Předchozí povídání je zde.

Přiznám to hned – naše Kessinka není žádný statečný pes. Není to sice ustrašenec, ale fakt žádná udata. Když se k nám dostala, pochopitelně se bála, všechno bylo nové a cizí, chvíli trvalo, než si ten náš svět očuchala a přijala ho a ten ocásek, stočený pod břichem, se narovnal do suverénní polohy. A protože se nám brzo na jedné vycházce v lese málem ztratila, tak si nás od té doby pořádně hlídá, aby nás měla.

Na vycházkách se bála každého cizího psa, ať už jorkšíra nebo vlčáka, jakmile si chtěl přátelsky čuchnout, tak strašlivě zaječela a někdy fakt prchla směr domov. A tahle taktika měla vždycky úspěch, protože čuchač se lekl a doprovod toho psa taky a okamžitě si ho tahal od nás, protože Kess vytvořila dojem, že jí nejmíň ukous´ nohu…Tohle postupně přestalo, taky díky bordelkoliákovi Britovi, který si naši Kess adoptoval namísto naší původní čuby, české strakaté slečny Bony. Jeho přítomnost stačila všechny čuchače odradit.

Na loukách Kess vždycky vyčuchává a vyhrabává myší díry. A já se začínám bát, co se stane, až fakt jednou na tu myš kápne. Na chalupě máme narovnané dříví kolem baráku, samozřejmě jsou tam i myši. To Kess nenechá chladnou, poskakovat kolem a šťárat packou mezi polínka, to je častá zábava. A jednou v noci se Kessině podařilo vyšťárat myš, a ta – zblblá ze světla nad stolem na zápraží – vyrazila pryč, rovnou Kessině pod nohy. Očekávali jsme hop a skok a chramst, jak jsme to vídávali u Bonyny. Ó nikoliv – naše Kess sice poskočila, leč dozadu, a zacouvala, a myš utekla. Takže to dobře dopadlo, říkám, Kessině se nic nestalo.

Na vycházce občas narazíme na místo, které se jí – čichově – nelíbí. Pročichává, na těle je vidět ta nespokojenost, někdy se i trochu naježí a někdy stáhne ocas. Pak to místo, pokud ho máme před sebou na stezce, velkým skokem přeletí anebo zdaleka obejde. A já jsem v rozpacích – Co to tam sakra bylo? Já to nevím a to mi vadí!

Občas se na mě při tom průzkumném očuchávání podívá, jako: „Co ty na to? To jsou věci, co?“

Tak to odsouhlasím, jako že: „Jo, to tedy je“, ale fakt nevím. Mám se bát, číhá tu nebezpečí? Nebo je to jen psí pošta? Někdy ne, někdy i bez čmuchání prostě nějaký prostor přeskakuje nebo obchází, jako by tam pod zemí bylo něco, co se jí nelíbí.

Vzpomínám si na naší první psí zkušenost s Kamíčkem (Camusem), stájovým pinčem od kamarádů, co jsme ho často venčili. Kamík se nebál ničeho na světě, ale taky jsem s ním chodila po loukách, kde určitou část trasy nesnášel, buď to přeskakoval nebo obcházel. A to se pak docela bojíte, když NEVÍTE, čemu se ten nebojácný pes tak vyhýbá…

Na zahradu mi chodí – mrchy hnusný – srnky i laň, plot jim nedělá problém.

Nafoceno z okna kuchyně, pozdní jaro, laň na sousední zahradě. Evidentně spokojené zvíře, které nám spásá NAŠI úrodu. | foto: IvJ

A tak holt mám zahradu pokrytou ostrůvky ohraničenými králičím pletivem či sítí. A tyhle ohavy Kess vyhání, řve jako tygr a žene je, nicméně ony z toho mají, myslím, docela srandu. A večer, když se kolem zahrady – my jsme dost na konci světa – pohybují kuny, kočky, občas mýval a někdy i jezevec, to je Kess v pozoru a na každého zuřivě štěká a žene se za nimi, leč jen tak daleko, kam dopadá světlo ze zápraží. Sama do tmy? Ani náhodou. Když manžel vezme baterku a je ochoten s ní vyrazit, to je panečku statečného řevu. Ale jen, dokud se svítí. Do té tmy naše Kessina sama nepůjde, ještě by ji mohlo něco sezobnout.

Foto: Zdena Jů a IvJ