Předchozí povídání o Kess najdete zde.

Naše Kessinka, česká střapatá čubička, oslaví letos na podzim 10. narozeniny. Datum jejího narození jí určila paní KriS, její vychovatelka, od níž jsme si Kessinu odvezli před šesti lety. To to ale letí, sakryš…

Ono se to nedá úplně přesně stanovit, záznamy nejsou, Kess byla štěňátko na prodej před Vánocemi. A dostala se – znám to z vyprávění – jako vánoční dárek do rukou chlapci, cca 10 – 12 let, a k tomu chlapeček taky dostal nový mobil. Jak to asi dopadlo, no? Se psem se nechodilo, pes doma čůral, bobkoval… No tak ho rodiče dali k paní KriS na vychování. Paní KriS má svou smečku kníračů a podobných „potvor“ a tak Kessina vlála za smečkou psů. A když se naučila, co všechno má pes umět, chtěla ji paní KriS vrátit. Jenže ti Brňáci řekli, že tedy děkujou pěkně, ale že ji nechtěj´, protože si už pořídili papouška. S tím se nemusí ven. A tak Kess vyrostla u paní KriS, získala vynikající vzdělání i vychování a v podstatě se pro ni, obecně, hledalo místo, kde by byla jedináčkem.

To byla hubená holčička, co? Seznámení s Kess | foto: Zdena Jů

Mimochodem z té smečky psů si Kess zapamatovala, že když se čůrá, tak se zdvihá nožka. Ona si přisedne jako holka, ale zároveň zvedne tu nožku, jak ji to chlapci naučili…

A tak jsme se, díly PetřeK a dalším dobrým duším, kterým nejsou zvířátka lhostejná, s Kess potkali. Zásluhu na to mám taky celá naše široká rodina, která se s PetrouK zná, a vše vlastně pekli za našimi zády. S paní KriS a Kessinou jsme se potkali v Bystřici pod Pernštejnem, čuchli si k sobě, nasadili Kess cvičně do auta a odjeli s paní KriS na její chatu poblíž. Pohovořili jsme a domluvili jsme se, že si pro Kess přijedeme, až odbydeme dovolené a další plánované akci, tedy asi za tři týdny. Jak smluveno, tak provedeno.

Jo ještě musím připomenout, že dcery nám do auta nasadily prvorozenou vnučku, aby dohlídla na to, aby staříci neudělali nějakou pitomost. Ostatně má to logiku – když my nemůžeme, je potřeba najít místo, kde Kess bude doma stejně jako u nás. A ta místa jsou u obou dcer, Kess prostě je rodinný pes a je u každé z nich šťastná.

Přijeli jsme, Kess nás vítala, jako kdyby k nám patřila. Podepsali jsme smlouvu o převodu vlastnictví psa, obdrželi jsme s Kessinou celou výbavu, a než jsme naložili NAŠEHO čokla do auta, povídá paní KriS: „Vy jste si něco řekli, posledně, jak jste tu byli, ne?“

A my na to: „Co jako?“

A ona: „No ona se každé odpoledne chodila dívat za vrata, jestli nejede auto…“

No není to dojemné? Je, viďte. My na ni intenzívně mysleli i ve Středomoří, tak to zafungovalo.

Kess se usmívá | foto: BarŠ

A jak Kess poprvé cestovala k nám domů? Naprosto v pohodě. Po hodině jsme zastavili na čůračku, Kess se proběhla a na povel se nechala vysadit do auta a jelo se domů. V autě byl pelech, cestou byly mlsíky…

No a už jsme se měli…

Doma dostala pelíšek, na chalupě taky, seděla v něm jak pecka a pokukovala po nás. My jí říkali „Kessinka, holčička, no jo!“ a ona mlátila ocáskem, tou černou špičkou mlela jako chřestýšek, tedy chřestýškovala. Dodneska jí zůstalo, že když jí někdo řekne „Kessinka holčička“, tak mele ocáskem jako tenkrát. Ona je fakt šťastný pes do rodiny a pro návštěvy.

Zajímavé je, že dokonale odhadne, od koho má šanci vyloudit kus snídaně a od koho ne. Kamarádka HaB, co sama měla řadu psů, ta nedá, a Kess to ví. Její přísný partner pan P. sice bručí, pak nás upozorní, jak to zvíře chtivě kouká, a pak se dobrovolně vzdá takového kusu drahého sýra, že já bych z toho měla dvě snídaně, chichi.

A tady je odkaz na první článek o Kessině:

PSI: Kess (1)