Vzpomněla jsem si, jak k nám domů ke dvěma kavalírům přišel křečík džungarský. No přišel, spíš jsem ho prakticky domů propašovala i přes rodiči vyhlášené přísné embargo na cokoli plazivého, hlodavého či létavého. Ale životní překážky se mají překonávat a tak se u nás na 2 roky, troufám si tvrdit spokojeného života, zabydlel křečík…

Léta jsem se domnívala, že naši pejsci nemají žádné lovecké instinkty a ničemu živému by neublížili. Jediný záchvěv něčeho, co by se snad dalo nazvat loveckým pudem, jsem viděla pouze u Briana, který jako štěně jednou v parku prohnal slepice. Ne že by je při prvním spatření šel lovit, ale když na ně narazil v parku a ony začaly tak krásně prchat, vzpomněl si patrně na nedávné honičky se svými sourozenci u maminky a tak je trochu prohnal. Po jeho dopadení jsem mu jemným plácnutím po zadečku naznačila, že to není vhodná zábava pro pejska jeho úrovně a od té doby ho slepice nezajímají.

No a potom jsem domů přinesla křečka džungarského. Byla jsem zvědavá, co tomu pejsci řeknou. Očekávala jsem, že ho očichají a půjdou si po svých jako vždy, koneckonců pár myšek už za svůj život viděli a nikdy je nezajímaly. Kupodivu, Briánek ale po chvíli začal projevovat zájem o zvířátko značný. Koukal na něj v kleci, nakláněl roztomile hlavičku jako by říkal: "Pane, pojďte si hrát".

Nadmula jsem se pýchou nad jeho inteligencí, že okamžitě poznal, že to není ledajaká obyčejná myš, nýbrž nový roztomilý člen domácnosti a také nad mým dobrým vkusem, jakou jsem mu evidentně udělala zajímavým zvířátkem radost. Už už jsem chtěla křečka z klece vyndat, aby se mohli seznámit osobně, vtom se však křečík přiblížil ke stěně klece a… Briánek udělal chňap! Nebýt mříže klece, byl by milý křečík v pánu. Pokus se však nezdařil a Briánek viděl, že jeho úmysly jsou odhaleny, proto odhodil masku přátelského zájmu a začal u klece číhat jako pravá šelma.

Když se křečík bezstarostně proháněl sem tam, Briánek opatrně obšlapoval kolem klece. V momentě, kdy se křeček začal blížit k mříži směrem k Brianovi, ten zkameněl, ani chloupek se mu nehnul, ba co víc, i ocásek se přestal vrtět a to je u kavalíra co říct, neboť kdo zná kavalíry ví, že s ním radostně mávají takřka bez ustání. Tak jsme měli na prchavý okamžik doma dravou šelmu, která číhala na zahubení škodlivého hlodavce, než pochopil, že přes mříže je to marná práce a tak se rozhodl to ošklivé zvíře raději ignorovat.

Chvíli jsme přemítali, jak je možné, že se v něm lovecké pudy probudily zčistajasna teď, ale nebylo složité na to přijít. Jeho nepěkná vlastnost žárlivost a sklony k majetnictví jsou nám známy od okamžiku, kdy jsme mu v dobrém úmyslu pořídili psího kamaráda. Do té doby se jako každý kavalír přátelil s ostatními pejsky a nadšeně na ně při setkáních vrtěl ocáskem, netušili jsme ovšem, že toto přátelství pro Briánka končí u prahu našeho domu.

Mohlo mně tedy napadnout, že když před lety nijak radostně nevítal psí přírůstek do rodiny, ani z křečka nebude nadšený. Já jsem totiž tak nějak křečíka nebrala jako "právoplatného" člena rodiny, je to prostě malé roztomilé zvířátko. Briánek na to měl ale evidentně jiný názor a tak i po příchodu malého křečka do domácnosti jsem musela naší "hlavě" smečky dávat nějaký čas na vědomí, že samozřejmě zůstává náš oblíbený pejsek a křeček mu vůbec, vůbec nebude lézt do "zelí". I tak si mě raději bedlivě hlídal a kdykoli viděl, že jsem začala o křečíka projevovat zájem, hned tu byl zčistajasna roztomilý, přítulný a nesmírně mazlivý Briánek, který jako by říkal: Nejmilejší zvířátko jsem tady přece já!

Křečka začal tedy ignorovat, ale přesto jsem ho k němu na volno nikdy nepustila. Známe své lidi, totiž pejsky a víme, že i za něžným čumáčkem se můžou skrývat temné úmysly. A pochopitelně jsem Briánka časem zase nachytala. Jednou v létě jsem udělala křečkovi na trávě ohrádku, aby by měl nové životní zážitky a mohl se proběhnout na trávě. Psi se pochopitelně ochomýtali okolo a zajímalo je, co to tam kutím. Dokud byl křeček v kleci vedle ohrádky, nezajímal je. Ale jakmile jsem ho dala do ohrádky a on tam začal pobíhat, hned tu byly dva zvědavé čumáčky. Bílý po chvíli odpadl, jako vždy, ale černý zůstal a se zaujatým výrazem křečka pozoroval. Zase pěkně nastavil ouška a roztomile nakrabatil čelíčko, radost na hravého pejska pohledět.

To už tady ale jednou bylo, takže jsem ho raději pevně držela a samozřejmě nezklamal. Jak se křečík přiblížil, už se po něm chystal chňapnout. Takže křeček putoval hezky zpátky do klece pro klid všech zúčastněných. Myslím, že to bylo jedině k jeho dobru, protože jak jsem za tu krátkou dobu, co jsem ho hlídala před sežráním, zjistila, jediným jeho zájmem bylo zjistit, kde tesař, tedy já, nechal díru. Vzhledem k tomu, že jsou křečci v této činnosti velice vynalézaví, jistě by se mu to bez mého dohledu zanedlouho povedlo a nejsem si jistá, jestli by volná příroda byla pro zvířátko odchovávané po generace v teráriích to pravé.

Zkrátka, se zvířátky různých druhů se doma člověk nenudí, ale člověk musí dávat pozor, aby se mu doma vzájemně nesežrala.

´