Moje první panička, Kristýnka, byla moc hodná slečna, naučila mě spoustu užitečných věcí, bývala se mnou často venku a představila mi takové malé kuličky, které náramně voněly a byly mnohem lepší než maminčino mlíčko. Bylo mi s ní moc dobře. Škoda jen, že doma ještě nebyla svým pánem.

Její rodiče pro mě moc pochopení neměli, ačkoli jsem se snažila být i statným hlídačem a večer jim zahřívat nožky, pořád mi bylo něco vyčítáno. Ale i to jsem všechno vydržela, vždyť Kristýnku bych nevyměnila. A proto mě velice zaskočilo, když se jednou za dveřmi objevila početná skupina lidi, které jsem po čuchu rozhodně neznala. Nicméně se ke mně velice měli a přinesli mi dokonce i nějaký ten pamlsek.

Vzali jsme balónek a šli si všichni společně hrát na louku. To bylo naposledy, kdy jsem byla doma… ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byla s těmi lidmi v autě a Kristýnka mi jen zamávala se slzičkou ve tváři. Nevěděla jsem, co se děje. Jeli jsme přes 4 hodiny a na konci naší cesty jsem vůbec netušila, kde to vlastně jsem.

Všichni na mě volali a pokřikovali a já nestačila pozorovat okolí. Pochopila jsem, že domů už se asi nikdy nevrátím, že mám před sebou nový domov a nové lidi, kteří se o mě budou starat, ale můžu jim věřit?? Co když jim ukážu, jaký jsem ďáblík, třeba mě pak vrátí Kristýnce… A tak jsem vymýšlela jednu lumpárnu za druhou :). Nejdřív se mnou byli pořád doma, takže kromě pár snědených párků ze stolu se toho nedalo moc podniknout, ale pak mě nechali celé dopoledne… 

Rozhodla jsem se provést decentní úpravy, co se týče interiéru bytu. I s květinami to bylo trošku horší a myslím, že přesazení by nebylo od věci, a tak jsem tomu trochu pomohla… S napětím jsem očekávala návrat svých nových páníčků. A?? Nic! To, že říkali, že se to nedělá, to snad taky vím, ale vůbec mě nepochopili, všechno uklidili a bylo to zase v pořádku… a tak o svůj návrh nového interiéru jsem bojovala každý den víc a víc, trvalo 2 týdny než pochopili, že takhle to bude skutečně lepší. bez kytiček na zemi, bez obrazu na stěnách a taky jsem je naučila zavírat dveře…

Myslím, že teď už je mám naučené přesně podle sebe :). Vyklubali se z nich hodní lidé, s kterými každý den vyrážím na dlouhé procházky, chodím na kondiční plavání do místního rybníku a taky na drby s kamarády… prostě se nenudím. Celé dopoledne teď už jen čerpám energii na to, až se vrátí.

Když mi byly 2 roky seznámila jsem se s Jerrym, ten hafan mě okouzlil už při první návštěvě, ale ráda jsem ho viděla i podruhé a potřetí… Vlastně pořád se s ním ráda proběhnu. Ale abych se dostala k jádru věci, naše seznámení vedlo k tomu, že jsem se i já mohla stát maminkou. V létě jsem přivedla na svět 8 malých špuntíků… byla to paráda. 

Ještě teď na to ráda vzpomínám, jak všichni kolem mě běhali :). Dneska už jsou z nich taky velcí hafani ale legrace je s nimi pořád. Tuhle radost jsem si při posledním hárání chtěla připomenout, ale náhodný kolemjdoucí knírač se mému páníčkovi asi nelíbil, protože takhle rychle za mnou ještě neutíkal... :)

Nicméně, ačkoli bych to do něj neřekla, skutečně nás dohonil a já se musela poslušně vrátit k noze. A takových veselých příhod mám s mými novými pány skutečně hodně :). Jsem ráda, že jsem je potkala.

Kristýnce občas spolu s paničkou pošlu email, přiložím pár fotek, ale nezlobím se na ni. Svěřila mne do dobrých rukou...

Labradorka Mína