Jestli mi dovolíte, něco málo bych si štěkla na téma Psí láska. a oddanost. Za jedenáct let svého života jsem totiž zjistila, že lidé dokáží oddaně milovat a jsou si věrní, ale že na zvířata v tomto ohledu nemají. Ani vlk ani pes ani labuťák ani čáp totiž neopustí svou starou nebo nemocnou družku, zvířecí matka neopustí své mládě, toho je schopen pouze člověk.

Když jsem přišla do Sehnerovic smečky, drápencem na čenichu mě uvítal tříměsíční kocourek Váňa, kterého zvedla Sehnerová z kyjevského chodníku a přivezla si ho do Prahy, a s bázní roční kocour Dandy, modrý briťáček. Oba kocouři pocházeli z bídných poměrů, ale zatímco Váňa byl veselý, statečný a podnikavý, pravý kozáček, Dandýsek byl plachý a melancholik.

Váňa ho záhy všemu naučil: pořádně se nadlábnout, mazlit se, hrát si, co udělal malý zrzek, hned udělal i modrý plašmuška... Dandy byl na Váňu tak fixovaný, že když dvouletý Váňuška vyběhl z domu a přejelo ho auto, tříletý Dandy přestal jíst, komunikovat s páníčky, během tří neděl zešedivěl. Marně ho Sehnerová krmila injekční stříkačkou a domlouvala mu a pořídila mu nové koťátko, Dandýsek umřel. Umřel steskem po malém tlustém, věčne rozchechtaném kamarádovi, který ho provázel životem stejně bezpečně, jako vodicí pes slepého pána. Dlouho jsem na své kocouří brachy vzpomínala a hledala je a čekala na ně...

Stejné to bylo se mnou a s Monem. Mně byl necelý rok a Monovi zhruba tři, když ho paní přivedla na tenkém provázku z krabice od bot. Nechápala jsem, k čemu nám ta blechatá páchnoucí zmordovaná vyzáblina bude, když bídný majetek svých pánů hravě ostrážím já, Aura. Byla jsem zpanikařená, byla jsem uražená, byla jsem ostražitá, protože jsem stále hlídala kocourky a své lidi a svou misku, ale rychle mi došlo, že když tu psí trosku nepřijmu, bídně zahyne.

A tak jsem mu nejdříve vysvětlila, že vůdcem smečky jsem a navždy budu já, a středoasijec vysvětlí našinci vše potřebné i bez kousnutí!, a pak jsem Monovi pomohla tak, jak Váňuška Dandymu - vrátila jsem ho do života. Panička Mona vyléčila a vykrmila a já z něho vychovala slušného poslušného psa.

Už ve své první knížce o středoasijcích nazvané Asijští démoni (z roku 1995!) panička pod naše foto napsala: "Aura a Mon, přátelé nejvěrnější. Až jeden odejde strážit nebeské pastviny jako první, pro druhého slunce navždy pohasne!" V knize O převtělování lidí i zvířat z téhož roku již pes Mon v povídce Pes Mon naznačuje, na co jednou umře, že umře na lásku ke mně.

Mon

Ani ve snu by mne nenapadlo přivlastňovat si Auřiny zásluhy a nechat za sebe promlouvat pýchu, neboť kdo se povyšuje, bude ponížen. Ono ve snu říkám záměrně, protože ve snu se vám neukáže nic jiného, než myšlenky vašeho srdce. A mé srdce hoří upřímnou láskou a obdivem k překrásné a moudré psí slečně ve sněhobílém kožichu.

Aura se hned po paní stala mou největší životní oporou, jistotou všech jistot. Dokud jsem měl méně síly než pisklavý komár, byla to ona, kdo mne při zdravotních procházkách na každém kroku ochraňoval, vlastním tělem zaštiťoval, zuřivě štěkal, aby případné útočníky zastrašil, ba dokonce několik opovážlivců příkladně ztrestal. Neb vycítili cizí psi, že smrt mi jde po stopě jak vlčice hladová, a dle neúprosných zákonů smečky mne chtěli sami zahubit.

Pomalu jsme procházeli Auřinými chodníčky a stezkami a ona mě na hrozící nebezpečí i na krásy přírody upozorňovala, svým bokem můj bok neúnavně podpírala, a když jsem si znaven k odpočinku lehl, na stráži u mne seděla, bedlivým zrakem okolí obhlížela a citlivým čichem změny v jeho atmosféře větřila.

Ach Auro, dále již jít nedokáži, nohy se mi podlamují, slabostí mě závrať jímá, černá kola se mi před očima míhají! Nech mne v měkké, měkounké závěji sněhu na věky spočinout, na pravý bok si lehnout, na pravou tlapu hlavu položit a do bílého spánku se sladce propadnout! Smrt mne jak Buddhu v poloze ležícího lva nalezne a úctu mi vzdá.

Se zlou jsem se však u Aury potázal! Zuby vycenila, ve svatém hněvu, jakého jsou schopny jen milující matky, sestry nebo přítelkyně, se na mne vrhla, vstát mne přinutila a naši cestu šťastným návratem domů zakončit.

Několik měsíců o mne Aura jak milosrdná sestra pečovala. O vše se se mnou královským dělením dělila - o potravu, o vodu, o lásku paní, ba dokonce svůj díl mi zhusta přenechala a, nastojte, vážení, i svou oblíbenou pochoutku - sušené dršťky - ze svých tajných zásob nabídla!

Když jsem ze zlého snu strachy kňučel a packami škubal, jak jsem svým krvelačným pronásledovatelům noc co noc jen o vlásek unikal, jemně mě budila a na srdce mi kladla: Neprchej černým lesem, nekličkuj vysokým obilím, nebroď se zrádnými močály a nebluď podzemními jeskyněmi! Běž se svými trýzniteli v zádech přímo ke mně, cestou rovnou a milníky vzpomínek na mne vyznačenou! Budeme na tvé katany dva, spolu je zdoláme a z tvých snů navždy vypudíme! Dnes mohu radostně zvolat: "Stalo se!"

Ach Auro, Auro, kéž svíce našich životů v týž okamžik dohoří, abychom k Nezměrnému světlu kráčeli spolu a já mohl tvůj chvějící se bok svým bokem podpírat, odvahu ti cestou dodávat a poté štěstí z přítomnosti Pána s tebou, má duše milovaná, sdílet!

Ach paní, paní, hladověl jsem a s láskou jsi mne nakrmila, žíznil jsem a s láskou jsi mne napojila, byl jsem na cestách a s láskou ses mne ujala, byl jsem nahý a do lásky jsi mne jak do pláště zahalila...

Kdo ke svému srdci přichýlí hladového, žíznivého, utištěného, štvaného a ztrápeného, vzejde mu v temnotě světlo a jeho soumrak bude jak poledne. Tak kázal On a já spolu s Ním volám: "Staniž se!"

Aura

Kdyby zemřel dříve Mon, než já, řekla bych paničce: "Promiň, musím za ním, co si tam ten trubka beze mne počne?" a ona by řekla: "Děvenko moje, jdi, a hezky tam na mě spolu počkejte!"

Proč by mé rozhodnutí schválila? Protože nás oba strašlivě milovala a skutečná láska není sobecká.

Vaše fenka Aura