PSI: Jak roste Malá Černá Příšera? Moc.

První povídání o Grace najdete zde.

Mně to tak nepřijde, ale prý je fakt velká. (No dobře, ti, co to tvrdí, ještě neviděli Nighta :-) Grace v půl roce dorostla Yummu a teď v desíti měsících je cca o 10 cm vyšší. Nevím to přesně, protože je věčně v pohybu a to se blbě měří.

Budeme se houpat?

Naštěstí si zatím uchovala takovou tu štěněčí bezelstnost a nadšení, takže se jí lidi nebojí. Naštěstí, protože lidi miluje, a jakmile někdo projeví co jen náznak zájmu, letí za ním a snaží se mu vecpat do náruče. Takže nejčastěji venku řvu: NEVÍTEJ! a NOHYNAZEM!

To byla ještě malinká.

Ale lepšíme se. Kolem těch, co si jí nevšímají, už dokáže projít na prověšeném vodítku. Horší je to se psy. Hrozně nám chybí nerozbitný kamarád ochotný lítat. Poslední dobou mám pocit, že potkáváme samé malé pejsky, které by mohla ušlapat, anebo sice velké, ale starší psy, kteří už nemají na divočení náladu.

Na procházce.

Vyřádí se vlastně jen v neděli na tréninku agility, kde má dvě mladé kámošky – australandu Bellu a choďandu Amy. Dívat se na jejich honičky je lepší než televize. Občas mám pocit, že Grace se tam těší jen kvůli přestávkám. Řekla bych, že ze samotného tréninku není tak nadšená, jak bývala kdysi Yumminka. No, uvidíme. Jestli ji to nechytne, nutit ji nebudu : - )

Agility.

Jinak je dost šikovná. Klasický výcvik jí docela jde. Obzvlášť, když jako pamlsky upeču játroví (zvířetnický recept je zde). To se pak nestíhám divit, jak mám šikovnou a inteligentní krasavici. I když jsem se přistihla, že na Grace nejsem tak přísná, jako jsem byla na Yumminku.

Vysoko sedím, daleko vidím.

Je to prostě mírně rozmazlené „druhé dítě“. Užívám si s ní štěněcí období a největší radost mám z toho, jak při ní Yummča pookřála. Moje obavy, že štěně bude na ni příliš divoké a poleze na jí na nervy, se naštěstí nenaplnily a Yummča se radostně zapojuje do všech her a učí Grace všechno, co nemá: spát v posteli, žebrat u kuchyňské linky, řvát na sousedovic čivavu za plotem…

Zakázaná postel. Knírači.

Všechno bych jí odpustila, kdybych ji naučila i to, že slušný pes vstává až po osmé hodině. Bohužel, sotva se rozední, do postele mi skočí radostné, třicetikilové, zubaté monstrum, pošlape mě, oslintá a nadšeně mi oznámí, že je vyspinkaná a chce jít ven. Ovšem díky zavedení letního času už mě nebudí mezi pátou – šestou, ale mezi šestou – sedmou, což už se dá vydržet. Takže jsem asi jedna z mála, co přechod na letní čas letos uvítali :- )

Foto: Miki a M.Trendlová. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!