Začalo to, když mi bylo dvanáct. Mamka se rozhodla, z ničeho nic, že si pořídíme psa. Od té doby dělím svůj život na nudný a psí. Život nudný si ani nějak nepamatuji.Vlastně ani nevím, jestli mě někdy předtím napadlo, že bych chtěla nějakého chlupáče.

A tak se stalo, že na matky přání jsme si zamluvili malé černé klubíčko se vznešeným jménem Angelika z Konšelské, plemeno skotský teriér. Mezitím jsem dostala knížku o plemenech psů. Byla plná kreseb a plemenných standardů, takže netrvalo dlouho a stala se mou biblí, mou modlou. Velice záhy sem jí uměla téměř zpaměti a postupně přibývaly další. O výcviku, o etologii, v té době jich ještě tolik u nás nebylo, takže si hrdě myslím, že sem měla veškerou předrevoluční kynologickou literaturu.

Přišel den D a my vyráželi na tří týdenní dovolenou na chalupu. Po cestě jsme se zastavili pro tu naší holku. Byla malinká, očka jí svítila nedočkavostí a když zakoulela bělmem, věděli jsme, že nám všem ukradne pěkný kus srdíčka (mně celé)... Vezli jsme ji v takové malé lepenkové krabici, dostala červený oboječek a polidštěné jméno Eny.

Škoda, že jsme tehdy ještě neměli digitální foťák, poslala bych vám fotku, jak se má mladší sestra (chuděra, snažila se snad poprvé v životě uklízet) marně pere o smetáček s malou kuličkou, co má ale hlavu větší než onen nástroj. Kdo zná vzhled skota, ví o čem mluvím, pro neznalce, je to ten černý z Black and White. Taky mám jednu pěknou, jak naše malá vylejzá z roury o průměru cca 10 cm, její vítězoslavný pohled, když konečně porazila pet lahev, protože "ta mrcha dvoulitrová" je větší prevít, jak ta jedenapůlitrovka.

Zpátky se Enča vezla už na klíně, protože krabička se srazila… Nevím, kdo jí vypral, nebo snad dokonce snad vyvařil? Ale od té doby jsem ji každý pátek a každou neděli měla dvě hodiny na klíně. Zvykly jsme si na to obě.

Pamatuji si i jednu scénu jak pro skrytou kameru:

Moje matka si vzala na svůj hřbet zásobování celého Jižního Města domácími vejci. Proto jsme jich pravidelně z chalupy vozili kolem 300. Za okno naší prastaré 105, dej jí pánbu lehké odpočinutí, se vešlo 7 plat, tzn. 210 vajec. Jednou jsme si to takhle valili Krušovicema, když otec musel prudce zabrzdit, sestra se zrovna přidržovala, za ten černý čudlík, onu pojistku, jež se musí zmáčknout, aby šly zadní sedačky vyklopit.

Bohužel zákon setrvačnosti, či jak se to jmenuje, přinutil odklopit sedačku a stejný zákon přinutil i mamky "úlovek" 210 vajec vysypat do tohoto prostoru… Kdo zná, jak smrdí pukavec, ví jak pak ještě dlouho muselo být cítit i naše stokrát umyté auto. Tato příhoda se opakovala zhruba po měsíci, jen na jiném místě a za oknem nebyla vejce, ale náš milovaný černý poklad. Mělo to ještě i dohru, protože další fyzikální zákon způsobil, že jsme tam zpětnou silou Enču i zaklapli… ale přežila to a výhled ze zadního okna jí neomrzel.

Pamatuji se, že sem jí na naší zahradě i postavila cvičiště! Skutečně sem tam dotáhla prkna a vyrobila překážky, lavici, myslím,že i tunel. Prostě škoda, že se tehdy u nás nedělalo agility. Byla chytrá a věřila mi, takže se to velmi rychle naučila a často mě při cestě do tohoto koutku zahrady předběhla a začala slalom sama, beze mne.

Chápu, že mnohý z vás odsuzuje "smetáky" jen na gauč, ale skot je spíš teriér než polštářovém povaleč. Vzpomínám si, jak milovala honění smyšlené kořisti: vždy, když jsme vjížděli do vsi, z klidného psa na mém klíně se stalo napružené péro, co nedočkavostí poštěkávalo a ve chvíli, kdy jsme zastavili a otevřeli dveře, abychom mohli otevřít vrata, vystartovala jako první a s tenoučký a vysokým hláskem nepřetržitého štěkotu mastila neuvěřitelným tryskem podél baráku přes dvorek, kde ji zarazily vrata od stodoly, ty jsme museli rychle otevřít, aby mohla dál pronásledovat "kořist" po zahradě.

Kdo zná barváře (skot je původem i norník a nadháněč), ví o čem mluvím. Byla šťastná, prožila krásný život. A mě naučila zodpovědnosti, běhala sem za ní o poledních přestávkách ze školy, abych jí vyvenčila. Pokud nebyla, každé 3 hodiny venku, byla jsem nervózní jako…no, jako pes.

Odchovali jsme od ní dvoje štěňata po 3 " kouscích", byla skvělá máma. Když rodila poprvé, měla sem vedle sebe otevřenou knížku, vedle ní kuchyňskou váhu, nůžky, niť a Septonex.

Podle návodu jsem novorozence uchopila do levé ruky, v pravé jsem měla nůžky a kulatou čepelí přestřihávala opatrně směrem od čumáku plodové obaly. Chyba byla, že štěně už ty obaly nemělo, vyklubalo se z nich při průchodu porodních cest… Měla sem to nechat na ní, ale když to v té chytré knize psali, tak to neudělejte, no…:))))

Enču jsme museli nechat uspat v 8 letech, po třítýdenní léčbě zánětu průdušek, brániční kýly a bůhví, na co vše bylo ještě podezření. Měla nádor na plicích.

Pár dní na to matka urychleně sehnala další pometlo. Pravda, zpočátku jsem protestovala, nechtěla sem ji, považovala jsem to za přečin proti pietě. Enča mi děsně chyběla. Brečela jsem ve dne v noci, ale když jsem zjistila, že naše Dustynka je povahově i vzhledově celá její předchůdkyně, bolest pomalu ustupovala, ale vzpomínka zůstávala. Dodnes mi to nedělá dobře.

Náš nový obyvatel se záhy naučil aportovat. Milovala to. Nosila "kulíny" z jakékoliv vzdálenosti a z jakéhokoliv prostředí. Ať to byl tenisák, gumový míček, nebo třeba bota. Ve vysokém sněhu, že koukala jen černá špička ocasu, nebo v letních parnech s jazykem na vestě. Byla neodbytná, a kdyby měla hrát obránce ve fotbale, neobehrál by jí ani Mr. Panenka.

Jednou, o Velikonocích, matka upekla mazance. Dala si na nich moc záležet, byly zhusta posypané půlkami mandlí a posněžené cukrem. Na stole se vyjímaly mezi barevnými vajíčky a zelenou pšenicí. Bohužel při odchodu posledního člena domácnosti zůstala odsunutá židle od stolu… Jak se té velké huňaté tlamě podařilo vypinzetovat pouze ty křupavoučké mandle a slízat moučku, to bych děsně ráda viděla. Každopádně mamka zadělávala podruhé..

Bohužel se z toho nepoučila a o několik týdnů na to na stole nechala pro sestru k obědu prostřené palačinky. Večer dostala vynadáno, že jí jedna omatlaná palačinka rozhodně nestačí a že už teda nebude lítat domů ze školy venčit psa, když pak nestihne oběd v jídelně… Notabene, když je Dustyna tak líná, že se sotva valila!

Měla jedny štěňata, zato hnedle sedm! Na malé plemeno, je to nevídané. Pár dní po porodu jí začaly selhávat ledviny, tak sem měla prťousky hned odstavit a krmit já. Trochu problém, protože se nedělala žádná lahvička, ani dudlík pro takhle malá zvířátka. Vyzkoušela jsem toho mnoho, ale nejlepší byly kondomy. Jen pánbu ví, kolik mi jich prasklo. Přesto se mi odstav nepovedl, Dusty byla moc dobrá pečovatelka, naštěstí se z toho dostala i tak.

Mám opět supr fotky, jak ta sedmičlenná banda pronásleduje mého domácího králíka, který zpočátku vetřelce neměl moc v lásce, že mu obývali jeho teritorium (běhal volně po bytě), ale pak s musel velmi pečlivě skrývat na konferenčním stolku, aby unikl obklíčení. Nádherná je i fotka, kdy jsem záměrně koupila velké telecí kosti a každému jednu přidělila, škoda, že u ní nelze zachytit i zvuk.

Míchalo se tu výhružné vrčení na sourozence s nešťastným naříkáním, jak tu ohromnou pochoutku dostat od nich co nejdál. Byla to banda, na kterou dodnes vzpomínám. Jednoho člena sem si nechala. Naší Kačku. Byla to tenkrát dračice, sama si troufla i na dvakrát tak velkého samce morčete (měl stejná práva jako králík, bohužel na stolek nevyskočil, tak sem ho často bránila vlastním tělem).

Dustyna se mnou chodila i do práce. Znamenalo to každé ráno začít tramvají a pokračovat busem, pak v kanclu měla svůj pelíšek, dvakrát za směnu vyvenčení a večer zpět busem a tramvají. Tak to chodilo rok, nechtěla sem jí nechávat samotnou. Pak sem přestoupila a začala jezdit autem za Prahu na ekofarmu. I tam jezdila se mnou. A právě zde byla nejšťastnější, od rána dovečera venku. Později se k nám připojila i Kačka.

Opět mám fotky, jak se přetahují o plyšového modrobíle pruhovaného hada. Jak Dusty pečlivě hrabe noru do písku a Kačka dělá stavební dohled na vršku té hromady. Každá měla jinou povahu. Dusty byla vážná, rozumná, dáma, která, ale v případě nutnosti, tzn. sousedův kocour se špatně podíval, vystartovala jako puberťák. A Kačka? Ta byla třeštiprdlo od rána do večera. Lítala sem tam, poštěkávala, puberťačka až hrůza.

Ale byla i strašpytel, jak neměla za sebou ochotnou Dustynu, nic nepodnikla. Pamatuji se, že byla tak plná elánu, že si své zajímavosti i vymýšlela. Když jsme šly třeba na procházku, holky si pomalu cupitaly přede mnou, Káča z ničeho nic nadskočila (napřed šly do vzduchu přední, pak zadní, ale na zem dopadla na všechny 4 naráz), zavrčela, poskočila dva tři dlouhé skoky a pak se ohlídla, jestli ta druhá poběží za ní. Když se Dusty přidala, byla šťastná jako blecha, ale když neměla náladu, musela Kačka zase začít líně očuchávat patníky.

Další vzpomínka se odehrála na pastvině. Seděli jsme s manželem na trávě a povídali. Poučená Dusty si o několik metrů dál honila krtka, ale dobytka neznalá Kačka seděla u nás a sledovala blížící se zvědavou Blaženu (12 letá zasloužilá kráva). Když se Blažena přiblížila až k nám, aby si nás pěkně zblízka prohledala, jestli náhodou v kapse nemáme minimálně pytel šrotu, vyskočila nepoučená Kačka do útoku a ťafla milou krávu do vlhkého nosu.

A pohroma byla na světě! Blažena si to nenechala líbit a ze zvědavé kravky se stal parní válec. Kačka utekla rychle, ale mně s manželem to chvilku trvalo. Zvedli jsme se těsně před dopadem obřího paznehtu... Od té doby, má Káča ráda krtky.

Jak to tak ale na světě chodí, onemocněla i Dustyna, těžko se mi o tom píše, v dubnu to byl rok, co jsme s veterinářem museli ukončit bolesti i jí. Měla rakovinu pochvy. Nerada na to vzpomínám…

Letos v lednu sem to nevydržela a pořídila si štěně, samozřejmě skotku, ze Slovenska. Sama jsem to před sebou obhájila, jako posílení sebevědomí naší Kačky. Ztrátu matky vcelku zvládla, ale stal se z ní opravdu maximálně vyděšený strašpytel, bála se i puštěné vody z hadice, vysavače, který dříve obě pronásledovaly.

Teď už je vyrovnanější, dokonce bych řekla, že přijala roli matky (dříve Dusty) a Chelsea je její třeštiprdlo. Z Káči máme dnes váženou, korpulentní dámu a naše mladá je teď onen bojsa-nebojsa. Pronásleduje slepice a kočky, ale do auta jí musím přemlouvat. Štěká na žáby, prožene pošťačku (tchýni) a k teleti do boxu si chodí jen pro nechuné "pochoutky"… (Foto - Chelsea)