straní, nevnucuje se. Jenže když jsme tam u nich seděli u stolu, jeho páníčci se nestačili divit. Charlie mi skoro celou dobu seděl přilepený u nohy a čumákem mi podrýval ruku, abych ho hladila. Když jsem ruku nadzvedla ke stolu, packami se mi stavěl na koleno.

Nejprve jsem dělala, že o ničem nevím, ale nakonec jsem neodolala a se souhlasem vzala psa na klín, kde se blaženě usadil. Jeho páníčci mi jen se smíchem připomněli, že přesně tohle dělávala jejich pudlinka April při každé naší návštěvě. No cítila jsem se coby cizí osoba, kterých prý se Charlie straní a nevnucuje, velice poctěna. Už se těším, že ho zase brzy uvidím.

A jeho nový pán? Ten měl zase svoji bývalou jiskru v oku k velké radosti jeho ženy, pro kterou je Charlie malý zázrak. Odjížděli jsme od nich nejen patřičně napucnutí, ale hlavně dojatí tím, co zase dokázal jeden malý pes.

Pomohl vyléčit bolavou lidskou duši a za odměnu mu tahle duše poskytla skvělý nový domov, mnohem lepší, než který až dosud znal.

Foto: April, Teddy, Charlie