Předchozí povídání najdete zde.

Když jsem chodila do 1. a 2. třídy ZDŠ, tedy hluboko v minulém století, ve vlastivědě (předchůdce prvouky) jsme se učili, že zvířata se liší od člověka tím, že jednají pudově, nepřemýšlejí a vlastně ani nemají city. Mají jen instinkty a pudy, pamatuji si to. A že instinkt je významově totéž, co pud, to nám tehdy neříkali. Sem-tam někdo ze spolužáků, kdo měl doma psa či kočku, s tím nesouhlasil, ale obecně se to tak učilo. A taky se – pamatujete? – učilo, že máme zvířata užitečná a škodlivá… a ta škodlivá je potřeba likvidovat… jojo. Asi si na to vzpomněli na ministerstvu, když chtějí plošně trávit myši. A taky si vzpomněli v německém Hessensku, když tam mají přemnožené chrousty. Ale ani se tomu nedivím, já ostatně mšice taky hubím, co to jde.

Kess nad šlehací nádobou | foto: Zdena Jů.

Jak tak leta žijeme s nějakým tím chlupatcem, nepřestává mne překvapovat, jak nad věcmi či spíše situacemi přemýšlejí. A vždycky mne fascinovalo, jak se domácí zvíře umí urazit, v tom vynikal zejména kocour, co s námi žil v bytě skoro 17 let. Zažila jsem s ním skvělou příhodu – už jsem to sem i kdysi psala. Kocour bydlel na kuchyňské lince, speciálně dělané pro jeho misky, protože dole na zemi žila Bony, česká strakatá čuba, a kocour měl dietní granule nevhodné pro štěně. Kocour nikdy neměl tendenci si cokoliv vzít z jídla na stole, pokud se mu to nedovolilo.

Postavila jsem si na linku toastovač, zapnula a kocour se šel po chvilce podívat, co to je. A jak se naklonil nad ten toastovač, tak se moje plátky chleba dopekly a vyskočily a kocour se lekl tak strašlivě, že vyskočil do vzduchu, opsal poloměr kruhu a pleskl na zem jak koule chlupů. Já řvala smíchy, dodnes si to pamatuju. A kocour zmizel v šatně, a když jsem to pak vyprávěla ostatním, ti se taky smáli, a když kocour vylezl ze šatny, ukazovali si na něho a smáli se. On zalezl zpět a dva dny jsme ho neviděli… Pudy?

Kess si s námi povídá nejen pohledem, ale i zvukem. Má speciální štěkot na přivítanou, když jdou kamarádi na návštěvu. Jakmile slyšíme vysoké ječení a kvílení a poštěkávání, je nám jasno, že přichází kámoška Molly s doprovodem. To je fakt moc pěkné, když vidíme, jak se ty dvě kamarádky začnou honit a poštěkávat na sebe. Netrvá to dlouho, ale je to intenzívní. To je láska. Tak pud, snad jo.

A taky je tu NEláska, když přijde návštěva se psem, kterého Kess nemusí. Sedí mi pak na klíně a šklebí se, vytrčuje zoubky, ohrnuje pysky. A psík Čenda, který se podmáčkne pod vrátky a šmejdí všude, si z toho nic nedělá. No dobře, tady ty instinkty vidím.

Naše předchozí čuba Bony milovala kelímky od jogurtů, samozřejmě tedy jejich obsah. Naučila se v ranném věku levou packu zkroutit v kloubu a kelímek si přidržet. To Kess neumí, ale ta se naučila, když jí kelímek po zemi zajede někam, kde to není pohodlné na vylizování, ho popadnout do zubů a přemístit, nejlépe někam do rohu, aby se k tomu obsahu dostala. Taky instinkt?

A co třeba smysl pro humor? Měli jsme v ulici vlčáka, jehož dvorek byl lehce pod úrovní ulice. A když neopatrný chodec šel po chodníku, vlčák se plížil pod taráskem a ve vhodnou chvíli vyletěl a zařval, chodec poskočil a možná si i ucvrnknul a hlavně nadával. Naše rodina ho znala, takže na nás to nezkoušel. Ale dívala jsem se, z druhého chodníku, na tuhle akci. Vlčák pak stál na dvorku a smál se. Fakt se smál! Já ho chválila, jak se mu to povedlo, a na tom jeho ksichtě psím bylo vidět, že se směje a oceňuje, jak se mu to povedlo a že je chválen. A kdeže jsou ty pudy a instinkty?

Nebo vánoce či jiné rozdávání dárků. To by naše domácí zvířena těžce snášela, kdyby na ně dárečku nevybylo. Taky instinkty? Nebo že by pudy?

Ale jednu věc, to je ovšem spíš fyzikální, tedy nechápu. Jak to, že pes, spící v posteli, se promění v kus kamene a nelze s ním hnout, nelze ho odsunout, leda brutálně odvalit. A jak to, že pes, který s vámi v posteli usíná, zdvořile natažený na délku, během spánku v krátké chvíli změní polohu na štorc, takže buď ho v noci nohama pořád umravňujete, anebo pro vlastní nerušený spánek ty vlastní nohy prostě vystrčíte z postele…

Typické foto Kess doma | foto: Zdena Jů.

A přidám ještě pár fotek, jak nám tu hořelo v České Švýcarsku. To jsem nafotila z okna v kuchyni... A tu fotku dětských prolejzaček s ohněm v pozadí fotil IJ, bylo to u hospody... Fakt nic příjemného.

Bylo to letos do 1,5 km od nás. To už je blízko a bylo to velké. Byli jsme připraveni k odjezdu, kdyby policie zavelela. Ti hlídkovali na křižovatce u hospody u toho dětského hřiště. Byly tu uzavřené všechny místní silničky, protože na té ouzké vozovce by se ty obrovské cisternové vozy nevyhnuly a policie to rozesílala kyvadlově. Já sama, když jsem ke konci odjížděla, jsem ochotně skákala autem do pankejtu, když proti mně ta potvora jela.

Foceno z okna v kuchyni. Foto Zdena Jů

Foceno od hospody. Foto IJ

Vrtulník. Foto Zdena Jů

Ale nejhorší byly vrtulníky. Máme chalupu mezi letištěm a tím kopcem, kde hořelo, a tak nám to létalo nad hlavou. Kess na ně chvíli štěkala a pak se začala klepat a zalezla dovnitř a evidentně jí to nedělalo dobře, ale naštěstí to už snad ani nedoutná.

Je to hrůza, že prý to zavinili trempové, ono je to v tom lese samý polom po kůrovci. Já to i chápu, protože z těch pískovcových skal to stahovat nechceš. Práce děsivá. A i když kmeny stáhli, to čaprčí, co hoří nejlíp, tam zůstalo. A taky to prohořívá při kořenech stromů, pod zemí, občas to švihne plamenem na povrch, no nic moc. Ale jsme v pohodě, jen ta místa, kam se chodilo na houby, asi letos nic nepřinesou.

Podívejte se do bohaté fotogalerie. Foto: Zdena Jů a její archiv, Kristína S., KarN., IJ