14.10.2019 | Svátek má Agáta


PSI: Max telefonista

5.6.2006 21:28

Tohle to je historky stará asi tři roky a ráda na ni vzpomínám. To bylo tak. Poslední roky svého života nám jezevčík Max poněkud zvlčel - nejspíš došel k názoru, že ve svém věku už má také na ledacos právo. Například na moji trvalou přítomnost u rodinného krbu. Co jsem začala pracovat doma, odmítal všechny výmluvy a pokud musel zůstat doma sám, tak tropil neplechu. Například si zvykl vylézat na můj pracovní stůl, odkud viděl oknem na branku a mohl tak sledovat venkovní cvrkot.

Jenže můj stůl nebyl dostatečně velký pro počítač s klávesnicí a myší, reproduktory, modem, lampu, digitální telefon (tehdy jsme měli ISDN linku) a devítikilového jezevčíka. Takže ledacos muselo uhnout před jeho snahou dohledat se nedisciplinované paničky. Většinou jako první letěla k zemi klávesnice a myš… Max na podlaze

Poté, co jsem mu na jeho spády přišla, snažila se před odchodem z domu odsunout v pracovně židli tak, aby pes měl výhled, ale na stůl nedosáhl. Je pravda, že by stačilo zavřít dveře, ale potom byl Max schopen se jimi prokousat - konec konců to už zkoušel.

Odsunutá židle většinou stačila, ale to by se na to nesmělo zapomínat. Ten den ráno u nás bylo živo. Chlapec od sousedů, který s námi měl jet do školy, přišel moc brzy a nechtě se mu podařilo narušit zaběhaný rytmus úkonů, kterými jsem poháněla polospící syny ke zdárnému vykročení do příslušných škol. Takže se hledala peněženka, klíče, byla ztracena a poté nalezena svačina, Daník a Kazan utekli otevřenými vraty na louku a čas běžel. Na nějakou židli jsem ani nevzdechla.

Ve Dvoře jsem rozvezla děti k jejich povinnostem a auto dala do servisu s nějakou jeho bolístkou. Na nějaké toulání po městě nebylo počasí, takže jsem se přihlásila u svojí tety o azyl. Seděly jsme tak i se sestřenkou nad hrnkem čaje, když mi zazvonil mobil. Ozval se můj otec z Prahy a takovým divným hlasem se mě ptal, jestli jsem doma.

"Ne," povídám. "Proč?" Hlas byl ještě o kousek nejistější: "Já jsem totiž asi právě mluvil s Maxem." "Cože?" nevěřila jsem vlastním uším. "Něco štěkal do telefonu," hlásil mi můj drahý rodič - tentokrát už pobaveně - a dodal: "Předal jsem mu Bertíka, počítám, že chtěl mluvit s ním…"

Představila jsem si jejich pudla telefonujícího s naším jezevčíkem a věděla jsem, že už je to zase tady. Absurdní situace jsem už dávno nemusela vyhledávat, jako trest za mé mladistvé hříchy mě už dnes nacházejí samy.

"Můžeš jet domů to zkontrolovat?" tázal se prakticky můj otec. "Nevím, jestli pořádně zavěsil…" Věděla jsem, že bez auta se domů nedostanu a hotové nebude dřív než za dvě hodiny. Co teď? "Ale když jsi mu telefonoval, tak jsi potom přece zavěsil. Takže by to snad nemělo vadit," utěšovala jsem se.

Marně. "Jak jsi přišla na to, že jsem volal já?" odmítl moji naději. "Zavolal Max, takže doufej, že umí po skončení hovoru položit sluchátko, nebo se nedoplatíš," pravil sarkasticky. Potom se slitoval a zkusil mě trochu utěšit: "Třeba to telefonovala Gina, takto tehdejší jezevčice mého bratra. "Ale ten štěkot vypadal spíš na Maxe," dodal po chvíli přemýšlivě. Nepochybovala jsem, že se skvěle bavil.

Nebudu vás napínat. Samozřejmě telefonoval Max. Doma jsem našla klávesnici smutně visící na kabelu, na zemi se válela cédečka a moje poznámky. Telefon vykazoval známky poměrně inteligentního použití - sluchátko bylo téměř vzorně položené, dokázalo dokonce nějak stlačit příslušný čudlík. Bylo jenom trochu nakřivo. Na displeji telefonu jsem však našla navolené tři osmičky - bůh ví, kam se to zvíře ještě chtělo dovolat!



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!