Sedím ve svém zděděném ušáku a pokouším se číst. Nějak se na tu knihu nemohu soustředit. V tom mi u nohou něco pánovitě zamručí. Shelminka! Když si myslí, že ji zanedbávám už víc, než je jí milé, umí se pořádně ozvat.
 "Tak co chceš, moje holčičko?"
 "Ty, paničko, nemyslíš, že už je načase, aby někdo konečně napsal a vysvětlil Zvířetníkům, jak jsme my kníráčkové naprosto úžasní pejskové? My jsme prostě nejkrásnější a nejchytřejší a nej..."
 "Já vím a nejdomýšlivější a nejukecánkovanější a vůbec. No jo, to všechno také jste. Já bych docela ráda o vás napsala, ale ono to není tak jednoduché. Vždyť se podívej kolik vás jenom je! Malí pižvíci jako jsi ty a tvoje tetičky, ale také pořádní halamové, kteří se na většinu psů dívají spatra. A kolik barev a tak. Tak se na mě tak vyčítavě nedívej. Když mě, moje holky pomůžete, tak to, snad, dáme nějak dohromady."
Když slyšely Gara s Týnou, co se chystá, přišly také a všechny tři se mi naskládaly na klín. Bylo nám, v tom křesle, tak těsno, že jsem se ani pro šálek s kávičkou nemohla natáhnout.
 "Tak poslouchejte. Bylo to v dávných dobách, kdy po celé Evropě vládli králové, a krásné princezny se vozily v kočárech. A lidé si mysleli, že Země je placatá. A všude se lidem motali kolem nohou pejsci. Nikdo se o ně nijak nestaral. Pobíhali si volně a živili se všelijak.
Časem si lidé všimli, že někteří pesani jsou nějak moc chytří. Nečekali, až jim někdo hodí kost k snědku, ale mazaně se vloudili do dvorů. Pořád si jich nikdo nevšímal a oni měli veliký hlad. A tak začali lovit. Ti menší myši a ti větší si troufli na krysy. A protože ve stájích bylo na slámě krásně teplo, skamarádili se také s koňmi.
To víte, koně jsou to jsou také chytří tvorové, ale velice citliví, a když jim ve žlabu a pod nohami běhali hlodavci, plašili se. Místo, aby si přes noc odpočinuli, byli ráno celí schvácení. A nebo myšiska rozhryzala postroje a sedla, nebo vykousala díry do pytlů se zrním a byla moc velká a drahá škoda. To se lidem nelíbilo.
A tak někteří pejskové zůstávali doma a hlídali a jiní zase doprovázeli na formanských vozech ty koňské kamarády. Vzpomínáte na Psí pohádku? Od pana spisovatele co měl rád pejsky a kočičky a pěstoval kytky? Jak dědeček mlynář našel štěňátko a to vychovali koně Žanda a Ferda. A potom ten psíček, co se jmenoval Oříšek, jezdil s panem Šulitkou a běhal koňům po hřbetě, a štěkal, až se to za hory rozléhalo?
To víte, že formani měli z podobných společníků radost. Pejsci to byli veselí, uměli všelijaké kousky pro pobavení. Ale hlavně od koní a od vozu se ani nehnuli. A když se přiblížil nějaký lapka a zloděj, hned spustili veliký křik. POZOORRR!!! Je tu šupáááák. Berrrrrte hooo, chyťte hooo!!! Haf, haf!! Jedeš prrrrrýč!! Nebo rrrrrafnuuu! No, to víte, to teprve byli lidi rádi, jak mají chytré psy. A tak si začali všímat, která psí mamka bude mít štěňata s kterým psím taťkou, a od těch chytrých si štěňátka nechávali. A tomu se říká chov.
Ale, to je jiný chov, než když mi vylezete na klín a chcete se chovat a mazlit. K takovému chovu bylo ještě moc daleko. A protože, jak jsme si řekly, žili ti psíci ve stájích a lovili myši, tak se jim začalo říkat tu stájový pinč a jinde stájový krysař. Ale pořád to byl obyčejný venkovský pes.
Už z toho je jasné, že se žádným lvem salonů nestal. Lidé, kteří je chovali, nevedli o chovu žádné záznamy. Buď, že neměli čas nebo, že snad ani psát neuměli. A protože to nebyl cílevědomý chov, proto byli psíci každý jiný. Dlouhosrstí i rozcuchaní, ucho sem, ucho tam. Barvy kožíšků všelijaké.
 "A paničko, to proto se říká, každý pes jiná ves?"
 "Jo, jo, tak nějak to rčení vzniklo."
 "A já jsem slyšela, jak si Eimi s Grenzou poštěkávaly, že psa, co by mohl být náš praprapraděda, namaloval , na nějaký vzácný obraz, malíř Lukas Granach. Ale ten chodil po světě už před mnoha lety (1472-1553)."
 "To je dobře, že se kamarádíte s tak chytrými fenkami. No jo, ony to mají od koho pochytit, když jejich velitelka je pečená vařená v knihovně."
Shelmince stále nejde schovat ocásek v křesle. Naklání hlavičku a zajímá ji, proč se kdysi kníračům ocásky a slechy kupírovaly.
 "Jejda, Shelmi, takovou jednoduchou věc nevíš? Snad si nemyslíš, že ty myši, krysy a potkani se nechali jen tak ulovit? To jsou zvířata statečná a zarputilá. Ta se nějak bránila. Psi pak měli boltce celé rozdrásané a nemocné. Tak jim je lidi ušmikli a basta. To víte, že to moc bolelo. Ale zato jen jednou. A ocásky? To se zase koníci mstili za to věčné poštěkávání a občas ocásky ve slámě přišlápli. Nebo, že by se plašili, když si vrtící ocásek spletli s hadem? A tak knírači přišli také o ocásky.
Čas letěl a už byl pomalu konec 19. století a chovatelé v Německu si založili klub, že udělají z těch všelijakých, ale chytrých psů, pořádné a slušné psí plemeno se vším, co k tomu patří. Sice se nějakou dobu hádali, jako vždy, když jde o důležitou věc. Nemohli se dohodnout, jak vlastně ten pes má vypadat. Nakonec, asi ti, co je bylo nejvíc slyšet, prosadili, že to bude pes v těle jako čtverec, bude mít pevnou svalnatou postavu, aby si na práci stačil.
Bude mít fousatou mordu a přes oči huňaté obočí, aby budil respekt a zloději utíkali, sotva ho uvidí. A také kožich, že musí být hustý a drsný jako počasí, do kterého normálního psa nevyženeš. Jen takoví pracanti, ti musí. A tak vznikl knírač.
Další pan spisovatel o něm ve své slavné knížce napsal, že je tak ošklivý, až je krásný. A když bylo to plemeno, jak se říká, prošlechtěné, tak to chovatelé hodili na papír a nechali projednat a schválit u velkého shromáždění, co se jmenuje FCI. Tam na to dali razítko a podpisy a knírač se octnul na světě.
Jedna věc je ale zvláštní. Knírač je jedno plemeno, ale má tři velikosti. No ano, i jezevčíci a pudlové mají víc velikostí. Ale knírači mají přece jednu odlišnost. Zatím co prckové a ti střední vznikli ze psů, co lovili, ti velcí zase měli v popisu práci s dobytkem. Pomáhali ho hnát a hlídali u stáda. Takže by vlastně měli patřit do dvou různých skupin (vždyť byli také vyšlechtěni z různých plemen psů).
Ale, protože by v tom byl ještě větší zmatek, tak je nakonec nechali pohromadě. A roky ubíhaly, najednou bylo všechno jinak. Používala se auta místo vozů, koníků ubylo a dobytek hlídaly elektrické ohradníky. Co teď s takovým chytrým psem? Jenže to už knírač padl lidem do srdce a ti ho přijali jako kamaráda.
Sice ještě hodně těch velkých pracovalo u vojska a u policie. Snadno se učili a byli ve výkonu spolehliví. Jenže měli pár jinakostí, které práci s nimi ztěžovaly. Na rozdíl třeba od německých ovčáků jen velmi těžce snášeli, když jim odešel kamarád a oni si museli zvykat na nového psovoda. A to se musí na vojně dost často. A za druhé. Kožichy kníračů se upravují trimováním.
 "Jé, paničko, to my známe, to nám vytahuješ tím zubatým nožíkem chlupy z kožichu. To nic není, to my si u toho i schrupnem, když si vybereš správný čas a chlupy jsou zralé! Jenže potom jsme jako nahaté a v zimě je nám zima, teda venku."
 "Neskač mi do řeči, Týnečko. No a to byl právě ten velký problém, když měl být velký knírač nahatý ve službě, tak to nešlo. To by se nachladil a umřel. A také, žádnému psovodovi se do trimování moc nechtělo. A tak ve službě zůstala jen taková neupravovací, maximálně česací plemena. Jenže. Co teď?
Plemeno je to krásné a pracovité, když se nudí, zlobí a taky je smutné. A tak lidé, co měli knírače, začali s nimi chodit na cvičák. Tam knírači o stošest stopovali, učili se rozumět pánovi na jednotlivé povely a taky obranu. Teda psi, to byla sranda! Jak ten divný chlap utíkal, ale proti čtyřem psím nohám neměl šanci. Taky se knírači naučili svým velice jemným čichem rozlišovat takové špatnosti jako například ukryté drogy, zbraně a tak dostali práci u policie.
Jak vznikaly různé psí sporty, tak se ukázalo, že na všechny mají knírači talent. On je vlastně knírač takový psí Šeberle. Takový psí desetibojař. A tak kromě sportovní kynologie, běhají knírači agility a tančí s paničkou. Jiní dělají dogfrisbee a běhají coursing a flyball a dogtrekking a cvičí obedience a záchranaří! To zachraňují lidi, které zavalily sutiny, nebo někam spadli. Také v zimě prohledávají laviny. Ale tam jim trochu překážejí chlupaté nohy.
Nene Garunko, oni si je, jako metrosexuálové, neholí, ale naopak se těmi chlupy pyšní. A ve všech těch psích disciplínách dokazují, že jsou nesmírně chytří a spolehliví. A radují se, že z nich mají jejich lidi radost. Protože největším štěstím každého správného knírače je, stát vedle svého člověka v dobrém i zlém. Jít tam, kam jde on. A také... Garo? Týno? Shelmi?"
"No jo, to jsou moje spolehlivé pomocnice! Usnuly. Tak, tím pádem se nedá nic dělat. A to jsme se ještě nedostaly k dalším důležitým věcem, jako je třeba novelizace standardu, chov štěňátek a další, děsně důležité věci. Ale lidi, řeknu vám, knírač, to je pes. Pan pes! Tak dobrou...

Zapsáno hluboko v noci z neděle na pondělí.

Shromážděné fotky kníračů si můžete prohlédnout zde...
http://pitrysek13.rajce.idnes.cz/Knirac_velky 
http://pitrysek13.rajce.idnes.cz/Stredni_knirac  
http://pitrysek13.rajce.idnes.cz/Maly-knirac