První se u nás objevil Cid, kterého dostal na hlídání náš syn Láďa. Roční německý ovčák si nás brzy získal jak svým vzhledem a pružnou chůzí pardála Baghíry, tak svojí milou povahou. Strávil s námi v Dejvicích pár dní, poslouchal, chodil u nohy a když se Jirka při házení klacíčku sehnul a nenarovnal, trpělivě se coural u ohnutého páníčka a neustále kontroloval, jestli ho neztratil.

Cidova majitelka byla s hlídáním tak spokojená, že jsem ho za pár týdnů "směla" hlídat v našem domku u lesa, kam jsme tenkrát jezdili jen ve dnech volna, úplně sama. Zpočátku to sice vypadalo, že Cida hlídá Láďa a já jedu jen jako doprovod. Když ale synek viděl, že si se psem zase docela dobře rozumíme, začal rozpačitě zjišťovat, jestli bych to náhodou nezvládla sama. Zvládla jsem to bez problémů a tím jsem si začala, nevědouc o tom, budovat pověst ochotné psí hlídačky.

Další se u nás objevila Jessinka. Černá, chlupatá, středně velká, rasa - kříženec. Patřila slečně našeho staršího syna Standy a mladí chtěli jet na dovolenou. Vzali jsme si s Jirkou volno ve stejném termínu, abychom s pejskem mohli být na zahradě a zvykali si na dalšího chlupáče. Jessy už byla starší, klidná a rozvážná, ale od druhého dne, když si u nás zvykla, se už snažila hlídat. Jakmile připažila uši, zavrčela a trochu ukázala zuby, vypadala jako černý ďábel a sousedka v hrůze odskakovala od branky. Díky Jessince jsme zase objevili, jak je v lese krásně při východu slunce, když rosa ještě neoschla a ptáci se ozývají jen opatrně a po jednom, aby moc nerušili to ticho a klid.

Díky naším hlídacím úspěchům se zřejmě rozkřiklo, že nedaleko od Prahy je bezvadný psí útulek.

A tak jsme hlídali Láďovu kamarádovi Jerusalem (Džerunku), kříženku snad dalmatina s krávou, která naháněla hrůzu, ale byla dobrotisko a hrála si ochotně s našimi vnoučátky. Největší radost jim udělala, když se bez upozornění vrhla do lesa a Jirku, který byl na druhém konci vodítka, protože venčil psa i děti, protáhla velkou bahnitou louží. Teprve druhý den jsme se dozvěděli, že se při procházce má na Jerusalem klidným hlasem mluvit a sugestivně opakovat "…chůze, chůze…". Bylo nám s tím teletem ale docela dobře, i bez znalosti specifických povelů.

Dalšího psa jsme poznali, když se Láďa přiženil k briardovi Hepymu. S tímhle medvědem jsem měla poprvé vážnou psí známost, protože jsme ho vídali celkem pravidelně. Došli jsme spolu tak daleko, že jsem si od něj, jako od prvního psa, nechala žrát ruku a nebála jsem se, že o ni přijdu. Hrál si se mnou, ale dbal na to, abych věděla, kdo je v domě pánem. Když přiběhl udýchaný zvenku a já jsem na něj posměšně funěla, rozhodil mi ruce složené na prsou dvěma šťouchy čumákem a ducnul mě čelem do hrudi, až jsem poskočila. Pak si sedl přede mne a koukal, jestli toho nechám. Samozřejmě vyhrál, dýchala jsem jen zlehka, aby si nemyslel, že si z něj zase utahuju. Ale slíbila jsem si, že až budeme mít svého psa, měl by mít raději nižší váhovou kategorii než my.

Pak už jsme psy, procházející naším domem a volným časem, přestali počítat. Standova slečna Ela se stala jeho ženou, její černá Jessinka umřela a nahradila jí Bobina, vytažená z popelnice v Berouně a Ben, zachráněný na dálnici. Bobina, věčně v pohybu a věčně ňafající, dělá loužičky buď z radosti nebo ze stresu, a neustále se snaží projevit svým lidem lásku olíznutím obličeje a pohlazením drápky přední tlapky. Je ale nebezpečné dát jí najevo svou přízeň. To potom ze sebe, z čiré radosti, okamžitě vymáčkne alespoň pár kapek. Beník, asi se špatnými zkušenostmi s lidským plemenem, se zpočátku bál pohlazení. Teď úpěnlivě sleduje svého člověka a když mu zmizí za dveřmi, sedí, čeká a smutně kouká. Tedy pokud zrovna nemlátí předními tlapkami do vstupních dveří. Být vykázán od lidí až na zahradu, považuje on, panelákový pes, za velkou nemravnost.

Lassie - německá ovčanda kamarádky Standovy ženy, výborně běhala vedle kola. Nepletla se, předvídavě reagovala na křižovatkách lesních cest a srnky a zajíci, kteří nám zkřížili cestu, ji naštěstí naprosto nezajímali. Až jsme někdy pochybovali o tom, jestli má vůbec dobrý čich a zrak. K misce ale trefila perfektně a vetřelce vyštěkávala spolehlivě.

Když Láďa s rodinkou před pár lety opustil Prahu a odstěhoval se do sice romantické, leč dosti zanedbané chalupy na Vysočině, bylo jasné, že budou, kromě odvahy, fyzické kondice a řemeslného umu, potřebovat i pořádného psa. Vybrali si hovawarta, který se má podle psí encyklopedie věrně držet svého domu, od přírody chránit a hlídat a nemá sklon k toulání. Krom toho má dostatečný vzrůst na to, aby budil respekt u nevítaných návštěvníků. Tříměsíční hovawartí štěně Kašpar vypadalo, když jsme ho poprvé viděli, spíš jako krásný plyšák a já jsem se do něj upřímně zamilovala. I on u nás strávil mnoho dní, a když nepočítáme jednu rozžvýkanou koncovku zahradní hadice, nikdy nic nezničil, ani nevyhrabal.

Pokud zároveň s ním hlídáme i Bena s Bobinou, tak po prvotním šílenství, kdy honí každý každého, psi přeskakují a podlézají sebe i stoly, stoly se kymácejí a hrnečky s kávou padají, je z nich nakonec docela způsobná smečka. Náš hlídací rekord je zatím čtyři vnoučata a tři psi. Všechny najednou jsme se je sice neodvážili vypustit do volné přírody, ale na zahradě měli docela dobře rozdělené úlohy a Kašpar s Benem vzorně hlídali nejmenší vnučku, zatímco Bobina rozčileně pobíhala okolo a vyčmuchávala vetřelce.

Howavart Kašpárek byl první pes, kterého jsem viděla vyrůstat od štěněcího věku a dlouho to byl i můj pejsek nejmilejší. To ovšem platilo do té doby, než jsme si pořídili Ramzu, takže teď mám nejmilejší pejsky hned dva. Ale to už je jiné povídání.

Fotky: Briard Hepy, Jessie, Jeruzalem, kašpar a Ben hlídají Milenku