O Vánocích se prý plní přání. Každý nějaké má. Já taky. Hvězdo hvězdičko splň mi přáníčko. No ne, já jsem hotový básník, to jsem o sobě ani nevěděl. Asi to bude těmi Vánoci. Tak já si tedy budu taky něco přát. Velkou kost a piškoty...?! Ne, ne radši chci páníčka. Zavírám oči a už to vidím. Přichází člověk, ostatní kotce mine a jde přímo ke mě. Pohladí mě a povídá. "Juane, já jsem tvůj nový páníček a odvedu tě k sobě domů". A tam doma je velká zahrada, kde se můžu prohánět, a v domečku na mě čeká mistička, piškoty a krásná, voňavá kost. A postel tu je a peřiny!!!! Peřina, páni tu já miluju. Neměl jsem život vždycky lehký, ale byly i krásné chvíle.

Narodil jsem se mamince, německé ovčačce. Tátu neznám, nebydlel s námi. Máma to měla těžký. Měli jsme málo jídla, já jsem rostl jako z vody a potřeboval jsem pořádně jíst. Ta bída, co jsme s mámou zažili, je na mě prý vidět dodnes. Měl jsem nedostatek vitamínů a bílkovin, přišel jsem do útulku jako kostřička potažená kůží

Pak přišlo lepší období. Přišel človíček, vzal si mě domů a představte si, on tam měl peřiny. Doma, to je jiné, než se toulat hladový po ulicích. Domov, to jsou lidi, plná miska, pohlazení, procházky. To je doma. Když jsem zůstal doma sám, abych se nebál, vlezl jsem vždycky páníčkovi do peřin. Já vím, nedělá se to, ale byl jsem ještě malý a ty peřiny byly tak měkoučké a tak voněly páníčkem. To byl krásný život.

Ale pak to přišlo. Jak jsem vyrůstal z toho štěněcího věku, přestal se mě páníček všímat, už jsem nebyl ta malá roztomilá kulička, a nakonec mě vyhodil ven. Jak já jsem se bál. Bylo mi teprve půl roku, sice jsem vypadal jako dospělák, ale dušičku jsem měl dětskou. Byl jsem sám, ve dne, v noci, hladový, zima mi byla a móóóc jsem se bál.

Až jednou mě nějací lidé chytili a někam odvlekli. Strachy jsem se počůral. Ale nakonec to docela dobře dopadlo. Dostal jsem se do útulku. Po útulcích jsem již rok a půl. Mám svoji boudu, misku a tady jsou i hodné tety. Rok a půl, to je skoro celý můj život. Já bych tak moc chtěl svého páníčka.

Jednou, když jsem se zrovna venčil, jsem si všimnul takového domečku na kolečkách. Bydlí v něm hlídač. Koukám, koukám, dveře jsou otevřené. To je něco pro mě. To musím hned prozkoumat. Nakouknul jsem dovnitř. Nebudete tomu věřit, byla tam postel a ... peřina. Neodolal jsem a vlítnul tam. Jéé to byla slast. Celý jsem se do ní zavrtal. Pak si pro mě přišli. Jak já vyváděl a plakal, nechtěl jsem teplý pelíšek opustit. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem měl domov... Vzpomněl jsem si na dětství.

No moc mi to nepomohlo, že jsem se bránil. Vytáhli mě z postele a šup do kotce. Tety se omluvily a ani jsem nedostal nařezáno. Hlídači pak vyprávěly můj příběh a nakonec se ani on nezlobil. Dokonce se se mnou přišel pomazlit a přinesl mi piškoty.

Tety tady v útulku mě mají rády, nechat si mě tu ale nemohou. Říkají o mě, že mám krásné dlouhé tlapky a jak dobře umím chodit na vodítku a jak jsem chytrý. No a já se hned předvádím. Ukážu jim, jak jim umím dát tlapky kolem krku a blbnu a blbnu. Tety na mě prý dávají nějaký inzerát. Hledají mi nový domov. Píšou, že jsem velmi temperamentní, miluji společnost, rád lítám, ale neutíkám, a jsem kastrovaný. Prý bych byl vhodný k nějaké fence jako společník. Jé to bych tedy bral. Páníčka a ještě kámošku.

Ještě by tam měli napsat, že nejsem takový postelový pes, jak by se zdálo. Já miluji zahradu, lítání venku, ale doma to mám taky rád, to kvůli těm peřinám.

Inzerát, inzerát, já si podám svůj inzerát a pošlu ho tam, nahoru, ke psí hvězdě Sírius.

Milá hvezdičko, posílám Ti svoje přáníčko. Tady dole na Zemi, čekám já, 2 letý pes Juan, na svého páníčka. Ale pozor, já chci páníčka napořád, já už nechci být vyhozen. Páníčka napořád, jiného mi neposílej !!!

A kam? No přece k tetám do útulku Malý Jeníkov.