Náš psí uličník a báječný přítel a kamarád se jmenuje Hoki. Je to kříženeček jezevčíka s bůhví čím, ale vypadá víc jak ten jezevčík. Povaha, čtveráctví, ba i ta tvrdohlavost jsou jezevčičí. Kdo toto plemeno zažil a choval, ten ví, o čem mluvím. Jen ty statné a křivé jezevčičí tlapky mu chybějí. Nohy má tedy jen o kapánek delší, než by být měly. Zkrátka štramák a elegán k pohledání. Dnes je mu přibližně 12 let. Nevíme, kdy přesně se narodil, tak slavíme jeho narozeniny v den, kdy k nám domů přišel.

V roce 1995 jsem totiž prodělala mozkovou příhodu, byla jsem bezodkladně "odejita" do invalidního důchodu a začala jsem prožívat veliké deprese, smutky, pocity osamělosti a zbytečnosti. Doma se sešla celá rodinná rada a byl vymyšlen plán, jak mne z té šlamastyky určitě a co nejlíp dostat. Vezmeme si pejska z útulku, zněl závěr. On bude doma se mnou a bude rád, že mne má. A já? Nebudu doma sama. A procházky mi jen prospějí. Přijdu na jiné myšlenky a a a a… A tak se i stalo.

Jeli jsme tehdy do útulku na plzeňské Valše vybírat všichni. Psů tam bylo obrovské množství, ale já dobře věděla, co chci a co nechci. Chtěla jsem psíka dospělého, ale ne fenku, protože co bych dělala s tolika štěňaty, kdybych ji náhodou neuhlídala při hárání? Zabít bych je nedokázala. To neumím udělat ani s vánočním kaprem, i když ten nijak nenaříká. Pak jsem taky nestála o žádného obra, protože máme byt miniaturních rozměrů, v němž by žít dobře nemohl. Nevešel by se. Taky jsem nechtěla chlupatce s dlouhou srstí. Prostě, když jsem si mohla už vybrat, volila jsem dle svých možností, požadavků a potřeb.

Hned při naší první návštěvě nám padl do oka psík, který zcela odpovídal našim představám. Byl však velice hubený, až nezdravě vyzáblý, vlastně chodící kostlivec, potažený krátkosrstým, jezevčičím kožíškem. Trochu jsme se zprvu zalekli, ale pak nám vše objasnil jeho příběh. Hoki žil od štěněte s lidskou smečkou v bytě. Rodina se však stěhovala někam daleko, kam prý s ní její psí člen jít nemohl. Zbavili se ho elegantně. Putoval do útulku!!

Psík pro svou zrádnou smečku velice smutnil a vůbec nepřijímal potravu. Hodlal prostě raději umřít, než aby takovou člověčí zradu přežil. Bylo však na jeho chování znát, že po teple lidské ruky, pohlazení a člověčí lásce nesmírně touží, že ji plnou měrou bude i oplácet. I my se mu prý jako jeho případní osvojitelé také docela zamlouváme. Zkrátka zvítězily vzájemné sympatie. Psík byl zatím v karanténě, nebyl ještě volný. Co kdyby náhodou…

My měli času dost, mohli jsme klidně počkat. Ale pro něj to nebyla dobrá situace. Jen jsme si ho aspoň zamluvili. Trvalo to však celý měsíc. Několikrát jsme ho byli i celá rodina venčit. Byl vždy milý, veselý a přítulný. Bylo ale na něm vždy znát, jak je zklamaný a smutný, když jsme ho vraceli po procházce zpět do útulku. Hubnul čím dál víc. Ošetřovatelka nás mockrát upozorňovala, že veliký útěkář a tulák. Na tohle nás sice upozornila, ale neporadila to nejdůležitější, jak se později ukázalo.

Jakmile skončila Hokimu karanténa, byl volný. Už jsem se ho nemohla dočkat, a proto jsem se pro něj vydala na Valchu sama.. A to byla právě chyba, že jsem šla sama, i když jsme doma čtyři. Nikdo mne nepoučil předem, že není dobré, když se z celé rodiny dostaví jen jeden člověk. To mi došlo až při otázce, jestli žiju sama. Psík se na mne, jako na svou vysvoboditelku, upnul a citově zafixoval. Pak už vše probíhalo zcela normálně a bez obtíží . Hoki si u nás rychle zvykl, naši lásku vřele opětoval a choval se vzorně, takže to vypadalo, jako by s námi žil odjakživa. Uměl dodržet čistotu, dokázal i trošku chodit na vodítku, i, když to však bytostně nesnáší doposud.

Asi byla velká chyba, že jsem ho patřičně necvičila v poslušnosti hned od začátku. Mně ho bylo líto drezírovat jak opici a dopřávala jsem mu volnosti, co jeho hrdlo ráčilo. Po příchodu k nám začal okamžitě dobře žrát, rychle dohnal svůj handikap a rychle si na vše zvykl. Stal se naším dalším dítětem a kamarádem všech našich přátel a známých. Ty slušně a už z velikém dálky nahlas zdraví. 

Je jen jediná věc, již nemá rád , nesnáší a bytostně nenávidí dodnes. Je schopen se zle osopit na každého chlapa v MODRÝCH!! montérkách. Jiná barva montérek ani kalhot na chlapském těle mu nevadí a nevzruší ho nijak.Ale při pouhém spatření chlapa v modrácích propadne zuřivému amoku. A ať jen mi veterináři netvrdí, že psi jsou barvoslepí. Omyl.!!Náš Hokin je jasným důkazem zcestnosti takového tvrzení.

Další příběh je z doby, kdy mne zakrátko po Hokinkově osvojení postihl těžký infarkt. Odletěla jsem vrtulníkem a bez slůvka rozloučení do pražského Motola. Zde mi moc pomohli a srdce jakžtakž dali do pořádku. Hokinek však mou nepřítomnost vzal jako další nebetyčnou zradu a byl přesvědčen o tom, že jsem ho opustila přesně tak, jak to udělali jeho dřívější člověci. Stalo se mi to na vycházce, na níž on s námi nebyl, a stalo se to přesně 30.12. 2000. Zbytek rodiny (až na mne) byl celý doma. Psík se však rozhodl, že už tuhle další zradu raději nepřežije. Přestal zcela žrát a dokonce odmítl i pít. Zkrátka volil raději smrt. Stává se to, vím.

Naše Věrka (mladší dcerka a tehdy studentka střední veteriny) však skálopevně trvala na tom, že mu zemřít nedovolí. Celých 12 dní mého nemocničního pobytu mixovala potravu, vstřikovala mu ji u lékaře vyžebranou injekční stříkačkou do tlamky a nutila ho podobným způsobem i k pití. Jedině díky tomu Hoki krizi překonal a dočkal se mého slavného návratu. Uvítání bylo velkolepé a sousedky, které mu přihlížely, zíraly na to divadlo s otevřenými hubami. Promiňte ten výraz, ale nic jiného v tomto případě použít nelze. Dlouho po mém návratu mne Hoki odmítal pouštět kamkoliv samotnou a vpasoval se za mnou i na náš mrňavý, panelákový záchůdek, aby si byl zcela jist, že mu nikudy neuteču.

Jinak má Hoki spoustu přátel, baví se s každým, koho já pozdravím. Z dálky vesele a sám od sebe štěkotem zdraví všechny naše společné známé. Zpočátku lidé nechápali, proč na ně ten pes tak zuřivě štěká, ale pak pochopili velice rychle, že je to druh jeho srdečného pozdravu. Že on tak vlastně projevuje obrovskou radost nad tím, že je zase vidí. Hoki má zkrátka srdíčko upřímné a široké, které je ochotno přijmout do smečky všechny naše přátele a známé, jen když na sobě nenosí ty nešťastné modráky.

Dalo by se říct, že je to dnes pes zcela normální a ničím nevyniká. Ale mýlí se těžce ten, kdo si tohle myslí. Nevěděla jsem o tom a nic netušila o jeho zvláštních schopnostech, dokud jsem sama neprožila toto.

Po nešťastné mozkové příhodě mi zbylo hned několik velice nepříjemných a nemilých následků. Téměř jsem přišla o zrak, ale s tím se dá žít a nestěžuji si. Horší však bylo to, že se u mne projevila taky epilepsie a já upadala náhle a zcela neočekávaně do hlubokého bezvědomí. Tak se taky stalo, že jsem jednou byla s Hokim na vycházce, kde mne jeden takový zlý záchvat přepadl. Pamatovala jsem si jen matně, že se mi udělalo zle a usedla jsem raději pod strom. Co bylo dál, znám už jen z cizího vyprávění. Já se totiž probrala až v nemocnici. Tam jsem se teprve dozvěděla, jak to celé bylo.

Na poli mne uviděla ležet jedna paní, která šla na nedalekou a zahrádku. Když si povšimla, že pod stromem někdo leží, v dobré vůli a snaze pomoci, se přibližovala. Ale pak se to stalo.

Vedle mne se cosi nejprve pohnulo, pak vztyčilo, načež se ozvalo výstražné, velice hlasité a výhružné zavrčení, které dávalo jasně najevo: "Ještě jeden krok blíž k mé paničce a já tě tedy určitě roztrhám na kousky!!! To si tedy piš!!!" Milá paní se náramně vyděsila. Volala prý na mne jménem, protože mne i přes ten vynucený distanc poznala, ale kdepak bych jí mohla z bezvědomí odpovědět?

Paní se tedy sebrala, nechala mne ležet na místě bez pomoci a běžela rychle do vsi, aby zavolala záchranku. Záchranka dorazil rychle, ale… Opět ke mně nikdo nesměl blíž, než na pouhé čtyři kroky. Pes po celou dobu nehnutě seděl, cenil tesáky a držel celé osazenstvo záchranky pěkně v šachu, v uctivé vzdálenosti a strnulosti. Bylo jasné, že kdo poruší jeho pravidla " Hry na sochy", zaplatí za tuto drzost svou vlastní, dosud ještě zdravou kůží. Takto by tam všichni účastníci pěkně a dlouho stáli, kdyby někoho najednou nenapadla spásná myšlenka. Už bylo jasné, kdo vlastně jsem, takže bylo nutno jen přivolat mého manžela, který, jak každý ve vsi dobře ví, pracuje přece u dráhy. Moc hýbat se ty lidské sochy ale nesměly. Jak to jen provést? Toť otázka!

Někdo však vyndal z kapsy mobil a riskoval raději psí rafnutí, než by hrál dál na panoptikum města bělského. Snažili se všemožně odlákat psí pozornost a odvést ho nějak ode mne. Pes se však ani nehnul a jen každý pokus oplácel novým a ještě výhružnějším vrčením. Ačkoliv se ho jeden nešťastník z osádky záchranky snažil odlákat pomocí vlastní svačiny, ničeho nedosáhl. Tohle na Hokinka neplatilo! Kdepak žrádlo, když se musí hlídat panička!! Ani pomyslit!!

Za výhružného psího vrčení se aspoň lékař spojil s nádražím,. Manžel však byl pracovně až v Tachově.Uvolnili ho z práce, aby mohl přijet na udané místo. Když se chudák asi za hodinu přihnal na kole ze vzdálenosti 30 km, celý říčný a vrcholně rozčílený strachy o mne, musel se tomu divadlu i přes závažnost situace nejprve od srdce a na celé kolo smát. Pak vzal vzpouzejícího se Hokiho na vodítko a doslova ho za sebou odvláčel stranou. Pak teprve ke mně záchranáři směli. Pes však se z vodítka po celou dobu snažil vyvlíknout a hodlal všechny ty nepřátele, kteří se na mne odvážili sahat, sežrat zaživa.

Další příhoda se stala nedávno. Hrály si tu spolu na honěnou dvě jarní bouřky a mně bylo (jako těžkému srdcaři) hodně zle. Už jsem vložila pod jazyk druhý nitroglycerin, zavolala manželovi do práce a doopravdy vážně přemýšlela nad tím, že si zavolám "rychlou". Seděla jsem ještě chvíli u PC a přes ICQ "hovořila" se známou, abych se necítila tak sama. Tohle všechno náš Hoki velice pozorně sledoval a vytušil svým neomylným zvířecím šestým smyslem závažnost celé situace. Začal tedy táhle, naříkavě, velice hlasitě a nepřetržitě výt, jako by mi chtěl přivolat někoho na pomoc. Vyl přesně takovým způsobem, jak jsem si já představovala vytí psa baskervilského, když jsem o něm jako holka četla v detektivce.

Avšak únava z nedostatku kyslíku byla tak veliká, že jsem se musela od počítače přesunout do "spacího" křesla, v němž trávím všechny noci, kdy mi nedostatek dechu nedovolí ulehnout do postele. Společně se mnou se tam přesunul i nepřetržitě vyjící Hoki.. Po celou dobu záchvatu jen seděl, nehnutě na mne zíral a vyl a vyl a vyl .

Vždyť on mi vlastně volá někoho na pomoc, došlo mi náhle. Věděla jsem už, jak by však záchranáři dopadli. Proto jsem dlouho otálela a pomoc raději nevolala. Vzala jsem si psíka na klín, hladila ho rukou po zcela zježené srsti a zadýchaně mu domlouvala: "No tak, přestaň už! Tady s námi nikdo není. Jsme tu sami. Uklidni se už! Páníček za chvíli dorazí." Jak tohle trvalo dlouho, dnes už ani nevím. Jak bouřky totiž přišly, tak i náhle odešly a mně se ulevilo. Jakmile se ulevilo mně, ustalo i vytí našeho Hokinka a já z únavy a vyčerpání tvrdě usnula.

Nevím sice, jak dlouho jsem takhle spala, ale z hlubokého spánku mne probudil až hlasitý uvítací štěkot. Psík vítal manžela tak nahlas, jako by mu chtěl z celé své psí duše vynadat a říct mu asi toto: "No, to je teda dost, že už jdeš!! Kde ses loudal ?!. Já už myslil, že tu budu výt dál a tak dlouho, než mne konečně někdo z baráku uslyší a přijde se podívat, co se to tu vlastně děje. Ale jsem přece jen raději, žes přišel ty! Aspoň ze sebe nemusím udělat toho zlého psa, jako posledně. Tak už se o paničku postarej sám. Teď zas si jdu schrupnout já sám a ty dobře hlídej, jinak…"

Hoki je jinak moc hodný a veselý pes. Jako každý jezevčík nesmírně miluje hrabání a norování. Jsme vždy smíchem bez sebe, když pozorujeme jeho úpornou snahu na vycházce vyhrabat a ulovit k svačině nějakou myšku. To rve vší silou drny a hlínu, hrabe tak, že odletují hroudy na všechny strany a najednou jeho hlava zmizí pod zemským povrchem. Je slyšet jenom frkání a funění. Tu se náhle vynoří a v tlamce tiskne ulovenou kořist. V té chvíli nevidí, neslyší a jakékoliv povely nevnímá. Slovo fuj sice chápe, ale pochopit jeho smysl v tu chvíli nechce. Prostě myš je jeho a on se nehodlá o ni s nikým rozdělit.

Ošetřovatelka z útulku však měla pravdu. Náš Hoki je útěkář a tulák. Vlastně ještě donedávna byl. Překonání jakéhokoliv (i dvoumetrového) drátěného plotu s oky, nebyl pro něj nikdy žádný problém. Řídil se vždy jím upraveným příslovím: Přeskoč, přelez, podlez, podhrab se, ale oplodni! Žádná háravá fena před ním nebyla dost ochráněna. Proto má v širokém okolí taky takové množství potomků, které by ani zapřít nemohl, jelikož mu jako by z očí vypadli.

Nyní však je se zálety konec. Má doživotní utrum a ještě k tomu celibát. Stalo se totiž to, co se dlouhým plemenům stává. Jemu vyskočila páteřní ploténka a my museli jednat. Chceme-li, aby tu s námi byl ještě dlouhý čas bez bolestí a nutnosti eutanázie, musíme ho už stále vodit na vodítku. Nesmí nám utéct. Už nebude nikdy podnikat své "kasanovské" výpravy. On to ještě nepochopil a nepochopí nikdy. Zkuste vysvětlit psíkovi, který si mohl běhat kudy chtěl a kdy chtěl, že už to kvůli jeho zdraví dál nejde. My sice máme starosti navíc, ale on ničemu nerozumí. Jeho už páteř sice nebolí, ale na zálety nesmí. To PROČ? se v jeho očích objevuje nyní velice často. Vždyť je jaro!!!

A na závěr pouhé podotknutí. Nevěřila jsem dosud nikdy, když kdokoli vypravoval podobné příhody, které sám prožil. Myslila jsem, že si vše vymyslil, aby se udělal zajímavým. Teď už tedy takový nevěřící Tomáš nejsem. Jsem však bohatší o několik zážitků a zkušeností k nezaplacení. Přeji všem Zvířetníkům, aby oni podobné prožitky nikdy neměli.