Trixie nekrmím ani syrovým masem ani syrovými kostmi.

Poměrně často dostává menší kosti z vepřových kotlet. Pro jistotu jen ty zaoblené, bez špičatých konců. Trixie se na ně nadšeně vrhne a slupne je na několik chroupnutí. Něco jiného jsou velké kosti od vepřové nebo šunkové kýty. Ty ale nedostává často, takže je to sváteční jídlo, které si umí dlouze vychutnat. Vepřová kost je menší, tu dostane celou. Kost od šunky bývá opravdu velká, nechci, aby se jí přecpala, a nejprve ji sekáčkem přetnu. Trixie dostane polovinu a druhou uložím na později.

Už můžu? Kosti od kotlet.

Vepřová kost má tlusté chrupavky, které Trixie slupne jako první. Pak se pustí do tvrdé části a na trávě s kostí zápolí nejméně hodinu. Má u toho ráda nerušený klid. Stačí, když kolem jen projdu, už po mně nervózně stáčí oči, jestli jí náhodou nejdu dobrotu uzmout.

Nikdy nedokáže sníst kost do posledního sousta, podaří se jí rozkousat sotva polovinu. Možná psu, který má „zubů plnou hubu“, by se to povedlo, našemu ne. Trixie už v mládí postupně vypadlo několik zubů (jistě v důsledku špatné stravy u prvních majitelů). Zbývající jsou naštěstí stále zdravé a bílé. A já mívám u kostí dilema. Chci jí dopřát radost a možnost procvičit si zuby i dásně. Zároveň se ale bojím, aby si nevylomila další zub, nebo jí úlomkem kosti nezaskočilo. Tak ji průběžně sleduji a nikdy bych jí nedala kost a odešla z domu.

Těch pár kostí slupnu na to tata.

Po určité době Trixie pozná, že víc už z kosti nezvládne. Musí o tom rozhodnou sama, ode mne si ji odebrat nenechá. Když se přiblížím, okamžitě vedle ležící kost vezme do zubů. Nepomůže ani můj rázný povel, ani naopak sladký hlas, kterým se jí snažím domluvit, aby mi zbytek kosti přenechala.

Nemyslím, že by mě rafla při pokusu jí kost odebrat násilím, ale nezkouším to. Psí reakce, třeba i nechtěná, umí být blesková. Krom toho já ten oslintaný pahýl zas tak rychle vyhodit nepotřebuji. Klidně si počkám.

Jakmile se vzdálím a Trixie si myslí, že ji nevidím, jde si zbytek svého pokladu zahrabat. Chvilku jí trvá, než najde správné místo, a často si ho vybere až na druhý pokus. Z oken domu vidím skoro celou zahradu a mohu Trixie sledovat. Kdybych ji náhodou ztratila z dohledu, stačí později zahradu obejít a hledat čerstvě navršenou hromádku. Už dávno vím o všech jejích skrýších a chodím najisto.

Dala bych si další.

Nechám Trixie zbytek kosti zahrabat a pak spolu hrajeme hru. Vím, že ji tím škádlím, ale cílem hry je prodloužit její radosti z ohryzávání. Stejně Trixie podezírám, že právě tenhle důvod dobře zná a hra ji baví stejně jako mne.

Takže, když skončí s ukrytím kosti, já po chvíli jako zcela náhodou vyjdu ven. Vím, kde je úkryt, a zase jako čirou náhodou vykročím právě tím směrem. Trixie je okamžitě v pozoru, tuší, kam mířím a musí mi v tom zabránit.

Dělá to takovým způsobem, že i kdybych o úkrytu nevěděla, sama mě k němu nasměruje. Začne před mnou popobíhat, otáčí na mne hlavu div nezakopne, mává ocasem a při tom se posunuje k zahrabané kosti. Tělo signalizuje ji následovat, výrazem naopak prosí „ne ne, tam ne, tímhle směrem nechoď, tam je moje skrýš“. Je to komická situace a já se skvěle bavím.

Trixie usedá v trávě s vepřovou kostí.

Takto spolu dojdeme až k úkrytu, kde se začnu hlasitě divit, co že jsem to objevila. Shýbnu se k hromádce a kost se chystám vyhrábnout. Trixie samozřejmě protestuje a čumákem mi šťouchá do ruky, jako by říkala „dej ty pracky pryč“!

Přesto neštěká ani se nesnaží vyhrabané kosti zmocnit. Zřejmě už ze zkušenosti ví, že ji dostane zpět, jen co ji opláchnu. Nechci, aby se zakousla do vyhrabaného, špínou opatlaného pahýlu.

S Trixie přitisknutou k mé noze a pohledem fixovaným na moji ruku dojdeme k sudu s dešťovou vodou. Tam trpělivě čeká a téměř slyším její nevyslovené „dej sem tu kost“! Omytý pahýl jí vrátím, vím, že druhé hodování už nebude trvat dlouho.

Nejprve okousala zbytky masa a chrupavky.

Trixie kost vítězně popadne a s mávajícím ocasem se znovu uvelebí někde na trávě. Vše, co její zuby dříve dokázaly ohryzat, už je pryč a Trixie se s kostí spíše jen mazlí. Nanejvýš se jí podaří odkousnout maličké drobky.

Packy, kterými si zbytek kosti přidržuje, má celé mokré, opatlanou pusu a naslintáno pod bradou – ale je šťastná a to je pro mne cílem hry. Po čase zase sama dojde k závěru, že tahle kost se už opravdu víc pokořit nedá. Chvilku u ní zůstane vyčerpaně ležet, pak se zvedne a jde ji znovu zahrabat. Samozřejmě na úplně jiné místo, o kterém je přesvědčená, že určitě nenajdu.

Už ji neškádlím, ven nejdu. Trixie stejně po chvíli ztratí o úkryt zájem, jako by na něj zapomněla. A já večer, když je Trixie zpět na své zahradě, kost vyhrabu a vyhodím.

Foto: autorka. Obrázky si můžete prohlédnout i zde na Rajčeti.