Chytil ji za srdce, protože má doma úplně stejného a že prý celý svět musí vědět, jaký krásný pes čeká v útulku. Jenže než to stačila roztroubit, milý labrouš šupajdil zpátky domů za svým původním páníčkem. A tak ta člověčice, když už k nám do chebského útulku nakoukla, jela myší dolů po našich fotkách a až úplně vespod jsem byla já. Už málem zas jela zpátky nahoru, když ji něco trklo. Něco, co už někdy někde viděla... Ty oči... Takhle přece žalovala pohledem tenkrát Ťapka, kterou si přivezli také z nějakého útulku... Co se ti stalo, malá?

Dorinka

To bylo tak. Letos zjara odešel náš páníček, jak my psi říkáme, za duhový most. Po pravdě řečeno, žádný med jsme s ním já ani moje sestřička zrovna neměly, čekat se od něho dalo leccos. Proto mi také moje sestřička říkávala: "Dorka, nikdy lidem nevěř...". Ale měly jsme alespoň střechu nad hlavou a něco do misky a to jsme s jeho odchodem ztratily. Nedalo se nic dělat, musely jsme se začít starat samy o sebe. Ale brzy nás sebrali nějací pánové v uniformách. Prý městská policie. Odvezli nás sem do útulku.

Tiskly jsme se v kotci se ségrou k sobě, ve dvou se to lépe táhne, to je věc známá a my dvě už vydržely ledacos. Jenže moje sestřička bojovnice se rozhodla, že to takhle nenechá. "Pojď, Dorka, tady nebudeme, nevěř lidem..." Přešplhala plot a byla na svobodě. Ach jo, jak já byla nešťastná, ale na takovéhle odvážné kousky já vážně nikdy nebyla... Ne, neopustila mě moje sestřička!

Objevovala se blízko plotu, dokonce tam spávala. Dávali jí tam i jídlo, ale chytit se nikdy nenechala. Takový byla kabrňák! A tak jsme měly pořád ještě jedna druhou alespoň přes plot a žily tak asi dva měsíce. Až jednou nepřišla. Určitě se jí přihodilo něco zlého, šuškalo se, že ji možná myslivci zastřelili, ale kdo ví... Jedno vím jistě, ona by dobrovolně s nikým neodešla, přece by mě tu nenechala... Tak jsem už doopravdy zůstala jak ten kůl v plotě.

Jsou mi teprve 3 roky, ale řeknu vám, že trápení mám v sobě schováno tolik, jako starý pes. Prý moje oči to prozrazují... Ta člověčice si to v nich všechno přečetla a vlastně proto si to teď můžete přečíst i vy... Rozeslala inzeráty s mojí fotkou, kam se dalo. Ale zatím mě nikdo nechce. Bydlím se třemi jinými holkami a rozumíme si. Máme boudičku, holky si do ní zalezou, ale já nejradši spím nahoře na boudě. Pečlivě se tady o nás stará jedna teta a rozumí nám psům. Mám ji ráda. Říká o mně, že jsem chytrá holka. Ne, nezapomněla jsem na to, co mi sestřička vštěpovala...

Ale tady jsem poznala, že jsou i lidé, kteří to se mnou myslí dobře. Někdy k nám přijede návštěva, to je sláva, většinou nám psům něco přivezou, ale hlavně, hlavně už hezkých pár mých známých s někým takovým odjelo do nového "doma"... Někdy něco přinese i pošťák. Považte, nedávno i pro mě! Ne, dopis mi nikdo neposlal, ale svetřík jsem dostala! Takový do růžova, holčičí.

Prý mi moc sluší. Jakýsi šikovný človíček si dal práci, aby nám pejskům teď v tomhle psím počasí nebyla zima. Někdy mají lidi docela dobré nápady - kdyby se chtěl někdo přidat, tak má tady návod na upletení psího svetýrku - nebo rovnou tady - prý i Zvířetníci jsou moc šikovní ...

Tím končím svůj štěk o tom, že život je pes. Od jara uplynula dlouhá doba. Budou vánoce, o vánocích se v lidských domovech rozzáří stromečky a prý domácím pejskům pod ně Ježíšek naděluje dárky stejně jako lidem. Taky jsem byla celý rok hodná... Já vím, že jsou hezčí pejskové, někteří se tu ani neohřejí a už pro ně někdo frčí, jako třeba ten zlaťáček, nebo bíglík, nebo skoročivavka Meggie...

Já vím, že nejsem žádné plemeno, jsem prostě taková obyčejná. Kdybyste věděli o někom, komu by se vešla do života hodná, nenáročná psí holka ve strakatém kožíšku, prosím, povězte mu o mně... Řekněte mu, že bychom mohli spolu prožít ještě hezkých pár let poklidného spokojeného života. Vždyť mám život před sebou a zároveň už jsem dávno vyrostla ze štěněcích lumpárniček.

Nezaberu moc místa, nejsem sice přímo kapesní, ale mých 10 kg je tak akorát. Ale hlavně bych byla věrným společníkem. Hezké vánoce.

Vaše Dory

Psí útulek Cheb

Milí Zvířetníci, odpusťte mi, že jsem sepsala trošku smutněji laděné povídání - ne nevymyslela jsem si to. Je to takový můj malinký dáreček pro Dory, světýlko naděje, když už nemůžu pro ni udělat to, co by nejvíc potřebovala... Ještě možná se už plete svetýrek, ať už pro Dory nebo pro jiného, kdo to bude potřebovat (naše babička je na rozdíl ode mne náruživá pletařka).