Mám nervy... Za chvíli přijdou! Už jsem vše připravila, abych se zalíbila. Něco dobrého na zub, neb jak známo, láska prochází žaludkem. U mužských. Zvláštní, cítím se, jako před mnoha lety, když jsem šla na rande. Známe se, ale nikdy se mnou nestrávili delší čas, jen procházka, popovídání, pokukování a nesměle doteky. To napětí, bude se jim tu líbit, nebudou se nudit? A hlavně, nebudou tesknit po té své paničce?

A jsou tady! Dva krasavci! Vtrhli do bytu a hned stolují. Tedy Nazgúlové. Pak si prohlídnou byt, panička jim vysvětlí, že odjíždí na týden do Prahy a ještě připomene, aby se slušně chovali. No, a jsme sami. Kupodivu jsou klidní, pochopili. Jsou na dovolené.

Jdeme ven, seznámit se s okolím. Běží krásně přede mnou jako spřežení a já si hrdě vyšlapuji. Doma dám každému buvolí kostičku, kterou na konci namažu paštikou, aby se jim lépe začínalo. Spokojeně ležím na pohovce a střídavě se dívám na televizi a na ně. Obojí je zábavné. V ložnici si lehnou vedle postele, každý z jiné strany a spíme klidně až do devíti. Radostně vítání: "dobré ráno, hezky jsi se vyspala, a jaké jsou plány na dnešek?"

Tak nejdříve si vysvětlíme, jak se k sobě budeme chovat, co si přeju já a co vyhovuje vám. Chápu sice, že jste psi hlídací, ale štěkat mi v bytě nebo na balkóně nemůžete, nejsme v domě sami. Hlídám psy často, od té doby, co mi můj drahý labrador Asterix před čtyřmi lety odešel do věcných lovišť, mám tu často psy svých přátel a známých. A zatím se tu všem moc líbilo a rádi se sem vracejí. Nejdůležitější je vymezit hned od začátku základní hranice a být si jistá, že pes jim rozumí. Vlastně většinou stačí dvě slůvka: "Ja" a "Nei" (Ano/Ne) a samozřejmě odměna!

Naštěstí jsem vždy hlídala psy vychované a svými majiteli milované, takže vlastně jen sklízím ovoce dobré práce. A pak to běžné sedni, lehni, zůstaň, což samozřejmě umějí, ale je důležité to každý den praktikovat na utužení správného vztahu. Pes to velice rychle pochopí, pokud jsme konsekventní a můj dojem je, že je to velice zklidní. Vždyť pro každého psa je to určitý stres, najednou být v cizím prostředí a bez páníčků.

Nejvíce jsem zvědavá, jak zvládneme ostatní psy, se kterými se potkáme na procházce u fjordu. Hned další den potkáme mě známé se psy a vše probíhá v pohodě, až do okamžiku, kdy se v parku u moře objeví paní s vlčákem. Je to dvouletá fenka Nesta a kluci se okamžitě zaláskují. Naštěstí ona proti tomu nic nemá. Naopak!

Ta paní je velmi milá a zajímavá. Je jí 90 let! Vypráví mi, že její rodiče vždy měli německé ovčáky a ona jako dospělá také. Takže 90 let prožitých s vlčáky, to je neuvěřitelné. Povídáme si asi tři hodiny a psi řádí až se bojím, aby toho nebylo příliš. Kazan se dvoří jako šílený a když ho chci omezit, paní Eli jen řekne, nech je, leze na ně jaro, není to krásné? Ona jim Nesta řekne, až se ji to přestane líbit. Říká: víš, psi se domluví mnohem lépe než lidé, měli bychom se od nich učit. A dále, že za celý život zažila pouze dvakrát (!), že se psi skutečně porvali.

Domluvily jsme se s Eli, že se setkáme zase druhý den. Původně jsem měla plány jezdit se psy do lesa, ale kdy se mi poštěstí poslouchat tak moudrou paní? A zároveň mají psi tu nejlepší zábavu. Vypráví mi, jak se v 80. letech vydala s kamarádkou vlakem přes Sibiř do Mongolska. Většina Norů je málomluvní a na nějaké dlouhé vyprávění nejsou, a tak paní Eli je pro mne pokladem a její pes též. Je nám všem spolu dobře. Takže žádný les, ale každý den ke fjordu a pak tři a jednou dokonce čtyři hodiny v krásné společnosti lidí a psů. Paráda!

Kazan se postupně zklidnil, pochopil, že nemusí vždy šílet, když Nestu uvidí. Ovšem Nesta ten úpadek zájmu těžce nese a Kazana i Dandyho pošťuchuje, když si lehnou a ji si nevšímají. Tak pojďte "kucí" budeme si hrát! Na milence, nebo aspoň na doktora? Nebo jim nosí klacky, dokonce i prázdnou plastikovou láhev od limonády. Položí to před ně a šibalsky kouká. Nic. Rychlé předmět uchopí a odběhne, pak stojí a čučí na ně. Oni čučí zpátky. Jakoby říkali, no jo, holka, už jsi pro nás popsaným papírem.

Ale pak najednou všichni vystřelí a jako blesk se řítí uvítat nového psa. Vypadá to hrozivě, když tito tři velcí hafani se sami řítí parkem. A ejhle, Kazan se vrhá na novou slečnu, labradorku. Ta je štěstím bez sebe, už je starší, dost při těle, a asi je to dlouho co ji tento druh zájmu byl projevován. Ovšem její paničku to netěší a tak hrátky zatrhnu. Je s námi též má kamarádka s fenkou Finken, kterou mám ráda a občas ji hlídám. Je to malé, křehké, bojácné stvoření. Jako štěně byla těžce zraněna vlčákem a tak se boji. Ale Nazgúly rychle akceptovala a oni ji přijali do smečky. Žasnu, když vidím, jak tato dřívější třasořitka vyrazí na Nestu když se ji zdá, že Nazgúly moc obtěžuje. Máme z toho velkou radost.

Nesta se před Nazgúly producíruje a koketuje. Paní Eli říká, že takového psa ještě neměla, prý je Nesta hrozně "ženská", každý večer než jde spát, jde k zrcadlu a obdivuje se. Na procházce se zastavuje u výkladních skříních a vzhlíží se. Ale "kucí" jsou utahaní a když přijdeme domů, tak padnem a je nám dobře. Já si čtu a oni spí až do večerní procházky.,

Potkáváme stále nové neznámé psy a zvládáme to perfektně. Norové Kazana a Dandyho obdivuji, zastavují mě a vyptávají se. Hrdě jim vyprávím o Psohlavcích a jejich psech, můj soused za mnou dokonce přišel, že hledal tuto rasu na internetu a nic tam o "šošky pes" (chodský pes) nenašel. Milé!

Ještě o paní Eli. V Norsku si všichni tykají. Eli říká, že zpočátku ji to vadilo. Není si jistá, kdy se vlastně přešlo z vykání na tykání, domnívá, se že asi před 30 - 40 lety. Vzpomínám si, jaké jsem zde zpočátku měla zábrany tykat starším lidem nebo nadřízeným. Ale už jsem si samozřejmě zvykla, i když si myslím, že vykání má něco do sebe. Jako vyjádření úcty, v jiných případech i odstupu. Ale na druhou stranu, jak jsme se s Eli shodly, kdybychom si my dvě musely vykat, asi bychom se tak rychle nesblížily.

Pozorují pečlivě, jak se Eli chová k Nestě. Perfektní souhra. Stačí jediné slovo (nikdy nezvýší hlas) a Nesta poslechne! A přitom ji Eli převzala před rokem od lidí, kteří se o ní vůbec nestarali. Byla celý den zavřená sama doma (dokonce tam vykonávala i své potřeby!), na procházky s ní nechodili, takže na vodítku chodit neuměla. A nyní je z ní nádherný pes. Vycvičený 90letou paní!

Nazgúlové jsou úžasní. Nyní již přiběhnou na zavolání, i když jsou daleko ode mne. Občas si odběhnou vykoupat se do fjordu, asi 150 m od místa, kde sedíme, stačí zapískat a už se řítí ke mně. Je to nádherný pohled, ty vždy vztyčené uši, ta rychlost a elegance! Kolemjdoucí žasnou.

Poslední večer s nimi. V jedenáct hodin jdeme naposledy ven. Je jasná chladná noc a plno hvězd. Najednou psi zneklidní a já koutkem oka zahlédnu něco světlého na cestě před námi. Inu kočka, pomyslím si. Kočky jsme potkali již mockrát a proběhlo to v klidu. Jdeme dále a Nazgúlové najednou začnou šíleně táhnout, což nikdy nedělali. Musím utíkat, stále rychleji a rychleji až to musím vzdát a pustit vodítka, jinak bych upadla. Doufám jen, že se flexi vodítka (jak se to jmenuje?) zachytí v křoví a psi se zastaví. Kočka určitě uteče za plot nebo vyšplhá na strom.

Slyším ve tmě Kazana, jak štěká a vidím Dandyho jak šílí, zastaven vodítkem omotaným kolem stromů. A tady jsem udělala chybu. Dandyho jsem uvolnila a ten vyrazil na pomoc Kazanovi. Běžím za zvuky a nechápu, co vlastně vidím. Chumel a v něm něco světlého a velkého! Vrhnu se k ním, odtáhnu Dandyho, ale hned ho zase pustím. Tolik síly nemám, abych ho udržela. Teď teprve vidím, že je to jezevec a pěkně velký a pěkně rozzlobený. Kazan a Dandy spolupracují, jeden že předu a jeden že zadu se na jezevce vrhají. Mám strašný strach, co když jim to zvíře ublíží. Cynicky myslím jezevec sem, jezevec tam, ale kdyby Nazgúlové byli zranění, bože můj, co udělám. Je noc, jsou Velikonoce, všude zavřeno.

Naštěstí konečně ten tupý jezevec vběhne pod verandu nejbližšího domku. Vzdálenost mezi ním a námi jsou jen dva metry. Ale tam na něj psi nemohou. Kupodivu se zklidnili. Oddychnu si, a zrovna když chci Dandymu připnout vodítko (Kazan ho táhl stále za sebou), vyrazí to hrozné zvíře směrem ke mně a v tu ránu nová bitka, sotva stačím uskočit. Klepu se strachy i zlostí.

Jezevec však není úplně blbý, i když to tak vypadalo. (Vždyť všude kolem je spousta možnosti utéct do blízkého lesíka nebo do okolních zahrad.) Došlo mu, že tuto bitku nevyhraje. Vyrazí a zmizí pod verandu druhého domku. Teď již vycházejí lidé z domku a po krátkém vysvětlení odcházíme domů. Žasnu, jak rychle se Nazgúlové zklidní a dají odvést, i když schovaný jezevec je stále jen pár metrů od nich.

Doma se vyčerpaně zřítím na sedačku a oba psi okamžitě vyskočí ke mně. Je to poprvé, kdy jsme na sedačce všichni tři. Psi se ke mně tulí, jakoby mě utěšovali. Asi si myslí, že mě zachránili. Kazanovi teče trochu krev, má malou ranku pod okem. Prohlížím je, ale nic jiného nenajdu. Zmítají se mnou protichůdné pocity, samozřejmě, nejsem řada, že mi utekli, ale nakonec se rozhodnu to vnímat pozitivně.

Jdu do lednice, vybalím párky a spravedlivé se s nimi rozdělím. Nakonec, jsme smečka, ne? A jde se na kutě, ovšem bude se vám zdát o parku nebo o jezevci? "My nevíme," říkával můj syn, když byl maličký a my jsme se ho na něco ptali. Ano, "my nevíme..." Dobře to skončilo. Ale najednou jsem viděla Nazgúly v jiném světle. Jak lehce člověk zapomíná, že i v tom nejhodnějším pejskovi dřímá šelma.

Sobota. Poslední den. Panička přichází a dostává se ji radostného vítáni. Povídáme si a pak odcházejí. Zůstalo tu po nich prázdno. Bylo mi s nimi moc dobře. A myslím, že i oni si tu "dovolenou" hezky užili. Vím, že se brzy zase uvidíme.