PSI: Moje první závody
Cizí cvičák, větší a upravenější než náš. Cizí klubovna, větší a vybavenější.
A na zdi klubovny vývěska se seznamem soutěžících.
Mě se týká seznam kategorie A.
Někdo mě bere za loket, je to náš výcvikář, náš kapitán, a má trému.
"Nekoukej tady a jdi si přejet poslušnost! Myslíš, že jsi v ní stoprocentní?"
Jdu na louku za klubovnu a najdu tam celou naší výpravu v debatujícím hloučku. Nikdo necvičí. Psi se povalují ve vlhké trávě, někteří dřou hlavou o zem, jak se chtějí zbavit náhubku.
Chřestění v improvizovaném tlampači: Losují se startovací čísla. Mám číslo dvacetdevět! Pomáhají mi je přivázat přes košili, devětadvacítka na hrudi, devětadvacítka na zádech.
A už nás, áčkaře, volají k nástupu.
Jdu předposlední.
Z jedné strany mám kluka s přerostlým velkým kníračem, z druhé Anču z našeho cvičáku. Stojím v řadě. Stojím zpříma v řadě, do které patřím!
Hlavní pořadatel nás vítá, přeje nám štěstí, představuje nám rozhodčí, toho, z kterého mají všichni strach, i toho druhého, mladého, co vypadá jako frajer. Poslouchám otřepanou frázi - Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, ale protože stojím v řadě a zúčastňuji se, nevidím pro horké slzy, za které se stydím.
***
A už to začalo. Jedničkáři nastupují jeden po druhém.
Sedím za klubovnou na nějakém kameni a myslím na všechno a na nic. Čekám…
Když je na řadě Anča, odkládám Robina a jdu se podívat zblízka. Ančina Diana je perfektní! Její jedinou slabinou je aport, a ona ho zvládla! Bez chyby! Ještě kladina, a Anča odchází s Dianou na dlouhé odložení. A to znamená, že jdu na řadu já!
Jdu a nevím, jestli je to pravda.
"Pane rozhodčí, psovodka se psem Robinem se hlásí k výkonu poslušnosti podle zkoušky ZVV1."
"Děkuji. Směr přímý! Pochodem vchod!"
Uklidňuji se, tlak v prsou povoluje. Chůze u nohy, obraty za pochodu, to je dobré. Obraty na místě jsou pro nás hračka.
"Zastavit stát! Pro psa lehni!"
Robine - lehni, sedni, vstaň - První chyba! Musela jsem povel opakovat a to znamená ztrátu bodů!
"Připravit na aport!"
Začínají se mi třást ruce, dělá mi potíže sundávání náhubku. Na povel odhazuji aport. Vysílám Robina.
Vrací se, sedí přede mnou s aportem, na pokyn rozhodčího mu jej odebírám. Další chyba! Sedl si mi k noze bez povelu! Dávám ten povel dodatečně a to je vyložený kiks, ten měl následovat až po pokynu rozhodčího.
Nástup na překážku, pohroma!!! Robin skáče pouze vpřed, potom překážku obchází. To není možné! To udělal poprvé v životě! Robine!
Odložení za pochodu do Lehni. Alespoň tohle dopadlo dobře! Výstřel. Neleká se, jen otáčí hlavou. Skvělé! Polohu nezměnil! Kladinu ani zkazit nemohl. Štěkání na povel. Konec poslušnosti. Anča si jde pro Dianu a já odcházím na dlouhé odložení...
***
Dívám se Robinovi dlouze do očí a je mi smutno. Pes upřený pohled nevydrží, tulí se ke mně a olizuje mi obličej. Já vím, ty jsi můj malej pejsek, ale když já jsem tak nešťastná, všechno je ztracené, utečeme. Ne. Půjdeme ke klubovně a řekneme, že vzdáváme boj. Před vývěskou, která se plní záznamy výsledků, stojí náš výcvikář a máváním mě přivolává. Robine, buďme sportovní a popřejme mu jeho radost. Dívám se na vývěsku. Výcvikář má 98 bodů a je nejlepší. Anča s 94 body je čtvrtá.
Sebemučivě jedu prstem po seznamu, hledám své jméno.
"Je to možný?"
"Vždyť vidíš! Máš 86 bodů a jsi v první polovičce. Nemáš hlad?"
Mám! A žízeň taky a bojechtivá jsem jako divoška! Uvazujeme psy u sloupků a jdeme do klubovny, kde se ohřívají párky, vaří čaj, a otevírá jedna limonáda za druhou. Času je dost, teď cvičí dvojkaři. Mají smůlu, do poslušnosti jim začalo pršet.
První, koho klubovně vidím, je Anča. Pije kávu a nemá svůj obvyklý úsměv.
"Je zle! Viděli jste ten rukáv, co bude na obrany? Je děsně tvrdý, úplně nový siloňák, na ten si kousne akorát Tory, jsme odepsaní!"
Nevím proč se směju, ale směju se. Anče se to nelíbí.
"Diana si alespoň štípne! Ale co Robin?"
***
Nástup áčkařů k obraně.
Posuzuje ten mladý rozhodčí. Má modré kalhoty, strakatou košili a proti dešti si otevřel křiklavě červený deštník. Bude posuzovat revíry, kousačky ten hlavní.
Když jde Anča na revír, už se zase usmívá, strach ji přešel. A po ní půjdu já.
Hlášení jsem nepodala, protože na mě rozhodčí už na dálku řve: "Připravit na revír!" A rukou mi ukazuje osu postupu.
Snímám Robinovi košík a šeptám mu, že je tu všude plno kočiček, aby běhal. Nalevo, napravo, nalevo, jde to výborně. Až tu! Robin běží k rozhodčímu a ten neví nic lepšího, než napřáhnout po něm deštník! Abych zabránila útoku, zařvala jsem: "Robine ke mně!" Pes je u mě a revír neúspěšně končí.
Přecházím na kousačku. Diana ji má za sebou. Jak asi dopadly?
Začínáme přepadením psovoda figurantem. Jako se potkáváme, on je pachatel a já ho musím zastavit.
"Stůjte!"
"Co na mě křičíte? Jsem tu na houbách, se to nesmí?"
"Sem se nesmí!"
"No a? Trhnete si nohou," a už se na mě vrhá.
"Robine! Zadrž!"
V Robinovi to zadunělo, jako bouře. Rozchlipuje pysky, proletí obloukem, zakusuje se, zakusuje se do toho tvrdého, nového siloňáku. Drží a nepouští!
Směju se a brečím současně a velím: "Pusť!" A Robin pouští okamžitě.
A pak už je všechno splněný, nejkouzelnější sen.
Hladké zadržení, výborný zákus, ještě lepší pouštěčka. Protiútok! Figurant o Robina zlomil klacek, i když to měl být jen náznak úderu! A Robin drží!
Ty můj pejsku zlatý, milovaný!
"Děvenko, bylo to dokonalé," říká mi rozhodčí. "Tak už nebreč!"
***
V klubovně najdu Anču. "Věděla jsem to," říkala smutně. "Diana si nekousla, klesla jsem na..."
"Viděla jsi výsledky?" Volal na mě výcvikář u dveří!
Jdu se podívat. Výcvikář je absolutní vítěz v kategorii A.
Já jsem v obraně třetí!
A celkově pátá!
***
Vracíme se šťastní! Vracím se vítězně! Náš David vyhrál kategorii B v poslušnosti i obranách a tím bylo naše družstvo nejúspěšnější...