Když jsme ji dovezli domů, sedla si na prostředek největšího prostoru v bytě a sehrála etudu: "Já ubohý malý pejsek, ztracený v tom velkém světě, co se mnou bude?" Nepila, moc nežrala, ale o to víc řádila.

Po třech týdnech můžu říct: Žere, pije, a to i z těch misek, které při příchodu považovala za životu nebezpečný bazén. Moje představa o štěňátku, které se radostně vrhá na misku granulí, vzala poměrně rychle za své.

Člověk jí cpe kvalitní granule, ale slečna se stejně tváří, že jí usilujeme o život. Daleko lépe poživatelný je: eidam, maso s těstovinami, syrová mrkev, jablka, dokonce i suchý chleba. Podle veterinářky však její život není ohrožen, protože přibírá skoro 1/4 kg za týden a to není zrovna málo.

Po třech týdnech se trošku zklidnila a řádí jen tehdy, když se jí někdo věnuje. Nebo že by příčinou byly odpolední procházky v mrazu?

Borůvka je kavalírka tělem i duší - v případě, že je přítomno obecenstvo, hraje roztomilé štěňátko (což jí při její vizáži jde moc dobře), v dopravních prostředcích mi sedí na klíně a vlídně pohlíží na okolní davy.

Pokud je seřvána, třeba za bobek na parketách v obýváku (ale jinde v bytě je neudělá), zatváří se jako Její uražená excelence a odkráčí na pelech, nebo pokud je v koupelně hromada prádla, do koupelny. Tam se uloží na vršek hromady a zamyšleně přežvykuje spodní prádlo někoho z nás.

Mezi oblíbené hračky patří ovečka pan Willy Vlnka od Vave, sob od Ježíška (už mu chybí bambule na čepici), provazový uzlík, rolička od toaletního papíru a půllitrová PETka.

Pelechů má několik a průběžně se na ně přemisťuje podle toho, jak moc chce být obtěžována okolními davy. Ale nejlépe je jí na pohovce na psí dece. A to si páník myslel, že na repliky historického nábytku pes nepoleze; jenže Borůvka je tak roztomilá, že ukecala i páníka.

Slečna neštěká. Pouze výjimečně při hře, když je potřeba vyjádřit, že by si Kaččiny kozačky mohly hrát s ní, nebo taky vrčí jako velký pes. Navíc taky kňourá, mňouká, úpí, kňučí, kvílí, ječí a to podle potřeby. Jestli jde o mňoukání při vysvětlování panu Willy Vlnkovi, že svět není spravedlivý, nebo o kvílení v noci na celé náměstí, že chce fakt čůrat, ale tady na veřejnosti si radši zauzluje nohy.

Je nemnoho věcí, které mě dokážou v noci dostat z postele, ale zatřepání uší a zaškrabání tlapkou o postel mezi ně už patří. Dřív to byl jen dupot dětských nožiček...

Vánoční stromeček přijala s nadšením, zúčastnila se zdobení. Zatímco my jsme věšeli ozdoby, Borůvka zespodu okusovala jehličí. Zřejmě z nedostatku nějakých výživných látek, takže výrobci superprémiových granulí by se měli zamyslet nad složením svých výrobků. Rozdávání dárků prospala. Musela se celý den účastnit obalování a smažení dvou kaprů, což ji natolik zmohlo, že prošvihla i tu nejslavnostnější chvíli.

Stal se z ní kuchyňský pes - klepnutí kastrolem ji dokáže probrat i z bezvědomí. Díky tomu nijak nesmutnila na 2. svátek vánoční, kdy byla sama na návštěvě u mých rodičů - den předtím jsme u nich byli na obědě a Borůvka chodila kontrolovat, jestli tu husu pečeme správně.

Takže když jsem ji na Štěpána ráno přivezla, vrtěla půlkou psa při vítání s mými rodiči, a pak odešla do kuchyně zkontrolovat, kam jsme zašantročili tu husu od včerejška. Večer, když jsme ji vyzvedávali, nás sice vítala, ale od babičky odcházela nerada - mí rodiče jí na rozdíl ode mne nenutili granule, ale krmili poctivě masíčkem s těstovinami.

Šťastná to psina...