Pamětníci si asi vzpomenou. Od začátku srpna 2006 do začátku července 2007 vycházelo na Zvířetníku postupně dvanáctidílné povídání „Jak roste doga Beta“. Snažila jsem se pečlivě zmapovat první rok soužití s Kosatkou dravou. Před půl rokem jsem napsala tak trošku smutné povídání o tom, že mamuti stárnou brzy – a že z naší aktivistky se stala sedmiletá dozí babka důchodka.

Uplynul další půlrok. A Beta prožila docela povedené aktivní období. Léto s sebou přineslo hodně těch dobrých dnů. Nohy sloužily, záda nebolela, podivné záchvaty, které přinesla zima, se neopakovaly. Ne – zcela vysadit léky se nám nepovedlo. Přeci jen těžkotonážní mohutná fena s ne zrovna ideálně postavenými zadními tlapátky už má právo na neduhy stáří. Pokud léky vysadíme, začne se hůř pohybovat, pomalu se zvedá, rozmýšlí pod schody, kterou tlapkou vykročit. A tak tedy nehledíme na peněženku a psice si dopřává své „potravinové doplňky“ pravidelně.

Chuť k jídlu ji neopouští. Stále kromě granulí zvládá i kosti, maso, ovoce, zeleninu, rohlíky, zbytky z kompostu, desátky ze všech talířů. U nás si dovoluje žebrat jen potichu, zato na babču s dědou si u jejich dveří i zařve – a ví, že se dveře otevřou a bufík bude připraven. Nemá cenu se rozčilovat, že by měla být spíš lehčí a že by ji neměli cpát. To já Kosatici musím vygumovat z jídelníčku kus granulí, protože babča jí prostě ten řízeček usmaží, aby holčička psí nehladovala... A ta buchta odložená venku přece nebyla pro Betu, ta byla nadrobená pro ptáčky... Co na tom, že kusy buchty jsou větší, než sýkorka...

Psychicky rozhodně nestárne. Stále je aktivistka aktivní. Stále si hraje s hračkama i s náma. Stále je nejoblíbenější hrou „rvačka“ - vrčí, zakusuje nás – a tak trošku se diví, že jí to nevracím s takovou razancí, jako dřív. Já mám zábrany s ohledem na její páteř – ona žádné zábrany nemá. Bez potíží zvládá nájezdy našich vnoučat. Má možnost odpočinku, ale to by o něco mohla přijít. Takže nee – stále v kolektivu, stále v akci. A zatím ani neodpadává únavou, ani není uvrčenější nebo nervóznější.

Je k dítkům velmi pozorná. Ví, že lovit je nesmí. Pokud se děvenka při hře či honičkách rozjede, nasměruje „útok“ vždy na mě nebo na páníka. Můj rukáv se zakousnout může, do mě narazit při trysku se dá – vratce kráčejícímu mrňousovi se vyhne vždy. Na stranu druhou musím dítkům uznat, že ji mají rády a jsou k ní pozorní. Hlazení od mrňavců si vysloveně užívá.

Sedmé narozeniny oslavila výletem. Kam jinam, než do Jizerek. A mile nás tenkrát na začátku června překvapila její kondička. No a nastalo léto a chození na houby. Z pětikilometrových procházek se pomaličku zase stávaly malé (do deseti kiláčků) výlety. Někdy bylo trochu hůř (pozná se nejlépe na chůzi po schodech a po dlažbě), jindy se tvářila úplně zdravě. Celé prázdniny jsem vedla vnitřní boj – jet na začátku září na týden k moři, nebo to zrušit...

Nezrušili jsme dovolenou a dobře jsme udělali. Nejen že Kosatka dravá přežila dlouhou cestu i následný pobyt zcela v pohodě (byla vždy nadšený cestovatel), ale ještě ji pobyt u teplého moře neuvěřitelně prospěl. Domů jsme si přivezli dogu ve stavu, v jakém snad už rok nebyla.

Schody?? Klidně i s obřím plyšákem v hubě. Dlažba hladká klouzavá?? Pche, zvládnu i rozespalá. A tak jsme si museli opět zvykat na odložené pysky na prkýnku u krájení masa (kuchyňská dlažba bývala nepřátelská), opět se naučila spinkat na pelíšku u páníka v pracovně (nelíbil se jí od lednového velkého neurologického záchvatu), opět začala drze navštěvovat domácnost dědy a babči (jejich dlažba taky nicmoc).

A toto zlepšení nebylo chvilkové – až nyní, s příchodem chladných dní a nyní i sněhu a mrazu se začíná vracet stav do letních kolejí. Je tedy o trošku hůř – ale pořád ještě mnohem lépe, než na jaře (o loňské zimě raději nemluvím).

Štvu jí hodně asi jedinou věcí – nedovoluju ji honičky a hrátky s jinými psy. Ona by tolik chtěla řádit – ale vím, že její mohutní kamarádi (berňák, německý ovčák...) by jí mohli ublížit. Ona je praštěná – tak jako nepochopila, že trysk a brždění a prudké změny směru při „hlídání“ u plotu ji opravdu vadí, tak by se nekontrolovala ani při psích hrátkách. A proto má smůlu.

Na cizí psy (nejen fenky) ale najednou vrčí – ne neútočí, ale jasně jim říká, nechte mě být, se mnou žádná sranda nebude. |A pochopitelně, oni tomu velmi dobře rozumějí. Ale staré lásky z mládí ji bohužel lákají...

Minulý týden pohodu trochu narušil náhlý „záchvat“. Na procházce se přihodilo to, co se již 3x stalo od loňského října do dubna. Prostě křeč do předních tlapek a chvilková neschopnost pohybu. Ale naštěstí na rozdíl od loňských problémů, které byly provázeny déletrvajícími neurologickými příznaky – překlubováním tlapek, neschopností ulehnout... tentokrát děvenka naše černobílá se oklepala, opatrně zkusila chůzi – a vyrazila nadšeně lovit vodítko a zakusovat mi rukáv. Doma vyletěla do schodů, skočila na postel a sebrala si velkého plyšáka na hraní. Žádné následky, žádná únava.

Zima může být problém. Předpovídají to i veti. Budeme se snažit ji přežít v co největší pohodě. A třeba bude letos líp, než v loni. Jakmile je chladné počasí, oblékám ji. Do slabých oblečků – ale přeci jen raději záda v teple. Ať se dočkáme jara a sluníčka v dobré kondici. Přála bych jí to. No – upřímně – přála bych to nejen jí, ale i nám...

Minulý týden se Beta dožila sedmi a půl roku. Xerdu přežila už o rok a půl, Aronku o rok... A já věřím, že ten oficiální veteránský věk (stejný u všech plemen a pro německé dogy tak trošku zázrak) – osmičku, zvládne :o)