Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Já jsem měl během let blízké kontakty s mnoha psy a kočkami. Většinou ta zvěř byla nevlastní. Nejprve prarodiče, pak nějaké partnerky, pak, když i můj mladší bratr vyletěl z hnízda si i mí rodičové začali pořizovat náhradní potomky.

A pak , zcela nečekaně i já. To bylo zbídačelé kotě. Kočku jsem vypiplal a dostala jméno. Jmenovala se Myš. O dva roky později, jsem přitáhl domů další kočičku. A když už mám Myš, tahle se jmenovala kočka. Ale pořád to byla zvěř. A když po mnoha letech opustily svět, no, prostě to tak je. Ale pak jsem někde u popelnic potkal čtyři a půl kila psa. Veterinář tu hrůzu odhadl na tři roky věku a pár dnů života. Byl se mnou dalších šestnáct let. Když jsem ho nechal utratit, bylo to hrozné. Jenže měl neodstranitelný nádor. A tak velký, že se mu začalo otevírat břicho. Jmenoval se Ferdinand. Vlastně pan Ferdinand. Pes, kterému jsem vykal. A vykali mu i všichni ostatní. Že má čtyři a půl kila? Byl tak dominantní, že seřezal každého jiného psa. Já byl zvyklý. Ale majitelé velkých plemen žasli nad tím, že Ferdinand stojí nad vyděšeným a kňučícím dobrmanem, dogou, nebo bernským salašníkem. Další pes? No to vlastně nejde.

A pak, když už jsem toho psa měl doma, jsem našel další kotě. Tentokrát samce. Až časem jsem zjistil, že nejsem první, kdo ho zkusil adoptovat. A všichni ho po pár dnech vyhodili na místo, na kterém si ho vzali. Také byl velmi dominantní. U mne doma skončil v prosinci 2005. Manželka mu nestála za pohled. Stejně jako tomu psovi. Ty dvě kočky byly vstřícnější. Kocour dostal jméno kocour. Z bezpečnostních duvodů jsem ho, když mne pokousal tak, že mám trvalé omezenou pohyblivost pravého zápěstí vykastrovat na konci května 2008. A zase osobnost. Stejně jako Ferdinand, tak i Kocour vlastně nesnesl nikoho. Kromě mne. V případě Kocoura to bylo složitější. Já se ho od chvíle, kdy začal dospívat skutečně bál. Prostě se se mnou chtěl prát. Pes, morčata, manželka a dvě kočky? Nezájem. Ale když jsem přišel z práce domů, bylo to hrozné.

Kdo z koho, na život a na smrt. Až do chvíle, kdy se šlo spát. V tu chvíli se mi Kocour zavrtal pod bradu. A byl samá něha. Jinak to bylo strašné. Já se bránil židlí, kopal jsem ho, a i když jsem vážil p nějakých stopatnáct kilo víc, opravdu jsem se bál. Ale když letos v září, to už ten kocour Kocour byl hodně starý chlap, jednou ráno odešel z baráku a už se nevrátil (bůhví ve kterém křoví ten den umřel) bylo to jasné. Ferdinand je pár let pryč a jakýkoliv další pes už je pouze pes, tam to samé platí i pro Kocoura. To, že na stará kolena už stejně jako v dětství bydlím (ne ve spolecném bytě, ale ve společném baráku) s rodičema a jejich zvěří na tom nic nemění. Prostě kočka, kocouři a pes. Takových zvířat je plný svět. A takových jsem zažil. Ale Ferdinand a Kocour. To nahradit nelze.

to bylo moc krasne cteni o statecnem a chytrem pejskovi, krasne vzpominky mas ae ten konec s tou posteli byl laskavy a pobavil me.

Jsem vděčná Abyt, že i teď si máme díky ní o čem povídat, všem moc děkuju.

K těm adrenalinovým historkám. Náš odchov, Toníček, pes s caniterapeutickou praxí a zlatíčko, takhle porazil a vrčel do xichtu bezdomáči, který si troufl žebrat a sáhnout mu na paničku (dokud ji nechytil za paži, byl pes v klidu). Flet! Jedno z nejmírumilovnějších plemen. Fakt je, že od té doby se paničce bezdomáči dost vyhýbali.

Ovšem historka s chlapem velikostii stodoly a ruským přízvukem nemá chybu.

Jo a Monty dělal, co musel. Psi jsou neuvěřitelní, jak poznají i bez povelu, kdy mají zasáhnout.

Při článcích od Abyt je mi smutno, že už tu není. Byla skvělá.

Osudový pes? Nevím, nechci je srovnávat. Každý měl něco První dalmatin, pak dvě dalmatinky. Něco osudového přinesla až první fletka Ája. Ta nám změnila kompletně život. Ale nemohu jí dát přednost před dalšími, každá přinesla něco a poslední - Perchtě - Perry vidím z každé něco, ale ten pohled... Je to užve spol 7. generace našich fletů, ale Ájin uličnický pohled má ona. Kruh se uzavírá, stejně asi bude poslední. Vlastních psů jsem měla 9. Ale Fleur byla jako naše a ve spolumajitelství jich mám několik. Z toho nejde vybrat jednoduše jednoho. O každém by se dalo psát...

Momentálně jsem v jednom kole. Vánoce jdou stranou, mám tu naší dcery fenu Niky (po tátovi z našeho chovu, v podstatě ve spolumajitelství), která má čerstvá štěňata. Jenže 3 jsou slabá a Niky je bláznivá, tak jsem neustále na kolenou. Ne, neprosím ji, ale dávám přisát ta nejslabší štěňata. Jeden vypadá špatně, u dvou bojuji. Jinak máme samé kluky (jen jednu holku) a poptávku po fenách. Bezva. Ale to budu řešit, až a jestli je vypiplám. Jsem nevyspalá, podrážděná, protivná a chce se mi brečet. Na druhé straně máme 4 krásné silné kluky. Aspoň tak. Dcera je nešťastná, ale má sama 6týdení mimino, tak by se nezvládla postarat. Niky bohužel nezabřezla na jaře, tak je to po předchozí dohodě na mně.

Takže asi nemám osudového psa, ale psi jsou mým osudem.

Díky za situační hlášení, držím palce všem. To piplání je těžké, ale životní fakta člověk neošulí

Krásná vzpomínka na osudového psa.

Já nemám osudového psa, ale plemeno. A nebo, možná, Zorro, ten první, díky kterému jsem se zamilovala do kníračů.

Moc hezké povídání od Abyt a díky Liko za vzpomínku. Nepamatuji se, že bych tohle už četla, nebo jsem to prostě zapomněla.

Mým osudovým psem zůstane Trixie, splnila mi přání mit vedle vícero koček jednou i vlastního psa . Ona k nám přišla mladá a prožili jsme s ní nezapomenutelných deset let. Bohužel my už máme pár desítek křížků na krku, takže další pejsek už nebude. Ale hlavně, že byla alespoň Trixie

Vlčák, který se dožil 17 let to je opravdu úžasný výkon !

Srdcovková vzpomínka . Jen tu zmíním, že něco v bleděmodrém se stalo nedávno bývalému ZOO ošetřovateli pražských goril - zmínil na FB: jel v autě, na přechodu zastavil, pouštěl starou paní, ve vedlejším pruhu zastavilo auto a posádka na paní začla nevybíravě pokřikovat. On vystoupil a šel je usměrnit, ale to už byla osádka druhého auta venku a šla proti němu - v tom ho napadlo otevřít kufr auta a vyskočil jeho pes Argo a zahnal 3 útočníky do auta, jednomu z nich stihl i natrhnout zadel! Hodní pejsci!!!

Tyhle adrenalíni na silnici jsou občas grotesky. Tahle byla ok, snad se zadel dál neřešila.

Abyt byla úžasný vypravěč . A Monty úžasný pes!

To podepisuju

Abyt si vždycky ráda znovu přečtu, umí.

Zastřelit vlastního psa... no měla jsem kamaráda, hajného, který svým milovaným jezevčíkům, jak on říkal poslední službu, také udělal. Pro mne nepochopitelné. Pro něho, žijícímu v hluboké přírodě, se zbraní jako věrnou družkou, byla čest dát poslední ránu svému parťákovi. Uff!

A jednoho životního psa, nevím. Asi jo, ale pro mne byl jeden ten první, ale i druhý, třetí, čtvrtý.

Mám ráda každýho z nich, přesto Argo se mi zasekl obrovsky. Nejvíc. Možná v tom hrálo roli nejen to jakej byl, ale i to, že byl štěně a já dospělá, když jsme se potkali, nějakou dobu jedináček, prošel se mnou těžkou dobou. Nebo byl prostě jen nejlepší