Předchozí povídání najdete zde.

Když do domácnosti přibyde pes, pejsek, štěně, tak jakmile pochopí chod domácnosti, začne se učit komunikovat s okolím. Všichni ctíme zásady výchovy psa. Pes jistě dostává jednoznačné povely podle příručky: Sedni! Lehni! A nejdůležitější je přivolání: POCEM!

A pak se to posune k výrazům: Neluď! Nelez mi sem! Vypadni! A univerzální NE!

Kdo chodil se psem na cvičák či jiný výcvik, měl to s pejskem snazší. My jsme chodili – tedy konkrétně páníček jezdil – s naší bývalou českou strakatou slečnou Bony na cvičák. Psala jsem, že před těmi osmnácti lety tu český strakáč jako pes znám nebyl, byla to jen rasa králíka, a ti nadupaní mladí hoši na cvičáku se šťouchali do ramen a říkali: Pocem vole budeš cvičit králíka.

No ale Bonyna se naučila a hlavně MY JSME SE NAUČILI. Nejme zrovna doma pedagogičtí talenti a vlastně obdivuji všechny, kteří své psisko vycvičí sami, a dobře. To uměli třeba páníčci od borderkoliáka Brita – jenže on se cvičit chtěl a dělalo mu to dobře. Naše Bony k tomu měla poněkud jiný přístup, ale taky jsme toho dost zmákli.

Kess jsme už nafasovali, v jejích čtyřech letech, jako vzdělanou a vychovanou. Díky, milá paní KriS.

Ten pes s námi komunikoval pohledem, postojem, a když jsme dojeli domů, ukázali jsme jí úplně nový pelíšek a řekli: Místo! Kess k našemu nezměrnému údivu zalehla do pelíšku, stočila se do klubíčka a pokukovala po nás. Pak usnula, vyvalila bříško a začala vypadat spokojeně.

Pelíšků jsme nakoupili víc, na chalupu, domů a do auta, tedy cestovní. Teď ale nebudu lhát, Kess samozřejmě spí na dalším pelíšku v naší posteli. A na gauči. A na křesle. A když dnes dostane povel: Běž místo! tak se zamyslí, rozhlédne se a někam se odklidí. Na některé ze svých spacích míst.

Hodně jsem ji trénovala na chůzi u nohy. Protože chodí bez vodítka, je to našich venkovských silnicích nutnost. A Kess sama, když vidí či slyší auto, okamžitě zapadne za nohu. A tak si kráčí, tudíž já ji nevidím, otáčím se jako blázen, plácám se do stehna a pokřikuju. A Kessina pěkně ťape za mnou, za levou nohou.

Nebudu popisovat vítací rituály, to všichni znáte. Ale musím popsat, jak se s Kess debatuje. Naučili jsme ji velmi hlasitě odpovědět na otázku: Chceš? To zvedne hlavu, vyskočí a ZAJEČÍ. A také často na vycházce kladu otázku: Chceš jít domu? Deme domu? No a tady Kess opravdu zvažuje, jak to bude. Někdy poskočí a pádí k domovu, jindy se tak loudavě pohne, pokračuje v očuchávání… No tak dobře, nemáme spěch, obvykle říkám, a jdeme dál.

Pochopitelně plně chápe slova: Snídaně. Večeře. Mlsek. A spojení Chceš mlsíka? je magické. A protože je to chytrá holka, taky umí správně zareagovat, když jí poručím TICHO. To ví, že na otázku odpovídá toliko výskokem a bez štěkotu. Jak a kdy a proč se tohle naučila, fakt nevím.

To mi připomnělo kamarádčina psa, který perfektně zareaguje na slovo DEZERT. Ví, že bude banán nebo jiná ovocná dobrota…

Pořád mne překvapuje, jak Kess vnímá, kam se chystáme, jestli pojede taky nebo jestli bude doma. Ví to prostě. A pořád trvá nechuť k cestování, stres a klepání, jenže přitom na výlet jede ráda. Jakmile zalehne na pelech do auta, nasadí spokojený výraz a výlet si užívá. Cesta zpět není problém, to je povel Jedeme! Kess JEDEME! A pesisko nastoupí všechno funguje.

Kess. Když začalo pršet, samozřejmě se jde ven. Jenže se skončí na zápraží... i tady je čerstvý vzduch, ne?

Osvědčeným povelem je: Ještě spíme!!! To když si Kessina usmyslí, že by se po ránu mohla jít přimazlit k našim hlavám. Ono dostat ránu packou po hlavě v půl šestý nikdo nechce, takže ji usměrníme zpátky na její místo a vstávání se odsouvá do lidské hodiny. No ale pokud nutně potřebuje na hygienu, dá to najevo, vysvětlí nám to a to zas zafungujeme my, obvykle já…

Za vrchol dokonalosti komunikace považuji, že umí splnit povel Vyčurat! A taky plní povel BOBEK! Občas, chápu, není vhodná chvíle psího trávení, zejména když požaduji tohle plnění v nezvyklém čase. Ale holt – na splnění povelu trvám a čuba ví, že když se vracíme z výletu, domů se nedostane, dokud příslušný povel nesplní. A to dotáhla k dokonalosti – když se jí už nechce čůrat, tak si přikápne a předstírá úkon. Považuji tímto povel za splněný a jdeme domů. Udělala, co mohla.

Foto: Zdena Jů