My sázíme na osvědčené aportíky, sport v terénu a hlavně dlouhé procházky, pokud možno spojené s plaváním. Utahaný pes = hodný pes. V případě naší české strakaté slečny Bony to opravdu funguje.

Když není jiný víkendový program, jsem schopna se v neděli v 6 ráno sebrat a vyrazit s čubou za novými obzory. Prostě se sebereme a jdeme TAM (nikoliv zpátky). Chce to aportovací hračku s sebou, mlsíky do kapsíky, cigára pro paničku a mobil. To je důležité, nezapomenout. Pokud ho zapomenu, jdeme i ZPĚT.

Doma i na chalupě jsme obklopeni kopečky, rybníčky a lesy. A značenými turistickými cestami. Nebo alespoň lesními cestami, které nás obvykle přivedou někam k civilizaci. Kolem desáté zavoláme páníčka, ať si pro nás přijede, pokud mu dokážu aspoň přibližně určit, kde nás má hledat, chichi...

Taky se stalo, že jsem sice uvedla název obce podle cedule, ale neuvedla jsem směr, odkud jsme se tam dostaly a chudák páníček najezdil, díky místním objížďkám, asi 20 kilometrů, než si nás našel. A věřili byste, že ani pak neměl radost, že nás vidí?

Na těchto výletech máme rozličné zážitky. Jednou jsme vyrazily lesem, nahoru-dolů, lesní zvěř o nás - hlomozíme - ví dávno předem, takže moc toho nepotkáváme. Šly jsme asi tak hodinu, sluníčko začalo mít sílu a já vím, že za terénní vlnkou je rybník ukrytý v lesní úžlabině. Tak jsem čubiznu navedla povelem "vodička". Čubizna zvedla nos a neomylně navětřila. Nabrala trysk, zmizela mi za terénní vlnou a hnala se jak rychlík k tomu rybníku.

Až doposud panoval kolem klid. Mír a ticho rušilo jen bzučení hmyzu. Pak se ozvalo psí plácnutí do vody a nespokojené syčení, jako by dav lidí šeptem proti něčemu důrazně protestoval. Znejistěla jsem a pro jistotu na čubu zařvala, lehce opadalo listí a sem-tam spadla veverka.. Vyhoupla jsem se na tu terénní vlnu a naskytl se mi pohled na deset - dvanáct rybářů, někteří byli i s dámským a dětským doprovodem.

Zezdola na mne zíralo hejno rozhořčených obličejů kolem rybníčka, všichni syčeli, ať jsem ticho a uprostřed kdysi klidné hladiny se špláchala naše strakatá slečna Bony jak vodní bagr. Vymotala jsem jí z udic a měla kliku, že nás nelynčovali, protože mezi rybaříky byl i náš soused, který ví, co to máme za radostného blázna. Ona ho bohužel poznala taky a hned se k němu - mokrá - vrhla, jakože je to príma, že ho zas vidí. Nezdálo se mi, že by se taky tak radoval, ale nezbili nás. Nikdy před tím ani nikdy potom už jsem tam neviděla ani háček, natož rybáře...

Pak jsme štrádovaly dál a došly na lesní parkoviště, kde stáváme, jezdíme-li sem na houby. Stály tam asi 3 auta. Ideální místo na odpočinkovou cigaretu. Já si sedla na klády, čuba usedla pod nejbližší kufr nejbližšího auta a nasadila výraz "jedu domů!" Zjevně poznala známé místo a zaparkované automobily jí připomněly pohodlné cestování.

Chtěla jsem jít dál, ale čubizna, že ne. Dřevěné nohy, zarytý výraz. Tak jsem podlehla a zavolala páníčka, ať si pro nás přijede. Že počkáme na silnici, přeci nebudeme sedět jak pecky na místě. No jo, ale jak přesvědčit čubiznu, že musíme ještě aspoň půl kilometru šlapat? Tak milá Bony musela na vodítko a já dílem táhla, dílem povelem "u nohy" dovedla čubiznu k silnici.

Když Bony uslyšela známé vrčení motoru, vrhla se do cesty a páníček jí div nepřejel. Do svého kufru se bez povelu drala, ještě jsme jí ani pořádně neotevřeli... Tu neděli jsme zbytek povinného venčení odbyli v křovíčkách u domu, protože naši madam asi bolely tlapičky a pečlivě hlídala, abychom se nevzdálili MOC DALEKO od gauče.

Vůbec to nebylo špatné - konečně jsem shlédla některá videa, která na to čekala od Vánoc...