Vše začalo tím, že jsem se k ránu vzbudil a začal kýchat. Ale ne jako páníčkové, ty si kýchnou dvakrát, třikrát a mají klid. Já snad kýchnul dvacetkrát, hlavičkou jsem mlátil o zem, málem jsem si rozbil čumáček. Během chvilky byli všichni vzhůru, vyskákali z postele a začali skákat kolem mě, včetně Julinky. To už jsem nevydržel, odběhl do předsíně a tam se na dlaždičky vyblinkal. Tím můj problém skončil, tak jsem odkráčel zpět do postele a konečně zase usnul, což má smečka říct nemůže. Pro ně problém teprve začínal.

Ráno zavolal páníček k veterináři, řekl mu jaké mám problémy a domluvil se s ním, že mě přiveze ukázat. Proti tomu já nic nemám, autem se vozím rád a ukazování mi nevadí. Jenže veterinář mu ještě říkal, že bude lepší (nevím pro koho), když mi nedají najíst a přivezou mě hladovýho. To už se mi líbilo míň. Panička to vyřešila tím, že si udělala svačinu a odešla i s ní do práce. Když si páníček začal připravovat snídani, tak jsem byl celý natěšený, konečně jídlo, ale on přede mnou zdrhl až do koupelny a tam to snědl. A se mnou se vůbec nerozdělil! Když vyšel ven a měl prázdný talíř, tak jsem se jen vyčítavě koukal. A to já umím.

Odpoledne jsme vyrazili k veterináři. V bříšku už mi povážlivě kručelo. Za jejich týrání hlady jsem měl chuť se v autě znova vyblinkat. Na veterině mě vet prohlídl a řekl, že jsem nastydlý a mám zánět dásní. Nevím přesně co to znamená, ale když jsem zaslechl, že jim dá mastičku a tou mi mají potírat dásně, tak jsem se začal docela bavit a byl jsem zvědavý, co na to páníček. A on řekl: "To nás ale Pascha pokouše" a na to vet odvětil: "To se nedá bohužel nic dělat, tak vás pokouše, mazat se mu to musí !" A já tušil, co se v hlavě páníčka odehrávalo. Ale teď to musím zaštěkat i vám.

Po roce soužití s mou novou rodinou jsem měl se svojí paničkou už zavedený každodenní večerní rituál. Proběhlo poslední venčení, honem utřít ťapky a následoval běh do ložnice a šipka do postele. Pak za mnou přijde panička a začne mě drbat na bříšku. Já pak samou radostí ležím na zádech a smýkám sebou sem a tam. Vydávám u toho takový vrčivý-chrčivý zvuky. Něco jako vrr-chrr. Někdo by řekl, že to zní jako varování, ale panička brzo zjistila, že u mě to znamená vrchol blaženosti. Ten, kdo nesměl jako já osm let do postele, asi ví, o čem to tu vlastně štěkám.

A jak tak válím v peřinách sudy, tak jsem se povážlivě přikutálel k okraji postele. Už jsem málem spadl dolů, ale panička, která mě hlídá jak ostříž, mě zachytila. A já se bohužel zachytil jí. Teda její ruky. Stiskl jsem tak pevně, že jsem jí prokousl dlaň. Najednou bylo hrobový ticho. Já jsem ztuhnul. A do toho zahřměl páníčkův hlas: "NO, PASCHO!!" Tak to už jsem úplně zmrtvěl. Hanbou bych se nejraději propadl. Panička se držela za ruku a oči měla plné slz. Moc jí to bolelo. Když si jí ošetřila, tak jsme šli všichni spát. A to byl teprve pátek večer.

Během víkendu jí ruka otekla a měla jí dvakrát takovou. Kolem mě jenom chodila a přitom se tvářila, že jsem neviditelnej. Jako kdysi já, když jsem poprvé uviděl Julii. Tenkrát jsem se choval úplně stejně. Nepromluvila na mě, nepohladila. Začal jsem mít opravdu strach. Byl jsem přeci adoptovanej! V pondělí už musela vyhledat lékaře. A já taky. Panička potřebovala potvrzení, že nemám vzteklinu! Bože můj, jak já se tenkrát styděl. Panička skončila nakonec až na chirurgii a tam se jí vyptávali, jak se to vlastně stalo, že jí pokousal vlastní pes. A panička to vyprávěla tak, že to vypadalo, že si nakonec za to může sama. Kdyby na mě nesahala… A že jsem adoptovanej, tak o tom nepadlo ani slovo. Tenkrát jsem si uvědomil, jak moc mě ráda.

Panička chodila na převazy do nemocnice asi 14 dní. Jelikož jsem jí pokousal pravou ruku, tak nemohla nic dělat a práce v domácnosti byla na páníčkovi. Ale nebojte, toho už jsem nepokousal, kdo by se pak o nás staral. Nakonec to všechno dobře dopadlo, paničce se ruka zahojila bez trvalých následků a začala mě opět hladit (viz foto). Jenom byla přitom opatrnější, jako kdyby se mě bála. Ale časem jsme se zase vrátili i k našemu večernímu rituálu. Drbání po bříšku, smýkání na zádech sem-tam, vrrr-chrrr. Jenom z tý postele by mě už asi nechala spadnout.

No, ale kdo ví, z čeho že jí ta ruka vlastně otekla? Zhruba za měsíc otekl paničce prst na druhé ruce a to jsem jí do něj opravdu nekousl. Zase musela na chirurgii, ale moje jméno už tam bohudík nepadlo.

A tohle všechno nám u veterináře proběhlo hlavou. Mně i páníčkovi. Odvezl mě domů a musím být pár dní v klidu. Chodím sice na procházky, ale krátké. Dásně mi mastičkou potírá páníček. Ze začátku jsem se vzpouzel, ale už mi to tolik nevadí. Prášek mi zase dává panička. Vždycky na mě zavolá: "Pascho, prášek!" A já běžím, div se nepřetrhnu. To mám totiž rád. Vždycky mi ho zabalí do kolečka salámu. Ale raději bych už byl zdravý a mohl zase chodit na dlouhý procházky. Venku je moc krásně, svítí tam sluníčko a já musím ležet v posteli…..ach jóóó !!

Váš smutný Pascha