Ti, kteří už někdy ztratili psího kamaráda, si to jistě dovedou představit. Z každého koutu, ze spousty šuplíků nečekaně vykoukne něco, co bývalo jeho, a vám se znovu sevře srdce. Ráno a večer jste naprogramovaní, že musíte naplnit misku a jít na procházku, najednou místo toho jen tak bezcílně těkáte bytem. Každá zmínka o psech vám vhání slzy do očí. Já jsem obrečela i vyhození starého pelechu.

Nebyla jsem si vůbec jistá, zda jet na zvířetnický sraz je ten nejlepší nápad. Ale jeli jsme a užili jsme si společnosti báječných lidí a skvělých pejsků, vnímali jsme souhru mezi nimi, bavili jsme se tím, co jsou pejsci schopni a ochotni udělat pro radost svých páníků a naopak páníčci pro ně. A já jsem se utvrdila v tom, že tohle chci taky ještě zažít.

Pracovně náročný červen utekl, ani nevím, jak, a na začátku července vyrazil můj muž do Norska chytat ryby. Na dobu jeho nepřítomnosti jsem si naplánovala různé činnosti, které se dělají lépe a radostněji, když pán domu není doma. Pro poťouchlíky upřesňuji, že těmito činnostmi myslím výhradně domácí práce. Ale snad že jsem i tak měla víc volného času, snad že jsem byla sama, začala jsem čím dál intenzivněji přemýšlet nad novým pejskem.

Jaký by měl být? Těch požadavků zase nebylo tolik - ne moc velký, ne moc silný, maximálně střední velikosti, mírné nekomplikované povahy, společenský a vhodný k dětem. I usedla jsem k internetu, četla články, dělala si poznámky, vybírala kandidáty, dopisovala si se známými i neznámými pejskaři. Až mi nakonec v síti zůstal favorit.

Někdy v půlce pobytu se ozval z Norska muž, aby podal průběžnou zprávu o úspěchu výpravy, a ke konci telefonátu se zeptal, co je doma nového. "Máme zamluvené štěně", oznámila jsem radostně a snažila jsem se tu radost telepaticky protlačit až do Norska. Prosím, řekni, že je to skvělý. "To je skvělý," ozvalo se z reproduktoru, "a jaké štěně?" "Českého strakatého psa." Tak a bylo to venku.

Můj muž se ovšem v psích plemenech neorientuje tolik, aby si strakáče hned dokázal vybavit. To byla příležitost pro mě - připomenout mu, že se na zvířetnickém srazu se strakáčem setkal, dokonce nejen s jedním, a následně ho zahrnout spoustou informací o této rase. Že u jejího vzniku byli pejskové používaní k výzkumům, což už je naštěstí historie. Že strakáčků je zatím málo a nejsou uznaní FCI.

Že v poslední době jejich popularita roste, protože mají nekomplikovanou a přátelskou povahu, snadno se podřizují, jsou povahově tvární a vůbec jsou to vynikající společenští psi. Budoucí páníček poslouchal, sem tam položil doplňující otázku, a hlavně - neprotestoval. Tak to bychom měli.

Když jsme byli doma zase kompletní, dali jsme se do příprav. Vypucovali jsme koberce, vyprášili psí válendu, vyprali psí deky, pořídili nový pelíšek, vytřídili hračky. Vymalovat už páníček odmítl. Od paní chovatelky jsme dostali úkol vymyslet pro štěňátko jméno, a to co nejdřív, aby si na ně mohlo zvykat.

Zdánlivě jednoduchý úkol, na jehož splnění u nás padlo celé jedno odpoledne. Zapojili se i oba synové a snacha, což by od nich sice bylo chvályhodné, kdyby ovšem místy z tak závažné záležitosti nedělali estrádu. Základní podmínkou pro výběr jména štěněte z vrhu D bylo, že musí začínat na D. Hned na počátku jsem vyloučila jména temná a dravá, jako Démon, Drak, Dracula a Drant, poněvadž by se k našemu něžnému štěňátku jistě nehodila.

Starší syn tvrdošíjně prosazoval Dana, který neprošel proto, že už přece na Zvířetníku je, a ne jeden.

Pro českého strakatého se nám zdála nevhodná i cizokrajně znějící jména, takže jsme škrtli Donalda, Dylana, Douglase, Daryla i Diega. Tak tedy existuje české mužské jméno, které by se hodilo i pro psa? Někdo řekl Dušan a všichni se tomu začali srdečně smát. Co třeba Dukát nebo Dolar? - Hm, žádné nadšení. Don, Dax, Dick, Dar, pořád to jaksi nebylo to pravé.

Tak jinak, zkusme si probrat slavné psy. Vzpomněli jsme na Lassii, Rintintina, Rexe, Trampa, přihodili jsme i vlka Akélu, ale žádného zástupce na D jsme z paměti nevydolovali. Když padl do pléna Beethoven, kontroval někdo Dvořákem a prý mazlivě bychom na něj mohli volat Dvořko! To už vypadalo, že náš mozkový trust je v koncích, tak jsem vynesla trumf v podobě Danta.

Sklidila jsem útrpné úsměvy a poučení, že je to jméno vhodné pro psa ozdobně spočívajícího na vyšívaném polštáři. Vypadalo to beznadějně. Pak někdo řekl Denis. Hmmmm, Denis, Denýsek, Denda, Deny, Denoušek... no to by šlo!! To zní výborně!! Tak jsme si odhlasovali Denise.

Za několik dní jsme se pak na Denise jeli podívat a já jsem si poprvé pochovala teplou chlupatou kuličku, která mi slabounce kníkala v náruči. Šeptala jsem mu, že nemá proč se bát a jasně že zůstane u maminky, protože je ještě malinký, a on přestal kníkat, jen se vrtěl a očmuchával si mě, až nakonec usnul. Paní chovatelka nás vzala na zahradu, aby nám předvedla zbytek smečky - strakatou maminu a jejích dalších sedm potomků, a taky naháče a vlkodava.

Na zahradě krom zbytku rodiny pobíhala spousta dětí, které muchlaly štěňátka, a já jsem spokojeně přikyvovala tomu, že tak to má být, že štěníci budou zvyklí na lidi, na děti i na jiné psy. Bylo dojemné pozorovat vlkodava, obrovitého psa, jak úzkostlivě se vyhýbá štěňatům, která se kolem něj batolí, jak zvedá nohy do výšky, aby o nějaké nezavadil, jak raději odbíhá stranou, když je najednou štěňat kolem něj moc.

Seděli jsme a povídali, psíci kolem nás pobíhali, nechali se hladit a zase odbíhali ke zkoumání okolí a k sourozeneckým šarvátkám. Občas si některý z nich vzpomněl, že má hrozitánský hlad a doběhl se posilnit k mamině, vzápětí ho následovala celá strakatá banda, aby náhodou ani jeden z nich nepřišel zkrátka.

Bylo to moc příjemné odpoledne. Štěňátka se postupně utahala a jedno po druhém usínalo. Jeden štěník si zalezl do stínu k mé noze a přitiskl se mi k botě. Opatrně jsem ho pohladila - byl to ten s puntíkatým nosíkem, Denis. Můžete si myslet, že to byla náhoda. Stejně budu přesvědčená, že on už věděl, že je náš.