Proto kluby organizují různé soutěže typu Pohár o (dosaďte libovolně), nebo akce, na které je nutné se se psem kvalifikovat a které mají charakter mistrovských soutěží. Lovecké zkoušky se vypisují pro jednotlivé skupiny plemen, protože využití různých plemen psů se liší a liší se i jednotlivé zkušební řády. Zkušenosti mám pouze se zkouškami retrívrů.

I běžné zkoušky jsou vnímány psovody a kupodivu i psy jako skutečná soutěž. Že je nervózní psovod, je pochopitelné. Ten vcelku přesně ví, o co jde, proč se na soutěž přihlásil, zná silné a slabé stránky své i svého psa. Překvapivější je, že určitou nervozitu projevuje i pes.

Také pozná, že se situace liší od běžného výcviku nebo i praxe. A tak, jako reaguje každý psovod jinak, tak i psi mají své způsoby, jak na psychický tlak reagovat. Z toho vyplývá spousta veselých historek i sportovních neúspěchů, které nás nechají nahlédnout do zákulisí dění na zkouškách.

Lidé kolem zkoušek

Zkoušky začínají nástupem a rozlosováním. Podle vylosovaných čísel se utvoří jednotlivé skupiny, které spolu absolvují celé zkoušky. Už zde záleží na tom, jak člověk zkoušky, to znamená jeden nebo dva dny se stejnou skupinou, prožije.

Může se utvořit báječná parta, která se psychicky podporuje, zkušenější radí méně zkušeným, psovodi si vzájemně fandí a prožívají neúspěchy druhých skoro stejně, jako vlastní. Po takových zkouškách je člověk spokojený s dobře prožitým dnem, i když nemá zrovna oslnivý úspěch. Může se ovšem stát, že se ve skupině objeví některý z typů, které dokážou člověka znervóznit. Pokud je takových ve skupině více, je člověk rád, když má zkoušky za sebou.

Jedním takovým typem je kverulant. Pro kverulanta je všechno špatně, případně je to namířené proti němu a jeho psovi. Je nevhodný terén, špatný vstup do vody, rozhodčí se špatně kouká a přehlíží chyby druhých, zatímco naše chyby (to jest kverulanta a jeho psa) si vymýšlí. Kverulant přemýšlí, zda, případně kvůli čemu podat protest. Pochopitelně pokud se stane a rozhodčí přehlédne chybu zmíněné dvojice, kverulant si nestěžuje. Nevím, zda si tiše mne ruce, navenek to vidět není.

Druhým typem je všeználek. Takový psovod nejlépe ví, jak má disciplína vypadat, jak se dělala tehdy na těch zkouškách, co kdy udělal rozhodčí, jak rozhodoval tehdy a tehdy. Pochopitelně vše komentuje, výkony ostatních psovodů, výkony rozhodčích, vítr, terén. A co hůř, obvykle chce od ostatních, aby s ním souhlasili. Někdy to prokládá moudry o svém, samozřejmě nejlepším, způsobu výcviku. Od temperamentu takového všeznalce se odvíjí míra jeho nesnesitelnosti. Někteří mluví pořád, někteří prohodí jen občas nějaké komentáře.

Dalším typem je naivka. Většinou jde o začátečníka, který si ani nepřečetl pořádně zkušební řád a všemu se diví. Podle nátury buď nevinně, nebo s nádechem kverulantství.

Třeba jeden z psovodů se nesmírně divil, na jakou vzdálenost se dělá paměť k aportu. Byla pochopitelně zcela regulérní, podle zkušebního rádu, ale dotyčný tvrdil, že oni to tedy v nácviku dělali kratší. Jindy se stalo, že se vůdce divil, že je zrovna tahle disciplina v tomto typu zkoušek. Že to netušil a nenacvičoval. A měl pocit, že by ho ostatní měli litovat.

Takový veselý a vcelku pochopitelný případ byla jedna vůdkyně, která se dostavila na zkoušky v bundě křiklavě červené barvy. V řádech je, že má být vůdce vhodně ustrojen (míní se tím i přírodní, tlumené barvy oblečení). Dívka na poznámku rozhodčích nevinně vykulila oči a řeka, že myslela, že vhodně myslela, že je to, jako aby jí třeba nebyla zima. Nutno říci, že rozhodčí sice kroutili hlavami, ale ke zkouškám ji pustili a udělala je. Je fakt, že laik a začátečník neví, co znamená "vhodně", třeba maskáče jsou na loveckých zkouškách nevhodné.

Vůdce - nemluva je typ, který sedí se svým psem opodál, případně v autě a s nikým se nebaví. Své výsledky nesděluje, nebo jen na půl úst a neochotně, o ostatní se nezajímá. Je mírně znepokojivý, ale poměrně neškodný.

Horší je pomlouvač. O každém vše ví, co kdy se mu povedlo nebo nepovedlo a hlavně proč. O každém rozhodčím dokáže dát k dobru historku, kdy rozhodl špatně, o tom, že by někdo rozhodl dobře, se nezmiňuje. Každý psovod podle něj někdy uspěl neoprávněně, jen díky štěstí, přízni rozhodčích nebo jinému triku. Většinou pomlouvá nepřítomné, přítomné pouze jsou-li z doslechu.

Dokáže dramaticky líčit, jak kdo byl ke svému psu hrubý (obyčejné vyškubání vodítkem je líčeno jako zmasakrování). Člověk se dozví, jaké má kdo strašné výcvikové metody. Pikantní bývá, když vám pomlouvač povídá, samozřejmě zcela důvěrně, hrůzné historky o člověku, kterého znáte a se kterým jste absolvovali nejeden výcvikový den. Tehdy máte chuť se zeptat, zda je řeč opravdu o stejné osobě. Pomlouvač se za nějakou dobu stane protivný všem, co s ním měli tu pochybnou čest.

Naštěstí na zkouškách převažují psovodi, kteří si sice rádi zasoutěží, ale hlavně je baví se svým chlupatým kamarádem něco dělat. Vědí, že jsou všichni v tlapách svých čtvernožců, že jednou jsi dole, jednou nahoře, z neúspěchu soupeřů se nijak neradují. Ze svých neúspěchů jsou smutní, při hloupé chybě mají vztek na sebe i na tu svou chlupatou potvoru, ale nepovažují to za tragédii.

K ostatním jsou přátelští, poradí občas nějakou fintu. Dokážou obdivovat výborný výkon druhého, přiznat svou chybu. Pochopitelně, někdy každému mohou ujet nervy. I férový psovod může mít pocit, že tohle tedy rozhodčí přehnal. I férový rozhodčí někdy nemá den. Ale vcelku většina psovodů i rozhodčích, alespoň na zkouškách retrívrů jsou slušní lidé, kteří mají především rádi psy. Proto bývá atmosféra obvykle přátelská. Nechybí samozřejmě nervozita a napětí, přece jen je to soutěž. Ale většinou se účastníci těší, že se zase sejdou se známými a přáteli.

Aktéři a korona

Zkoušený je vždy jeden psovod se psem, ostatní tvoří diváctvo, takzvanou koronu. Kromě soutěžících bývají v koroně též rodinní příslušníci nebo kamarádi psovodů, někdy i lidé, kteří se jdou podívat, jak zkoušky vypadají, třeba proto, že se sami chtějí nějakých zkoušek v budoucnu zúčastnit. Je ovšem pravda, že většina disciplin není příliš divácky atraktivní.

Korona nesmí být tak blízko, aby rušila výkon zkoušeného psa. Proto občas vidíte jen vůdce, který psa vypustí, pes zmizí, a buď se vrátí se zvěří, nebo v horším případě bez ní. Co se děje na stanovišti z korony posoudíte jen velmi obtížně. Někdy diváci komentují výkon rozhodčích nebo psovoda. Jenže z dálky nelze přesně posoudit to, co vidí nebo změří rozhodčí.

Jednou jsme měli v koroně pocit, že byl výkon jednoho psa lepší a přesto rozhodčí vyhlásili za lepší výkon jiného psa. Teprve potom jsme se dozvěděli, že první pes sice neudělal drobnou chybu, kterou jsme u druhého viděli, ale překročil časový limit.

Nejdůležitějšími aktéry zkoušek jsou rozhodčí. V naprosté většině jsou korektní. Bývají různě přísní. Jsou rozhodčí, ze kterých má člověk po prvním setkání hrůzu, pak zjistí, že jsou to prima lidé, kteří jsou sice přísní, ale naprosto féroví. Někteří se chovají odměřeně, někteří přátelsky. Ale téměř žádného z nich nepotěší, když musí napsat z discipliny nulu, čímž pro psovoda zkoušky končí.

Pokud to jde, snaží se rozhodčí aspoň trochu pomoci a udělit alespoň známku 1, takže dvojice psovod pes proleze, i když někde na konci pole zkoušených. Někdy to ovšem nejde a člověk zkoušky nedokončí. Slyšela jsem o rozhodčích, kteří z toho mají radost, ale sama jsem se s tím nikdy nesetkala. Většinou rozhodčího mrzelo, když nás musel vyhodit. A musím uznat, že nám dával šanci až do konce.

Dá se říci, že známku 4 (nejlepší) si většinou musí člověk opravdu zasloužit (i zde jsem slyšela o sporných výkonech a jednou dokonce takový sama viděla), kdežto na nulu musí opravdu udělat nesporné vylučující chyby. Problém hodnocení je, že některé discipliny nejsou přesně ve zkušebním řádu popsané a hodnocení je pak poměrně subjektivní. Jsou exaktní discipliny, u kterých je přesně popsán požadovaný výkon nebo kde je limitem čas a discipliny, kterým říkáme "na umělecký dojem". Proto může mít člověk k některému hodnocení výhrady. Pokud ale rozhodčí posuzuje všechny soutěžící stejně, není důvod si stěžovat.

Další rozdíly mezi rozhodčími jsou v tom, jak dokážou své rozhodnutí vysvětlit. Nejradši mám, když rozhodčí nejen řekne známku, ale i to, v čem se mu výkon psa nebo psovoda líbil či nelíbil. Tím, že člověku někdo popíše, jaké chyby udělal, nebo co je předností psa, se nejvíc naučí. Někteří rozhodčí svá rozhodnutí nekomentují.

Po začátečnické nejistotě jsme se už naučili, že pokud mi rozhodčí sníží známku, klidně se zeptám, za co. A to i v případě, že to více či méně tuším. Rozhodčí může mít na nějaký výkon jiný názor a psovod se může poučit. Ještě se mi nestalo, pokud jsem se zeptala slušně, že by mi rozhodčí neodpověděl, případně nevysvětlil své stanovisko.

Někteří rozhodčí člověka hecují, jiní se tváří nesmírně vážně. Osobně mám radši, když si ze mě rozhodčí dělá trochu legraci i když i to může být pěkné hraní na nervy. Třeba když si při odložení rozhodčí zažertoval a říkal: "Podívejte, pejsek už vám jde naproti", což by pochopitelně znamenalo konec zkoušky. Naštěstí Ája seděla na místě a já neomdlela. Jiné žertíky typu: "No jestli místo bažanta přinese kolegu, tak nevím jak to budu hodnotit..." jsou méně náročné na nervy.

Občas se bavíme oba. Třeba když jsem jednou dala Áje opravdu razantní povel (tak že z nejbližších stromů padalo listí a sem tam nějaká veverka) se na mě postarší pan rozhodčí podíval a vážně, leč s veselou jiskru v oku pravil: "A to doma taky takhle křičíte na manžela? To by mi ho bylo opravdu líto." A já neméně vážně odvětila: "Ale kdepak, kvůli tomu mám přece psa, abych měla na koho řvát".

Důležité je, aby rozhodčí posuzoval korektně a měřil všem stejně. Ovšem kolegové vyprávěli o zkouškách, kde rozhodčí svévolně upravovali zkušební řády, preferovali své oblíbence, dělali pro každého soutěžícího jiné podmínky. Na štěstí jsem to nikdy na vlastní kůži nezažila. Někdy mě rozhodnutí trochu zlobilo, ale nikdy nebylo vysloveně nespravedlivé. Také proto jezdíme na zkoušky rádi.