Předchozí díl najdete zde.

Kess nemá v repertoáru urazit se, ale blbej pohled, když se jí smějeme, to po nás vrhnout umí.

Nikdy jsme se jí nesmáli, když se do legrační pozice dostala nezaviněně – třeba když z ní vnučka vyrobila miminko… Za to Kess nemohla, a taky po nás vrhala pohledy, ovšem zoufalé s prosbou o vysvobození od té milující holčičky, chichi.

Na chalupě máme vrátka, za nimi turistickou cestu, vede sakra hodně do kopce, každý si zafuní. Dole ve vrátkách máme odpadlý kus plaňky, aby Kess mohla plynule tam i zpět na zahradu. Když cítí nějakého budoucího kolemjdoucího, obvykle vyběhne na plácek před vrata, tam stojí na kopci, a štěká dolů na nebožáky šplhající vzhůru.

Kess zamlada | foto: KriS

Cha – jenže posledně se spletla. Vyběhla za vrátka, rozeřvala se, ale v půlce štěku zmlkla a otočila se o 180 stupňů, zlomila se v půli a procpala se dírou na zahradu – v patách jí byl obrovitý vlčák, pes typu 6XL. Majitelé hulákali „Reji, ke mně“ a hned ho poutali na vodítko a pádili pryč, asi aby jim někdo od nás nevynadal…

Kessina bleskem přiběhla na zápraží, kde jsme seděli, stoupla si manželovi za lýtko a konečně zaštěkala. My se smáli jako blázni, protože umlčená čuba pasírující se skoro bokem skrz vrátka, to byl pohled pro bohy. A čubička si počkala, až byl vlčák bezpečně z dohledu, pak teprve zase vyšla za vrátka a označkovala si svou cestu. No má recht, vždyť z toho platíme daně my!

Kess dnes (2025) | foto: Zdena Jů

Kess zamlada | foto: KriS

Ovšem nikdo se neumí tak dokonale urazit, když se mu posmíváte, jako kočky!

Oproti vchodu do chalup stojí obrovitý jasan, nejméně dvousetletý. Pod jasanem sbíráme šišky, či spíše zbytky šišek. Sojky a veverky tu mají hodovní větve. A taky nám přes zahradu chodí sousedovic KOCOUR, velká černá bestie s nefritovýma očima. Veverka si ulovila šišku ze smrku, doběhla s ní na ten jasan a černý kocour za ní, už se těšil na sváču. Manžel vyšel ze dveří zrovna v okamžiku, kdy kocour visel za všechny čtyři dva metry nad zemí na kmeni jasanu. V naprosto nedůstojné poloze, jak kůže přibitá na strom. Manžel se rozchechtal, ukazoval na kocoura a volal mne: „Pojď se podívat na toho pitomce!“ Kocour po něm blýskl okem, cosi zabručel a zmizel, viděla jsem jen černý kožich mizet za keři. Smáli jsme se jak blázni. Kocour se dva dny neukázal.

Mollyška miláček se mi fotit nechá | foto: Zdena Jů

Kira, co se ode mne nerada fotí | foto: Zdena Jů

Nejlegračnější příhodu jsem měla s našim vlastním kocourem. On dost často bydlel na kuchyňské lince, kvůli čubě žijící pod linkou. Dala jsem si na linku topinkovač, do něho dva toasty a zapla přístroj. Kocour se přihrnul, zvědavě se podíval, cože je to na jeho místě – a jen se naklonil k topinkovači, oba toasty vylítly vzhůru. Kocour se strašlivě lekl, odskočil – tedy spíše nedůstojně spadl a skončil jak rozcuchaná hromada srsti na zemi. Neuvěříte, jak strašně jsem se smála, hýkala a ukazovala na něj. Vyprávěla jsem to celé rodině, ti taky všichni řvali smíchy a kocoura jsme fakt tři dny neviděli, a to byl s námi v bytě!