29.3.2024 | Svátek má Taťána


PSI: Můžeme se domluvit?

20.12.2017

Pořád si tak nějak člověk stěžuje na to, jak se kolikrát s ostatníma pejskařema nemůže dohodnout. Že jsou leckdy neohleduplní anebo to někomu prostě jen nedojde? A tak mě napadlo ukázat jim to z druhé strany, zkusit jim přiblížit, co všechno se děje, když nejednají tak, jak by se mělo, očekávalo a leckdy i muselo. Nebude v tom nějaký řád, prostě jak mě momentálně napadlo, co komplikuje život těm, kteří se snaží zodpovědní být, tak to sem nasázím, jo?

A začnu zdánlivě z čistě nepejskařskýho pohledu.

Máme časnou ranní, nebo naopak pozdní noční hodinu. Pes vylítne z domu a ječí jak pominutej. Vzbudí půlku Evropy a přilehlý okolí. Majitel to třeba už ani nevnímá, je na jekot zvyklý. Ale ostatní to bohužel vnímají a to hodně. A teď se podívejme na to, co se může stát... První patro nad vchodem – bydlí tam pan profesor Kotrč, machr na operace. Shodou okolností je to ten machr, co má operovat zítra ráno nějaký dítě – nemohlo by to být třeba rovnou i dítě toho majitele psa? Nebo prostě jakékoliv malinké dítě, které potřebuje jeho pomoc. Ráno by měl být pan profesor fit, mít jistý a pevný ruce, protože to bude piplačka. Jenže... teď máme půl jedný, on je vzhůru díky štěkotu psa a on ne a ne zabrat... ráno se vymotá z postele, unavenej, nesoustředěnej, ty ruce úplně klidný nebudou, kafe to nespraví... Chtěl by někdo z majitelů takto rušivých pejsků, aby jeho, nebo někoho z jeho blízkých člověk v takový kondici operoval??? Já fakt teda ne. Jenže... a pak se majitel rušivýho pejska dozví, že bohužel , operace byla náročná a nepovedla se. Jenže ona se povést mohla, kdyby se machr vyspal a byl fit, tak jak potřeboval. A stačilo by bývalo fakt málo.

Stejně fit potřebuje bejt třeba neobyčejně obyčejnej manšinfíra, kterej to bude valit přes noc z Prahé do Ostravy a potřeboval by si odpoledne pospat, jenže nemůže proto, že pudlíci z vedlejšího vchodu řvou jak prokopnutý. Může pak udělat osudovou chybu. Těch lidí, který můžou udělat osudovou chybu, je mnohem víc než mašinfíra nebo machr přes operace. Když se takhle dlouhodobě nevyspí třeba paní úča v mateřský školce a udělá z únavy osudovou chybu, neuhlídá dítě... třeba dítě toho, co venčil ve čtyři ráno uřvanýho pejska po ulici... je to hodně často o tom, že my sami jsme strůjci svýho osudu. A mnohem víc, než si sami myslíme. To mi věřte.

Talinka a Rumštajn

A co mi můžete věřit ještě víc, že lidi, kteří jsou takhle terorizovaní řevem a neuklízením po psech, pak bohužel sáhnou po těch zbraních, který zrovna pejskař nepotřebuje. Zvlášť, když má psa bufetícího. A věřte, věřte, že ten pes si pak projde peklem. Pes, kterýho třeba milujete, ale ... doplatil na vaše chování, které někoho zoufale nevyspalýho dovedlo až ke krajnímu řešení. Býval by to neudělal, kdyby se vyspal.

A neudělal by to taky, kdyby po cestě do práce, kam pospíchal na důležitý jednání, nešlápnul do neuklizenýho enóna. Čert vem ty drahý boty, ale... jděte se zasmrádlou botou na jednání, který je pro vás zatraceně důležitý a na kterým stojí to, jestli vás z práce vylejou, nebo nevylejou. Jenže díky hounu na botě, které způsobilo zpoždění na jednání, které tím pádem nedopadlo, se šéf rozhodne dát vám padáka. Dostali jste padáka kvůli hounu???!!! Tak to už je moc, protože to navíc nebylo první houno. A bohužel ani ne poslední. Takže zase tomu jedinci dojde trpělivost a odskáče to váš milovaný pes. Nebo třeba pes paní Vonáskový, která má malinkýho voříška, aby nebyla sama. A já věřím, že ten, kdo má sám psa, nebude přece takovej, aby mu bylo jedno, že se něco takovýho – ne může, ale opravdu stává. Kdybyste mi nevěřili, nasměruju vás do vedlejšího paneláku, kde bydlívala malinká krysařička Betynka se svou paničkou. No a kvůli tomu, že někomu došla trpělivost s tím, že se kolem něj pohybuje značné množství psů, kteří obtěžují jeho život, tak to odskákala Betynka, která vůbec za nic nemohla, a nepřála bych vám vidět její paničku, která tu zůstala sama.

Je to teď trochu jinej pohled na problematiku, o který často hovoří druhá strana? Byla bych moc ráda, protože je škoda, že si o nás pejskařích myslí nepejskaři, že jsme bezohledná banda.

Co tam máme dál? Jo. Volně pobíhající neovladatelní psi. Opět odmyslím okruh pejskařů a zaměřím se na to, co a jak to může způsobit v kruzích nepejskařských. Jde máma, má u sebe dvě malý děti. Jedno, to menší je v pohodě, to druhé trpí epilepsií. A teď se k nim řítí pes. A je jedno, že je hodnej. To ví majitel, ale nevědí to ostatní. A i kdyby věděli, tak zase – věřte mi, že jsou lidi, kteří prostě mají strach z jakéhokoliv psa. Klidně i ze štěněte. Zažila jsem sama, co to s takovým člověkem udělá. A bylo to štěně kokra, žádný neovladatelný nukleární hovado – byť sebehodnější, ale působící pro ostatní velmi nebezpečně. A teď... co to může udělat s dítětem epileptikem? Zažili jste někdy epileptický záchvat?? Zase to není nic příjemnýho. A je to hodně velká zátěž pro toho, kdo ten záchvat má. Nikdy, nikdy nevíme, ke komu náš pes běží. A co to všechno může způsobit. To dítě se může leknout, vytrhnou se, vběhnout do silnice... Přeci není tak složitý si svého pesana přivolat a při míjení kolemjdoucích si ho dá na tu chvíli k noze. Věřte, že to dělá s okolím divy. A nám to nic neudělá, je to maličkost. A navíc... máte nenápadnou příležitost, procvičit si jen tak letmo ovladatelnost za pochodu. Mít pro tu chvíli pesana u sebe, pohladit ho, říct mu, jak je šikovnej. A pak mu zase dát volno.

Talinka a Rumštajn

Zdá se vám, že maluju jen samý katastrofy? No ani moc ne, právě, že si nevymýšlím. Ono volně pobíhající pes nemusí „jen“ děsit lidi, na kterých teda dejme tomu majiteli takovýho psa třeba v jeho bezohlednosti nezáleží. Ale... může sejmout někoho na kole, způsobit mu zranění a ne zrovna jen odřený koleno a dovedete domyslet, do jakýho průšvihu vás může taková věc dostat? Zvlášť dneska? Vběhne-li takhle pes do vozovky a způsobí nehodu... nemusí jít jen o plechy, může se potkat auto s autem. A co když vzadu budou sedět děti a to auto za nimi to do nich napere?? Já myslím, že nikdo z nás by nechtěl, aby se něco takovýho stalo. Ale koledujeme si o to. A opakovaně.

A přitom by fakt stačilo jen málo. Jen tři základní věci. Nenechat svého psa řvát jak na lesy a vystřelovat z domu, nenechat ho neovladatelně pobíhat, ale prostě si ho v určitých momentech přivolat (proč toho rovnou i nevyužít a nepohrát si s ním a utužit tak vztah) a uklidit po něm. To přece nejsou náročný úkony, fakt ne. A vedlo by to k tomu, že by na nás nebylo nahlíženo jako na bezohlednou a sobeckou svoloč a... ušetřilo by to leckdy komplikace našim psům. Protože, a to jste si možná už všimli, se množí případy otrávených psů. A může to být kterýkoliv z našich psů. A ti by rozhodně neměli doplácet na naše chování. Ať už vychází z toho, že nám některé věci nedojdou, anebo proto, že jsme bezohlední. Odskáčou to oni.

No a teď to ještě vrátím do těch pejskařskejch kruhů. A vezmu to ve stejném pořadí. Uštěkaní, uječení a vyjíždějící psi – já se divím, že se majitelé těchto psů o ně nebojí. Že si neuvědomují, že se to jednou může krutě vymstít a pak se budou divit, protože se snadno může stát, že takhle se chovající pes jednoho dne nenarazí na vyrovnaného jedince, ale naopak na někoho, kdo z něj udělá dvě půlky, či trhací kalendář. A koho pak majitel obviní? Sebe, že svého psa nenaučil správnému chování anebo si ho nezajistil? Asi ne, obrátí to spíš na druhou stranu. Ale bude to nespravedlivý. Na vině byl on. Každopádně, to už tomu jeho pejskovi třeba nepomůže. Anebo minimálně ho to neušetří bolesti z toho, co mu druhý pes způsobil. A nemuselo se to vůbec stát. Vůbec.

Stejně tak je mi nepochopitelný to, že lidem, kteří nesbírají po svých psech, nevadí jedna věc. To, že jejich pes si to pak nanosí na tlapkách k nim domů. Jo, dobře, je jim fučík, že si na trávě hrajou – nebo by spíš mohly hrát – děti. Je jim fučík, že si to někdo navlíkne na nohu. Ale je jim fučík taky to, že ten jejich pes pak v tomtéž hamtá? A to jako neuhlídají, to se nedá uhlídat. Ono totiž nejde jen o ty čerstvý a viditelný... ono už je tam taky spousta těch, co se v prach rozpadají. Ale jest to prach hovniválský. A tooo nejni nic pěknýho, kdepáák. Ale ona i ta chlupatá ťapka irský setřice s rozevlátými chlupy od pána, co po ní nikdy neuklidí s našlápnutým enónem, tak ta je taky pěkná. A tohle nechápu právě vůbec, že je těm lidem jedno, že to mají doma??? Nebo jim to prostě jen nedošlo? Když teda nebýt ohleduplný, tak proč aspoň nemyslet na sebe?

Talinka a Rumštajn

A volně pobíhající psi? Chtěla bych moc poprosit o zamyšlení, proč tohle nedělat. Těch důvodů je hodně. Jedním z nich může být třeba to, že jsou pesani, kteří se bojí a pokud toho svého necháme, aby se k němu řítil a dorážel, tak jeho strach hodně zhoršíme. A navíc jsou psi, kteří jsou třeba nemocní a z leknutí se jim může udělat výrazně hůř. Znám kokříka, který má nemocný srdíčko, není už nejmladší a takovýhle ataky mu opravdu nedělají dobře. A jednou ho to může stát i zbytky jeho sil. Znám retrívřici, která má epilepsii a blbě vidí, je to stará babuška, která si ťape světem a nemá šanci se na řítícího se pesana připravit. U epilepsie je blbý to, že takovéhle vzrůšo může spustit záchvat. A jsou psi, kteří pak těch záchvatů mají za sebou několik. A ošklivých. A zpravidla až s odstupem, takže to nemáte šanci vidět. Řekla bych, že kdo má psa, má psy rád obecně. A tak bychom se na věci měli dívat v širších souvislostech. Protože nikdy fakt nevíme, jak naše chování – či nechování – působí na jiné. A že tím můžeme ublížit právě i těm ostatním psům.

A zase – ještě to postavím do jiného úhlu pohledu. Pro ty, kteří teda na nějakou ohleduplnost kašlou. Předpokládám, že jim záleží aspoň na tom jejich pesanovi. A volně loženému neovladatelnému se lehce může stát, že si ho podá nějaký ranař. Že to nebude jen o tom, že se jako slušně chovající se jedinec ohradí, ale... stejně jako u toho uštěkánka z něj vytvoří nevzhledný trhací kalendář, nebo dvě půlky, nebo ho i „jen“ zvalchuje. Proč svého psa vystavovat zbytečně nebezpečí? A přitom je řešení jednoduchý. Buď mám psa ovladatelného hlasem a pak si ho zavolám, je-li v dosahu jiný pes. A to zvláště pes na vodítku. Protože to je taková bezpečná zásada, bezpečná na všechny strany. Bezpečná pro mého psa – nevím, proč je ten druhý na vodítku. Nepere se? Není to hárává fenka, za kterou mi pes poté vezme kramle? (A oni si umí pamatovat). A bezpečná pro toho psa, který na vodítku je – může se bát, může být nemocný, a může to být ta háravka. A poté se s majitelem toho druhého domluvíme, zda se psi budou kámošit, nebo to nejde. Anebo, pokud pesana hlasem neovládám, neboli mě na zavolání neposlechne, mám prostě vodítko a psa si jistím vodítkem. A zase se můžu domluvit, zda se psi půjdou kámošit, nebo to z nějakého důvodu nejde.

Není to přece nic složitýho, nic, co by nás až tak omezovalo, a přitom to může vést k mnohem lepšímu soužití ve všech směrech. Mezi námi pejskaři navzájem, mezi pejskaři a nepejskaři a především to vytváří bezpečnější podmínky pro naše hafany. A já nechci úplně věřit, že je tolik bezohledných lidí, že si to spíš lidé třeba neuvědomují??? Co?? Jo?? Vždyť nám to nic neudělá.

Osobní stránky autorky: http://zrzavec.com.cz/

Petra K. Neviditelný pes